Eva Merclová byla jedním z těchto dětí. Až po válce se dozvěděla, že maminku Miladu Hejlovou nacisté popravili v Mauthausenu 24. října 1942 spolu s dalšími 261 českými vlastenci a tatínka Františka Hejla 26. ledna 1943 v další skupině 31 spolupracovníků parašutistů. Jako posledního popravili Františka Pecháčka 3. února 1944.

Narodila se v roce 1931 v rodině Františka a Milady Hejlových v pražských Strašnicích, kde chodila do školy. Oba rodiče se angažovali v Sokole a na začátku nacistické okupace se zapojili do odbojové sokolské skupiny Jindra. Mezi její aktivity patřila také podpora parašutistů, kteří chystali atentát na Heydricha. František Hejl dostal na starosti ústupovou cestu parašutistů po atentátu v oblasti ulice Na Poříčí.

Na nádraží čekalo gestapo

Na stopu rodičů Evy přišlo gestapo sedm týdnů po atentátu. 14. července 1942 je zatklo a jedenáctiletá Eva a její o tři roky mladší sestra Hanka zůstaly bezprizorní na zahradě před domem se zapečetěným bytem.

Večer za nimi přišla babička a do konce prázdnin se dívek ujali přátelé z Jaroměřic nad Rokytnou. „Vracely jsme se 28. srpna a na nádraží nás čekala babička, strýček a gestapo. A rovnou na nádraží nás sebrali a odvezli nás na Jenerálku.“

Gestapo zdrcené babičce neřeklo, kam děti odváží, dali jí jen příslib, že jim bude smět psát a posílat balíčky. Své slovo nedodrželi. Jen neúnavným pátráním a chozením babička zjistila, že jsou uvězněné na Jenerálce.

Zhoubné nicnedělání

Zámeček Jenerálka v Dejvicích sloužila jako útulek pro invalidy z první světové války. Gestapo zámeček zabralo a postupně sem odvleklo 46 dětí rodičů popravených po atentátu na Heydricha. Děti ve věku od dvou do šestnácti let bydlely v jednom křídle pod dozorem sester německého Červeného kříže bez možnosti návštěv příbuzných.

Denní režim byl přesně daný, děti ale neměly žádný zvláštní program. Vyučování bylo zakázáno a děti měly být drženy v duši devastující pasivitě. Snažily se proto zabavit hrami bez hraček, zpíváním písniček, vyprávěním, kuchyňskými pracemi či prací na zahradě. Starší děti se staraly o mladší, svěřenkyní Evy byla malá Alenka Malinová. Později vedení tábora povolilo harmoniku, knihy a dokonce i hraní divadla.

Pomohli internovaní dospělí

Na Jenerálce děti zůstaly do dubna 1944, poté byly převezeny do Svatobořic na Moravě, poblíž Kyjova. „Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro rukojmí těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád. Rodina generála Hasala, Klapálka a další známá jména, třeba i bratr Jiřího Voskovce.“

Ve Svatobořicích se dětem dostalo pozornosti internovaných dospělých, zejména profesorky Miroslavy Markové a profesora Zdeňka Loudy, kteří si po příjezdu děti uvědomili zhoubný vliv nečinnosti. Bez ohledu na vlastní ohrožení dělali vše možné, aby děti uchránili před zpustnutím. Chlapcům se snažili zajistit aktivitu, děvčatům něhu a všem náhradu rodičovské péče.

„Všem těm statečným a úžasným lidem, kteří se ze všech sil snažili nahradit svatobořickým dětem ztrátu rodičů, a pomohli jim tak prožít plnohodnotný život, patří velký dík,“ uvedla paní Eva.

Zprávu o návratu vysílal rozhlas

Když se v dubnu 1945 přiblížila k Hodonínu Rudá armáda, Němci propustili asi polovinu vězňů a zbytek spolu s dětmi přepravili do Plané nad Lužnicí. „V té Plané to byl bývalý pracovní tábor, zavšivený, hrozný, spousta blech, něco děsného… A tam jsme byli až do května 1945. V sobotu 5. května přišli místní lidé a přinesli jídlo.“

Několik dní byly děti s profesorkou Markovou ubytovány v místním hostinci a 12. května se vrátily do Prahy, kde na ně čekali příbuzní. Zprávu o jejich návratu totiž vysílal rozhlas.

„My jsme naštěstí měly babičku, která nás potom dále vychovávala a pečovala o nás. Měla vilku na Žižkově, tak tam jsme pak bydlely, vystudovaly jsme. Bylo jí čtyřiašedesát, když jsme přišly. Z dnešního hlediska to není žádný věk, ale stejně, vychovávat dvě holky, čtrnáct a jedenáct let.“

Babičce také připadla velmi smutná úloha: povědět sestrám o smrti jejich rodičů. Ukázala jim úmrtní oznámení poslaná z Mauthausenu.

Život jde dál

Eva vystudovala obchodní akademii v Resslově ulici (bývalá Československá obchodní akademie Dr. Edvarda Beneše) a rok po maturitě se vdala, měla syna a nastoupila do národního podniku Potrubí, ve kterém setrvala, byť pod různými názvy, až do důchodu.

V roce 1998 se zapojila do činnosti Svazu bojovníků za svobodu v Praze 6, který vznikl se Svazu protifašistických bojovníků. Postupem času uplatnila i svoje znalosti a zkušenosti v oboru účetnictví a ekonomiky, když ve výboru nastoupila ve funkci hospodářky.

Pouto mezi vězněnými dětmi přetrvává dodnes. Do smrti profesorky Markové v roce 1969 se scházely v jejím bytě ve Střešovicích, v posledních letech se „parta ze svatobořického kinderheimu“ několikrát sešla v Plané nad Lužnicí. Pevnou součástí jejich víkendového pobytu byla vždy vyjížďka do Turovce za paní hostinskou, která se navždy zapsala do dětských srdcí: „To už byla stará paní, ale působila tam její dcera a vždycky nás velmi mile přijali.“

Svatobořické děti věnovaly paní hostinské list se všemi jmény a poděkováním za veškerou péči, kterou jim na konci války poskytla. Zarámovaný visí v hostinci dodnes.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.