U stolu v galerii Atrium na pražské Floře sedí Jakub. Není to tak dlouho, co tento osmnáctiletý mladík s IQ 140 zápasil se závislostí na digitálních technologiích. Konkrétně na videohrách. Po několika letech terapie si myslí, že je z toho venku.

Jeho problémy začaly postupně. Ještě v šesté třídě nestrávil na počítači déle než dvě hodiny dvakrát v týdnu. Notebook potřeboval na vypracování úkolů do školy. „V sedmé třídě se naši začali hádat kvůli výživnému,“ vylíčil Jakub, kterému lékaři rovněž diagnostikovali ADHD. Kvůli tomu začal mít problémy i ve škole. Stále častěji se proto uchyloval k videohrám a začal stále více zanedbávat svoje povinnosti.

Tehdy jeho matka pojala podezření, že Jakub je na hraní závislý. Odvedla ho proto do adiktologické ambulance, kde nastoupil terapii. To mu ovšem nebránilo stále vysedávat u počítače. Kvůli tomu také Jakub, který plynně ovládá portugalštinu, němčinu a angličtinu, neuspěl u přijímacích zkoušek na prestižní gymnázium, takže nastoupil na pedagogickou školu. „Přijímačky na střední mi hodně srazily sebevědomí. Snažil jsem se odpoledne trávit něčím produktivnějším, než hraním her,“ zhodnotil svou situaci.

Jenomže v říjnu 2020 přišel lockdown a Jakub postupně sbíral neomluvené hodiny, protože se kvůli hraní nepřihlásil do vyučování. Když se později znovu otevřely školy, přestal do ní Jakub chodit a místo toho doma hrál hry, kterým věnoval asi osm hodin denně. „Když to máma zjistila, nechala mi přerušit ročník a sebrala mi počítač,“ popsal Jakub.

Po domluvě s matkou se přestěhoval k otci a loni v září nastoupil znovu do druhého ročníku pedagogické školy. K osmnáctinám, které oslavil letos v únoru, dostal od otce stolní počítač. „Tentokrát jsem to vzal za správný konec a hraní her bylo až někde na pátém místě,“ zmínil.

Věří, že už je z nejhoršího venku. Velkou zásluhu na tom připisuje i terapiím v adiktologické ambulanci, kam stále dochází.

Nelze abstinovat

Ostatně není jediný. Například Kliniku adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze navštěvují nižší stovky pacientů. Je zajímavé, že řada z nich kopíruje Jakubův případ. Adiktolog z místní ambulance pro děti a dorost Tomáš Jandač na číslech ukazuje, že podíl studentů, kteří spadají do rizika v souvislosti s trávením času na sociálních sítích, zůstává v posledních letech přibližně stejný, u hraní her se ale jejich podíl snížil. „Spíše roste s informovaností počet zájemců o léčbu,“ konstatoval.

Data z národní prevalenční studie ukazují, že zatímco v roce 2015 bylo hraní rizikové u 16,8 procenta studentů, o čtyři roky později to bylo 12,9 procenta. Trávení na sociálních sítích bylo ve stejných letech 33,3 a 34,1 procenta. Novější výzkumy zatím k dispozici nejsou. Nutno ovšem podotknout, že čeští studenti jsou na tom podobně jako jejich vrstevníci v západní Evropě.

Studenti závislí na digitálních technologiích tvoří zhruba polovinu pacientů, kteří se do ambulance chodí ze závislostí léčit. Základní program trvá tři měsíce, přičemž podle potřeby v léčbě pokračují. „Některé studie poukazují na riziko vzniku patologického hráčství v dospělosti. Což je jiná, i když v některých ohledech příbuzná oblast,“ doplnil adiktolog.

Potíž je v tom, že děti nelze během léčby od digitálních technologií úplně odříznout. „V digitálním rizikovém chování se nelze řídit abstinenční cestou. To bychom daného jedince vyřadili z reálného života,“ vysvětlil Jandač.

Klinický psycholog Jan Kulhánek si ze své praxe všiml, že dětí závislých na digitálních technologiích po covidových lockdownech výrazně přibylo. Nejčastěji se se závislostí potýkají teenageři, věková hranice se ovšem stále snižuje. „Výjimkou není ani závislé předškolní dítě, rodiče si zvykli děti ke hrám a video obsahu odkládat,“ poznamenal.

Právě rodiče mají na vybudování této závislosti zásadní podíl. V současné době totiž není v módě autoritativní přístup a řada rodičů ani neumí děti v ničem regulovat a dávat jim hranice. „Pro řadu rodičů je telefon či tablet pohodlný způsob odložení dítěte,“ doplnil psycholog. Podle Kulhánka je nicméně úspěšnost léčby vysoká, rozhodně vyšší než u léčby látkových závislostí.

Nedostatek specialistů

Dětská adiktologie přitom v současné době naráží na své limity. Není dostatek specialistů. „Dětská a dorostová adiktologie nebude bez dětských psychiatrů, nebude bez dětských klinických psychologů. Bez těchto specializací nelze tyto ambulance provozovat,“ upozornil přednosta pražské adiktologické kliniky Michal Miovský.

Budoucnost nevidí příliš optimisticky, protože o tyto obory není příliš zájem. „Vidíte, jak potřebná je vysoká úroveň odbornosti, tedy co všechno by měli mít, je to o letech a letech vzdělávání, množství peněz pro výcvik, ale stát nevytváří podmínky pro to, aby měli důvod to dělat. Spousta firemních psychologů vydělává víc než tito specialisté,“ doplnil.

Myslí si přitom, že právě těchto specialistů bude potřeba stále víc. „Myslím, že není jediná rodina, kde rodiče nemuseli reagovat na to, co covid způsobil se zacházením s technologiemi u jejich dětí,“ uzavřel Miovský.