Proč v Česku na rozdíl od jiných evropských zemí stále zůstávají kojenecké ústavy?
Pro společnost je to okrajové téma. Je zde silná lobby provozovatelů těchto zařízení a lidé mají strach ze změny a zkostnatělost, neochota se tím zabývat. Jde o celkem složité téma týkající se resortů zdravotnictví a sociálních věcí, což situaci rovněž komplikuje.

Jaké děti se do ústavu dostávají?
Důvodů je více, bohužel je jedním z nich chybějící bydlení. Mnohdy je to proto, že se děti s rodiči ocitly na ulici, a úřady je proto umístí do ústavů. Poukazujeme na to už desítky let, ale marně. Je potřeba podporovat biologické rodiny, aby z nich děti vůbec nemusely odcházet. V našem systému se bohužel na prevenci dává minimum peněz, naopak nejvíc jich směřuje do ústavů, případně do náhradní péče.

Co by společnosti zrušení kojeneckých ústavů přineslo?
Ten efekt může být velmi rychlý. Děti nebudou mít tolik potíží, budou méně potřebovat psychology a terapeuty. Mají-li za sebou těžké zážitky, jde jim to mnohdy hůř i ve škole. Navíc se snižuje riziko, že budou v dospívání a dospělosti páchat kriminální činnost. Pokud se prostředky vynakládané do systému přelijí na prevenci a do ohrožených rodin, společnosti to uleví.

Jací lidé jsou vhodní na práci pěstouna?
Nemusí to být žádný nadčlověk, stačí jen, aby normálně fungoval ve společnosti, měl v rodině zdravé vztahy a měl na tuto práci chuť. Člověk se při ní rozvíjí, neobohacuje to totiž jen děti, ale i je samotné. A musí být schopný spolupráce – se školou a dalšími odborníky, kteří se snaží pomoci dítěti, jež za sebou už může mít složitý osud.