Silvie se k dobrovolnictví dostala vlastně náhodou. „Tenkrát jsem byla zrovna bez práce a navštěvovala různé kurzy. Tak jsem se dostala i na školení Adry, ale nezapsala jsem se. Když jsem to pak řekla kamarádce, ona šla a zapsala mě na seznam dobrovolníků bez mého vědomí. Když zavolali, abych šla do dětského domova, chtěla jsem se namístě omluvit. Nakonec jsem tam ale zůstala čtyři roky," vzpomíná Silvie.

Pomoc v domově ale nebyla nic jednoduchého. „Byla to jedna z velkých zkoušek – tamní děti často potkal těžký osud a někdy jsem měla pocit, že na to nemám. Pak jsem si ale řekla: no jo, ale ti zaměstnanci tady nemají čas si děti vyslechnout, pohladit je. Takže jsem tam chodila, dokud moje tamní první děti nedostudovaly a domov neopustily," popisuje dobrovolnice, která s sebou od začátku brala i svého syna.

Terénní pracovnice

Pak Silvie dostala nabídku pracovat s mentálně postiženými. Protože se s nimi ale nikdy dříve nedostala do užšího kontaktu, rozhodla se ozkoušet toto prostředí jako dobrovolnice – a zjistila, že není čeho se bát. „Jsou to andílci, vesmírní lidé," říká Silvie. Nakonec začala pracovat jako terénní pracovnice, která pomáhá lidem s lehčím mentálním postižením začlenit se do společnosti a učit se samostatnosti. Aby nehrozil střet zájmů, pozměnila ale svou dobrovolnickou činnost: začala navštěvovat hospic.

„Zkoušela jsem, co je pro pacienty nejlepší – třeba jít na výlet, do kavárny nebo do klubu. Teď zase chodíme každou středu na mši," dodává Silvie.
Největší úskalí v dobrovolnické činnosti pro ni paradoxně znamenají někteří známí či rodina. „Dodnes nechápou, proč něco dělám zadarmo," směje se Silvie s tím, že ani ona sama nevěděla, co jí v životě scházelo, než zkusila pomáhat druhým. „Pokud má někdo pocit, že mu něco chybí, třeba je to právě dobrovolnictví," uzavírá Silvie. 

Čtěte také: Den dobrovolnictví: v ČR pomáhají studenti a nezaměstnaní