Mikuláš Kroupa, syn Daniela Kroupy, si prý všímal, že táta má občas v ponožce kartáček na zuby a peníze. Protože mu v době vzniku Charty 77 byly dva roky, říkal o otci, že je artista.

Tereza Boučková podepsala chartu jako dvacetiletá. "Chtěla jsem mít svůj osud ve vlastních rukou - aspoň trochu. Nechtěla jsem být trestána za tátovy názory," řekla. Dramatik Kohout patří mezi autory a první signatáře prohlášení, které kritizovalo tehdejší režim za porušování lidských a občanských práv.

Boučková, která uvažovala o herecké kariéře, již tehdy za sebou měla několik zkušeností se socialistickým režimem, kvůli otci nebyla přijata na gymnázium. Po podpisu se prý "cítila být platnější. Měla jsem poprvé v životě pocit, že má můj postoj nějaký smysl a že dělám dobrou věc".

"Režim mi potom vzal šanci na to, abych se dostala na vysokou školu a mohla hrát divadlo, po čemž jsem moc toužila. Připravil mě o nejkrásnější roky tvůrčího života, ale zase mi dal zkušenost, která mě posílila. Nebylo lehké čelit při výsleších tlaku vyšetřovatelů, kteří si mě napůl chtěli koupit a napůl mi vyhrožovali, že až z budovy v Bartolomějské v noci vyjdu, je možné, že mě někdo přepadne a zmlátí," vzpomíná.

Sama také pomáhala text charty rozmnožovat a distribuovat. "Nejdůležitější bylo, aby i ta poslední kopie byla co nejčitelnější. Dělala jsem jich, myslím, 14 a musela jsem do obstarožního psacího stroje hrozně třískat," popisuje. Myslela prý na to, aby si text Charty přečetlo co nejvíc lidí. "Úvodní prohlášení Charty 77 bylo masivně veřejně odsuzováno, ale nikdo je neznal," řekla.

Halka Třešňáková byla v době, kdy její otec písničkář Chartu podepsal, pětiletá. "Určitou jinakost své rodiny jsem začala vnímat až po nástupu do školy, v komunikaci s institucemi, kdy ve škole se učí něco jiného než doma. Dítě začne chápat, že rodiče mají jiný názor na svět, než se ukazuje ve škole," řekla. Vzpomíná ale, že se sice mezi učiteli našly výjimky, někteří ale děti chartistů považovali za děti kriminálních živlů. Na staršího bratra ale byl podle ní ve škole tlak větší. Rodina emigrovala v roce 1983 do Německa.

Žádné výčitky

"Rodičům to vůbec nevyčítám, měla jsem krásné dětství a myslím, že by měli jít dětem příkladem. Důležité je, aby se člověk i kvůli dětem nezachoval nemorálně nebo neeticky. Když cítí, že má něco udělat i za cenu toho, že to přinese problémy celé rodině, tak to udělat má," řekla. Vzpomíná na policejní razie, na to, "jak tátovi lámali ruce a my byli schovaní za skříní". Emigraci sice ve svých 11 letech nechápala, ale v Německu se rychle aklimatizovala a naučila řeč. "Myslím, že bych bez této zkušenosti nebyla tak flexibilní, i ve své divadelní práci. Myslím, že to je to velké plus, které jsem získala tím, že jsem se v dětství skokem ocitla někde jinde," uvedla.

"Jako malý kluk jsem tomu moc nerozuměl, vnímal jsem to, že otec je v nějakém konfliktu s tím vším za našimi dveřmi, co představovala škola, televize, policajti, úřady. Jako malý jsem to nedokázal popsat," vzpomíná Mikuláš Kroupa. "V rodině se před dětmi o určitých věcech nemluvilo, o disidentech, Chartě. To jsou výrazy, které vlastně znám až po revoluci. Teprve zpětně jsem si třeba uvědomil, že návštěvy u nás byly ony bytové semináře. Režim jako takový jsem nevnímal jako vyloženě nepřátelský. Hlavně proto, že nás rodiče do jisté míry před ním chránili," řekl.