Detektiv z mordparty Žerovnický: Policejní život vydá za tři normální

Šel jste k policii kvůli rodinné historii?

Je pravda, že můj děda byl vrchním policejním komisařem na Malé Straně už za Rakouska-Uherska. Tatínek vzpomínal, jak jeho otec 28. října 1918 přišel domů do Tomášské ulice, sundal z čepice rakouskouherskou orlici a slavnostně ji nahradil československou trikolórou. Musel to být velký zážitek, protože tátovi tehdy bylo pět let. Dědeček byl sokol a vlastenec, veřejně známá a uznávaná osobnost. Pro něj bylo možná dobře, že umřel v roce 1937, protože německou okupaci by zřejmě neunesl.

Váš otec v tradici pokračoval?

Táta začínal u finanční stráže v Krušných horách, sloužil tam až do záboru hranic, ještě zažil bitky s ordnery. Byl totálně nasazený a po válce se už jako člen Sboru národní bezpečnosti vrátil na hranice, kde zůstal do roku 1950. Potom se trochu od policejní kariéry odklonil a byl jedním ze zakladatelů systému požární ochrany v Československu. Odtud v roce 1972 odešel do důchodu.

ČTĚTE TAKÉ:

Když se kvůli převozu do nemocnice musí vybourat dům

Tedy dva roky před vaším nástupem k policii.

Je to tak, nastoupil jsem jako hlídkový příslušník v Praze 8. Karlín byl tehdy specifická část Prahy, říkalo se Karlínu a Libni zdaleka se vyhni. Byly tam různé svérázné postavičky a taky ohromná cikánská, dnes bychom řekli romská, komunita. Vzpomínám si na rodinu Farbárových, která hrávala po vinárnách. To byli moc fajn lidi. Pamatuji si, že pan Farbár si chtěl udělat řidičský průkaz, s jízdami problém neměl, ale s testy ano. A Pepa Lottes, můj vážený kolega, který mě provází celým profesním životem, si ho vzal pod křídla a teorii se s ním učil. Pan Farbár zkoušku úspěšně složil a pak k nám občas z vděčnosti chodil s housličkami na oddělení zahrát. Byla to taková zvláštní karlínská sešlost, všichni jsme se znali, vražd nebylo tolik jako dneska, spíš drobná kriminalita, krádeže na půdách a ve sklepích. Odtud jsem odešel do školy, která byla tehdy v Karviné, což byl vskutku rázovitý kraj, jak zpívá Jarek Nohavica. Když místní lidé spustili svojí hantýrkou, tak jsem jim nerozuměl ani slovo. Po návratu jsem se oženil do Hradce Králové, kde jsem zakotvil.

A řešil složité případy vražd.

To bylo až později. Po revoluci jsem nastoupil jako velitel krajské zásahové jednotky. Byli jsme cvičeni na zatýkání nebezpečných ozbrojených pachatelů. 

ČTĚTE TAKÉ:

V Šebetově hořely tři stodoly. Požár likvidovalo deset hasičských jednotek

V té době jste také na vlastní kůži poznal, jaké to je, když se střetne svět politiky a policie. Teď už asi můžete říct, co následovalo po zásahupři Velké pardubické v roce 1992.

Tehdy jsme byli povoláni spolu se středočeskou zásahovou jednotkou, abychom dohlédli na klid při Velké pardubické. Bohužel došlo k incidentu, kdy ekologičtí aktivisté vběhli do závodiště a chtěli zhatit skok přes velký Taxisův příkop. Mohlo dojít ke strašné tragédii, k ohrožení životů jezdců i koní. Museli jsme zabránit přímému kontaktu, došlo k potyčce. Demonstranty jsme nakonec vytlačili mimo závodiště a dostih se bez narušení dokončil, nikdo se nezranil. Pro nás byla krásná chvíle, když tehdejší ministr vnitra Jan Ruml sešel z vládní lóže a poděkoval nám za profesionální zákrok. Děkovali nám i koňáci, protože věděli, k jakému maléru mohlo dojít. Tak jsme si říkali, je to dobré, budou odměny, možná i povýšení.

Byly?

Byly, ale kázeňské postihy. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem si večer pustil zprávy a dověděl jsem se, že byla ustanovena zvláštní vyšetřovací komise kvůli údajnému brutálnímu policejnímu zákroku. Dopady to mělo velké, plno lidí odešlo. Tehdy mi to přišlo hrozně líto, vnímal jsem to jako velkou nespravedlnost.

ČTĚTE TAKÉ:

Z logistického centra se vytratilo zboží za dva miliony

Napadlo vás, že politika může zásadním způsobem ovlivnit odbornou policejní práci? Koneckonců kauzy kolem policejního týmu Mlýn, spisu Krakatice, Kubiceho zprávy, pádu Nečasovy vlády a nyní Čapího hnízda dokazují, že ta hranice je velmi tenká.

Do mé práce se až na zmíněný případ naštěstí nepletla. Spíš do hospodářské kriminality. V Královéhradeckém kraji například probíhala tzv. rumová aféra, kdy šlo o prodej nezdaněného rumu. Myslím, že dodnes se nezjistilo, kde ty peníze končily, mluvilo se i o nějakých volebních kampaních, ale znám to jen z doslechu.

Vy jste opravdu nezažil žádné telefonáty z kraje nebo Prahy, že byste měli s tím či oním pohnout, že je tam tlak z nejvyšších míst atd.?

Opravdu ne. Po tom dostihovém incidentu bych ale asi od policie odešel, nebýt plukovníka Floriana, který mi nabídl práci na vraždách. A tak jsem nastoupil na první odbor obecné kriminality v Hradci Králové. To bylo zrovna období, kdy padala jedna vražda za druhou. Před revolucí jich v kraji bylo asi pět, z toho dvě dokonané. A v tom roce 2003 jich bylo kolem dvaceti. Docházelo k vyřizování účtů mezi různými klany, později začali vraždit manželé Stodolovi.