České děti mají úroveň emoční pohody nižší, než by odpovídala šťastnému dětství. Takový je výsledek nedávného průzkumu institutu Solvo. Ten také ukázal, že jen třetina ratolestí žije s oběma biologickými rodiči a velmi špatně vycházejí s novými partnery mámy či táty. Ideální nejsou ani jejich vztahy s vlastními otci či sourozenci. Pouze třetině se zamlouvá způsob výchovy a jen polovina dětí se probouzí svěží a odpočinutá.

„Emočně lépe se cítí děti z úplných rodin, žijících s biologickými rodiči,“ doplnila expertka institutu Solvo na sociální a rodinnou politiku a exministryně práce Michaela Marksová. Upozornila také, že oslovené děti se cítí mnohem hůře, než se domnívají jejich rodiče. „Mámy a tátové problémy svých potomků podceňují,“ dodala.

K pozitivním zjištěním patří, že děti a mládež si skvěle rozumí se svými prarodiči a 95 procent se cítí doma bezpečně. „Nicméně i těch pět procent představuje 80 tisíc dětí,“ upozornila Marksová.

Zakladatelka sítě mateřských center Rút Kolínská bere tato čísla s rezervou. „Děti v tomto věku samozřejmě řeknou, že rodiče jsou úplně blbí a sourozenci jsou úplně blbí. Toho bych se nebála. Nemyslí to tak, jde spíše o postoj přiměřený jejich věku,“ uvedla. Přimluvila se spíše za zvyšování rodičovských kompetencí. „Když se investuje do prevence, uhasí se jiskřičky problémů a nebudou se muset hasit požáry,“ upřesnila.

Táty v popularitě přeskočil i trenér

V datech výzkumu rovněž zaujme údaj, že táta se u dětí do třinácti let umístil v popularitě až na sedmém místě, nejen za matkou, prarodiči, sourozenci, ale také za strýcem, tetou, kamarády nebo trenérem či vedoucím. U starších dětí pak zaujali čtvrté místo.

David Škrobánek radí mužům, jak správně zvládnout otcovskou roli, a vytváří blog a podcast Dobrý táta. Nízkou popularitu otců přičítá tomu, že dnešní generace stále ještě přejímá vzorce svých otců. „Tedy vydělávat peníze, večer se objevit doma, seřvat děti a odejít na fotbal nebo do hospody,“ popsal.

Mužům radí, aby se starali o dítě stejně pečlivě jako matky. „Muži nejsou moc zvyklí komunikovat, a už vůbec ne naslouchat. Já si ke svému tříletému dítěti sednu, povídám si s ním, rozumím mu, že pláče, a snažím se zjistit, proč je smutné,“ vylíčil. Takový způsob není podle něj mužům dán tak jako ženám, ale lze se jej naučit. „Stačí pochopit, že jde o důležitou věc a že bych na ní měl zapracovat,“ dodal. Odmalička budovaná důvěra se podle něj otci vrátí, až bude potomek v pubertě – neuzavře se mu a probere s ním své pocity a problémy.

Neradi chodí do školy a nechtějí žít v Česku

Polovina dětí mezi třinácti a osmnácti lety se v dotazníku vyjádřila, že nechce v budoucnu žít v Česku. „Tak vysoké číslo nás překvapilo. Je fajn, že chtějí cestovat, ale ještě aby se chtěli vracet,“ glosovala to Marksová.

Pedagoga a někdejšího zástupce ředitele na prestižní škole Open Gate Petra Cháru však tato čísla neznepokojují. „Když se zeptáte dnešního českého teenagera, který již mluvívá skvěle anglicky, jestli by nechtěl žít někde jinde, tak samozřejmě odpoví, že chtěl. Jde o přirozenou zvídavost dítěte. Neřekne, že chce dál žít u Tachova a pracovat v místní fabrice jako táta. To ale neznamená, že se sem nikdy nevrátí,“ sdělil.

České děti mají komplikovaný vztah s otci a mnohé nechtějí žít v Česku | Video: Deník/Zuzana Hronová

Exministr školství za ANO Robert Plaga dokonce uvedl, že toto číslo lze vnímat i pozitivně. „Může znamenat, že naše děti jsou konečně vychováváni k evropanství a nechtějí spojit celý svůj život s touto zemí. Bohužel nám ale výzkum neprozradil jejich motivy,“ řekl.

Polovina dětí nad třináct let rovněž uvedla, že nechodí ráda do školy. Podle ředitele Národního pedagogického institutu Iva Jupy učitelé ještě pořád nedokázali poodstoupit od čistého předávání informací k partnerskému vztahu s žáky. „Kdo chce naučit Aničku dobře matematiku, musí rozumět nejen matematice, ale i Aničce. Ale na tu druhou část ještě spousta pedagogů nevěří,“ vysvětlil. V této schopnosti podle něj patří čeští kantoři k vůbec nejhorším mezi vyspělými zeměmi.

„Třetina pedagogů by neměla práci vykonávat a ani se pohybovat v blízkosti dětí. Nemají je rádi a nechtějí jim pomoci. Další třetina dětem neubližuje, je na ně hodná, ale zasekla se ve výkladovém školství a dělá vše postaru. Poslední třetina jsou lidé v podstatě na správném místě,“ zhodnotil české učitele Chára. Podle něj nelze se situací nic dělat, protože ředitelé nemají kým své méně schopné zaměstnance nahradit.

close Pedagog Petr Chára a ředitel Národního pedagogického institutu Ivo Jupa info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Pedagog Petr Chára (vlevo) a ředitel Národního pedagogického institutu Ivo Jupa

Zakladatelka spolku Nevypusť duši Marie Salomonová by o řešení věděla. Dětem a mladým lidem by se mělo mnohem více umožnit, aby se podíleli na tvorbě vzdělávacího systému, v němž tráví většinu svého času. „Měli bychom je zapojit do školní komunity, ptát se, co potřebují, naslouchat jim,“ popsala.

Nadějí dle jejích slov může být Rada mladých vznikající při ministerstvu školství a čím dál aktivnější školní parlamenty.