Předchozí
1 z 3
Další

Šel jste k policii kvůli rodinné historii?

Je pravda, že můj děda byl vrchním policejním komisařem na Malé Straně už za Rakouska-Uherska. Tatínek vzpomínal, jak jeho otec 28. října 1918 přišel domů do Tomášské ulice, sundal z čepice rakouskouherskou orlici a slavnostně ji nahradil československou trikolórou. Musel to být velký zážitek, protože tátovi tehdy bylo pět let. Dědeček byl sokol a vlastenec, veřejně známá a uznávaná osobnost. Pro něj bylo možná dobře, že umřel v roce 1937, protože německou okupaci by zřejmě neunesl.

Váš otec v tradici pokračoval?

Táta začínal u finanční stráže v Krušných horách, sloužil tam až do záboru hranic, ještě zažil bitky s ordnery. Byl totálně nasazený a po válce se už jako člen Sboru národní bezpečnosti vrátil na hranice, kde zůstal do roku 1950. Potom se trochu od policejní kariéry odklonil a byl jedním ze zakladatelů systému požární ochrany v Československu. Odtud v roce 1972 odešel do důchodu.

Tedy dva roky před vaším nástupem k policii.

Je to tak, nastoupil jsem jako hlídkový příslušník v Praze 8. Karlín byl tehdy specifická část Prahy, říkalo se Karlínu a Libni zdaleka se vyhni. Byly tam různé svérázné postavičky a taky ohromná cikánská, dnes bychom řekli romská, komunita. Vzpomínám si na rodinu Farbárových, která hrávala po vinárnách. To byli moc fajn lidi. Pamatuji si, že pan Farbár si chtěl udělat řidičský průkaz, s jízdami problém neměl, ale s testy ano. A Pepa Lottes, můj vážený kolega, který mě provází celým profesním životem, si ho vzal pod křídla a teorii se s ním učil. Pan Farbár zkoušku úspěšně složil a pak k nám občas z vděčnosti chodil s housličkami na oddělení zahrát. Byla to taková zvláštní karlínská sešlost, všichni jsme se znali, vražd nebylo tolik jako dneska, spíš drobná kriminalita, krádeže na půdách a ve sklepích. Odtud jsem odešel do školy, která byla tehdy v Karviné, což byl vskutku rázovitý kraj, jak zpívá Jarek Nohavica. Když místní lidé spustili svojí hantýrkou, tak jsem jim nerozuměl ani slovo. Po návratu jsem se oženil do Hradce Králové, kde jsem zakotvil.

A řešil složité případy vražd.

To bylo až později. Po revoluci jsem nastoupil jako velitel krajské zásahové jednotky. Byli jsme cvičeni na zatýkání nebezpečných ozbrojených pachatelů. 

V té době jste také na vlastní kůži poznal, jaké to je, když se střetne svět politiky a policie. Teď už asi můžete říct, co následovalo po zásahupři Velké pardubické v roce 1992.

Tehdy jsme byli povoláni spolu se středočeskou zásahovou jednotkou, abychom dohlédli na klid při Velké pardubické. Bohužel došlo k incidentu, kdy ekologičtí aktivisté vběhli do závodiště a chtěli zhatit skok přes velký Taxisův příkop. Mohlo dojít ke strašné tragédii, k ohrožení životů jezdců i koní. Museli jsme zabránit přímému kontaktu, došlo k potyčce. Demonstranty jsme nakonec vytlačili mimo závodiště a dostih se bez narušení dokončil, nikdo se nezranil. Pro nás byla krásná chvíle, když tehdejší ministr vnitra Jan Ruml sešel z vládní lóže a poděkoval nám za profesionální zákrok. Děkovali nám i koňáci, protože věděli, k jakému maléru mohlo dojít. Tak jsme si říkali, je to dobré, budou odměny, možná i povýšení.

Byly?

Byly, ale kázeňské postihy. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem si večer pustil zprávy a dověděl jsem se, že byla ustanovena zvláštní vyšetřovací komise kvůli údajnému brutálnímu policejnímu zákroku. Dopady to mělo velké, plno lidí odešlo. Tehdy mi to přišlo hrozně líto, vnímal jsem to jako velkou nespravedlnost.

Napadlo vás, že politika může zásadním způsobem ovlivnit odbornou policejní práci? Koneckonců kauzy kolem policejního týmu Mlýn, spisu Krakatice, Kubiceho zprávy, pádu Nečasovy vlády a nyní Čapího hnízda dokazují, že ta hranice je velmi tenká.

Do mé práce se až na zmíněný případ naštěstí nepletla. Spíš do hospodářské kriminality. V Královéhradeckém kraji například probíhala tzv. rumová aféra, kdy šlo o prodej nezdaněného rumu. Myslím, že dodnes se nezjistilo, kde ty peníze končily, mluvilo se i o nějakých volebních kampaních, ale znám to jen z doslechu.

Vy jste opravdu nezažil žádné telefonáty z kraje nebo Prahy, že byste měli s tím či oním pohnout, že je tam tlak z nejvyšších míst atd.?

Opravdu ne. Po tom dostihovém incidentu bych ale asi od policie odešel, nebýt plukovníka Floriana, který mi nabídl práci na vraždách. A tak jsem nastoupil na první odbor obecné kriminality v Hradci Králové. To bylo zrovna období, kdy padala jedna vražda za druhou. Před revolucí jich v kraji bylo asi pět, z toho dvě dokonané. A v tom roce 2003 jich bylo kolem dvaceti. Docházelo k vyřizování účtů mezi různými klany, později začali vraždit manželé Stodolovi. 

Platí ale pořád, že nejvíc vražd připadá na rodinné hádky, žárlivost, příbuzenské neshody?

To platí, domácí zabijačky, jak se tomu nepěkně v policejním žargonu říká, jednoznačně vedou. Profesionálních vražd na objednávku bylo za celou moji kariéru minimum.

Které zločiny se vyšetřují nejhůř?

Vraždy, při nichž se oběti našly až po delší době. Tam bylo vždy málo stop a ani pitva častokrát nedokázala odhalit přesnou příčinu smrti. A možná byste se divila, ale problém je i s identifikací takových obětí. Ačkoli jsme malá země, je u nás velký počet pohřešovaných lidí. A mnozí z nich nemají žádné příbuzné. Dnes pochopitelně hodně pomáhá DNA.

Kdy tahle nová éra začala?

Právě kolega Lottes byl v 90. letech jedním z průkopníků této nové metody. Vozil vzorky do Bratislavy profesoru Ferákovi, který s tím začínal. No a u nás je největším odborníkem pan doktor Vaněk, světová kapacita. Sám jsem se na jeho poslední přednášce až divil, z jak malého vzorku jsou schopni určit identitu člověka.

To vás nepochybně zajímalo i jako člena týmu Tempus, který se zabývá odhalováním pachatelů dávných zločinů, tzv. odloženými případy.

Tam ale byly oběti vždycky známé. A kvůli neexistenci stop se v těchto případech používaly většinou jiné metody než zkoumání DNA. Na prvním místě tužka, blok a ošoupané podrážky, člověk se prostě pořád musí ptát. U neobjasněných případů hraje velkou roli i náhoda, policejní štěstíčko, když natrefíte na někoho, kdo si vzpomene na detail, který při původním vyšetřování unikl. Důležité je pochopitelně navázání kontaktu, musíte svědky přesvědčit, že pomáhají něčemu důležitému, že policista je na stejné straně jako oni.

Stejně ale nejvíc musíte spoléhat sami na sebe, na instinkt, techniku, psychologii. Jakou roli to hrálo při vyšetřování vašeho asi nejsledovanějšího případu, sériových vrahů, manželů Stodolových?

Začalo to v obci Brněnec, kam jsem dorazil se svým dlouholetým parťákem doktorem Lomnickým. V domku vedle textilek byly nalezeny dvě sestry. Jedna ležela s podřezaným zápěstím ve vaně, Stodolovi to narafičili jako sebevraždu. Druhou jsme našli uškrcenou na lůžku. A v kuchyni na gauči pod několika přikrývkami byla zastlaná jejich 87letá matka, která ten útok přežila. Soudním lékařům se nezdálo, že by šlo o sebevraždu, rozebrali jsme tedy sifon u vany a zjistili, že tam nebyla žádná krev. K pořezání tedy došlo až po smrti. Tím se začal odvíjet případ Stodolovi.

Ve kterém okamžiku jste si řekl, že to asi mohli být oni?

Chodili jsme po domech v okolí a ptali se, jestli někdo něco viděl. To už jsme věděli, že tam bydlí i dříve trestaný Stodola. Vzbudili jsme ho, ale on byl velmi ochotný, šel nám vařit kafe a my se ho ptali, co ví o těch sestrách. Stodola tehdy řekl památnou větu: On prej je někdo zabil. V tu chvíli jsme se s kolegou na sebe podívali a začali jsme tušit. Jenže Stodolovi stihli odjet do Slavošova na Kutnohorsko, kde provedli dvě loupežná přepadení. Nakonec jsme ale celý příběh rozmotali a odhalili všech osm vražd.

Není vám líto, že od policie odcházíte ve chvíli, kdy se ministrem vnitra poprvé stal bývalý policista, řekla bych váš kolega z vražd Lubomír Metnar?

To máte pravdu, pana Metnara znám ještě z Ostravy, kdy dělal na žhářském útoku ve Vítkově. Policisté v aktivní službě jeho příchod určitě vítají. On totiž přesně ví, co potřebují, protože to zažil. Zvnějšku to třeba vypadá, že policie jen volá po financích, ale pokud chce stačit světu zločinu, který má neomezené prostředky, musí mít vybavení, techniku a hlavně dobře zaplacené specialisty. Přiznám se, že se mi neodchází snadno. Je to velký kus života, člověk v té práci nechal spoustu čau, emocí, poznamenalo ho to. A bude mi to chybět.

I ty neklidné sny?

Ty jsem naštěstí neměl, snažil jsem se na rozdělané věci doma nemyslet, osprchovat se, převléct, dát si panáka na noc a tvrdě spát. Dokonce jsem si říkal, že až se mi začne zdát o obětech, je čas odejít. Je ale jasné, že když jsem dělal na úmrtích dětí, nepomohlo nic, těch myšlenek se nezbavíte. A vytěsnit se nedají ani sebevraždy kolegů. Když někoho potkáváte patnáct let na jednom patře a pak ho najdete s prostřelenou hlavou, tak vás to rozhodí, byť jste starý mazák. Musím také prozradit, že i policisté mají svoje slabá místa. Třeba s kolegou Lomnickým jsme to měli rozdělené podle typu vražd. Když jsme věděli, že tam tělo leží delší dobu, šel tam Honza, protože mu ten odér nevadil. A pokud to byla nějaká střílečka se spoustou krve, bylo to na mně, protože to zase špatně snášel on. A ačkoliv jsem vyškolený v posttraumatické intervenční péči, psychicky bylo pro mě velmi náročné oznamovat pozůstalým smrt  jejich blízkých.

Vzpomínáte si na nějaký zvlášť emočně vypjatý případ?

Zhruba před třinácti lety unesli syna podnikatele z východních Čech. Byl to dost sofistikovaně provedený zločin, pachatelé nechali u opuštěného auta jen mobil na příjem zpráv, otec měl vyhodit na trase z Pardubic do Vysokého Mýta batoh s 2,5 milionu korun s tím, že syn ho bude čekat na pardubickém nádraží. Všechno splnil, ale syn tam nebyl. Únosci vůbec nepočítali s tím, že ho nechají naživu, měli od počátku vykopanou jámu pro tělo. Rozjela se ohromná policejní akce, pachatele jsme chytli asi za čtyři měsíce. S otcem jsem komunikoval především já, bohužel po nálezu mrtvého syna jsem mu to šel také já oznámit. To mi opravdu nebylo dobře po těle.

Co teď budete dělat, psát detektivky?

Zážitků mám opravdu hodně, možná nejzajímavější se týkají práce policejního vyjednavače, kterou jsem dělal patnáct let. Tam bylo plno pozoruhodných momentů. Spousta věcí se vám vryje do paměti a člověka také těší, že díky němu pár darebáků skončilo za mřížemi. Až mě dojalo, jak se se mnou a Pepou Lottesem policie rozloučila, dostali jsme druhé nejvyšší policejní ocenění, poděkoval nám policejní prezident Tuhý i šéf Národní centrály proti organizovanému zločinu plukovník Mazánek. Budu vzpomínat jen v dobrém, po kamarádech a tom šrumci se mi bude stýskat, protože policejní život vydá za tři normální.