Dětské tragédie? Je nutné pomoci dětem, rodinám i školám, říká zmocněnkyně vlády

Vím, že se nelze vyjadřovat konkrétně k případu z Boskovic. Jsou ale v moci státu nějaké mechanismy, které by obdobným situacím mohly předcházet?
Podobné tragédie ukazují na nutnost posílení dostupnosti služeb krizové pomoci pro děti a rodiny v akutně složitých zátěžových situacích. Krizová pomoc dětem a rodinám totiž není po republice dostupná rovnoměrně. Leckde také není včasná. To je potřebné změnit. Rovněž je důležité posilovat vzdělávání učitelů, školních psychologů, speciálních pedagogů, metodiků prevence či výchovných poradců v krizové intervenci a deeskalačních technikách.

Do rámcových vzdělávacích programů je už od úrovně mateřských, základních a středních škol třeba jako součást učiva zařadit duševní gramotnost a rozvoj socioemočních kompetencí. Je třeba, aby se s tím každý žák setkal.

Co by bylo součástí takové výuky?
Děti by se učily tomu, jak bezpečně vyjádřit své emoce, jak mluvit o svém prožívání, svých potřebách, jak si říci o pomoc. Učily by se strategiím, jak posilovat vlastní psychickou odolnost nebo sebepéči. Nezbytné je též děti prostřednictvím škol, ale i dalších služeb informovat o dostupných formách odborné pomoci. Ať už jsou to telefonické krizové linky nebo přímé služby pro děti vyžadující krizovou pomoc. Do systému je též třeba začlenit nové prvky, jako jsou například týmy na podporu dětského duševního zdraví.

České děti mají bolavou duši. Psychoterapii však rodiče věří jen málo

Zdraví

Existují příklady dobré praxe?
Jistě. Třeba díky norským fondům tyto týmy začaly působit na Kutnohorsku. Velice kvalitně tam pomáhají školám, dětem a rodinám právě v oblasti zjišťování příčin problémového chování dítěte, nastavení vhodných intervencí a podpor ve škole i v rodině. Důležité je to proto, abychom skutečné příčiny dokázali řešit, ošetřit a netrestali jsme děti za projevy toho, co má ve skutečnosti hlubší příčinu.

V čem ta hlubší příčina spočívá?
Může se to týkat například násilí ve škole, chronického stresu, velké nestability v rodině či nedostupné podpory a pomoci. Ať už jde například o podporu bydlení v případě chudých rodin či dostupnosti služeb, například rodinné terapie či mediace, ve vážných rodičovských konfliktech.

Školy a školská zařízení k tomu potřebují kvalitní metodickou podporu, kterou bychom měli zvýšit. Učitele potřebujeme vzdělávat v tom, jaké formy a metody výuky, komunikace, hodnocení a zacházení s dětmi podporují jejich duševní zdraví, emoční stabilitu či vnitřní motivaci. A co naopak děti demotivuje, traumatizuje a emočně zraňuje. Obzvlášť děti, které do školy přicházejí se zátěžemi z vlastní rodiny.

Jaké zátěže mívají?
Třeba pochází z komplikovaného sociálního prostředí. Může jít o válečné uprchlíky, o děti, jejichž jeden z rodičů je uvězněn, o děti, kde jeden či oba rodiče mají problémy se závislostmi na návykových látkách.

Zpozornět bychom měli i tehdy, pokud jde o rodiny zasažené násilím, děti přetížených rodičů, třeba samoživitelů nebo těch pečujících o člověka s těžkým handicapem či vážnou nemocí.

Pro tyto typy rodin chceme zavést do systému nový prvek, kterým jsou takzvané terénní chůvy. Tedy rodinná asistence, kdy by terénní chůvy za zranitelnými či oslabenými rodinami nebo rodinami v akutní krizi, způsobené těžkým rozchodem, úmrtím či třeba vážnou nemocí jednoho z rodičů, docházely do jejich vlastního sociálního prostředí. A tam by tou nejpřirozenější formou podpořily rozvoj rodičovských kompetencí u těch, kteří neumějí na potřeby svých dětí reagovat přirozeně, neboť se to neměli kde naučit, protože třeba neměli dobré rodičovské vzory ve svém vlastním dětství.

Řežou se, pomýšlejí na sebevraždu. Léčit psychicky nemocné děti ale není kde

Zdraví

Je tedy zavedení terénních chův reálné?
Jsem domluvená s ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou, že tento typ inovativní podpory rodinám zkusíme do systému společně i na úrovni legislativy zakotvit. Jsem přesvědčená, že tato forma podpory, která by přišla za dítětem a rodinou včas, tedy, když problém vzniká, může předejít mnoha vážným krizím, jež mají dramatické následky na psychosociální vývoj dětí. Mnohdy sebou totiž nesou i riziko oddělování dětí od rodičů do ústavní péče, která je nákladná a především riziková k dalšímu socioemočnímu vývoji dětí.

To, zda rodina pomoc terénní chůvy potřebuje, by vyhodnotil dětský praktický lékař, dětský psychiatr, školní psycholog nebo odborník ze sociálně aktivizační služby. Orgán sociálně právní ochrany dětí by určil formu, četnost a dobu, jak dlouho dítě a rodina službu potřebují.