Z Vrchlabí Hamáčková jezdí za svými klienty do širokého okolí. Právě míří do patnáct kilometrů vzdálené obce za samoživitelkou Magdou se třemi dětmi (jméno bylo na přání ženy změněno, redakce zná její totožnost). Rodina nedávno vyhořela a musela jít do chudinské ubytovny. Magda počítá každou korunu, ocitla se bez práce a snaží se najít novou. Její možnosti jsou však omezené. Není vyučená a musí se starat o sedmiletého syna se speciálními potřebami. Tři roky pracovala u technických služeb na podporovaném místě od úřadu práce. Pozici však jde získat jen třikrát na rok, což už vyčerpala.

Krotitelé problémů

Seriál o sociálních pracovnících. Vzniká ve spolupráci Deníku s projektem Neviditelní, který upozorňuje na jejich často nedůstojný život. Mají vzdělání, zkušenosti i odhodlání pomáhat druhým, sami se ale mnohdy nedočkají uznání ani náležitého finančního ohodnocení.

Od května nemá z čeho platit nájem a energie, za vodu a teplo dluží i s penále 33 tisíc. Hrozí jí, že přijde i o toto bydlení a bude muset do azylového domu. Nyní se jí navíc na část prázdnin vrátily z dětského domova zbývající dvě děti a ona netuší, jak je uživí.

„Rodina přežívá jen na potravinových balíčcích, často to jsou jen těstoviny, sušenky a žvýkačky. Když jsem přišla minule, paní se mi zmínila, že jí není dobře, protože skoro týden nejedla. Co může, dává malému synovi,“ vypráví Hamáčková. Pomáhá ženě žádat o dávky. Některé však úřady zamítly i proto, že jí započítávají příjmy druha, s nímž šest let nežije.

Magda ji vítá ve skromném malém bytě, kde teď bydlí s dětmi a kočkou. „Dostala jsem doplatek na bydlení, ten přišel rovnou městu, mně došel doplatek na živobytí. Příspěvek na péči mi zatím nechodí. Ale přišel mi mail, že za nedoplatky na elektřinu mě dávají do exekuce,“ říká. Přemýšlí, jak zaplatit pomůcky pro mladšího syna do první třídy a také pro staršího, jenž nastupuje na učňák a potřebuje zednické vybavení. Sociální pracovnice navrhuje, že požádá o peníze nějakou nadaci.

Starší syn si teď shání brigádu. „Možná půjdu se známými trhat borůvky,“ plánuje. Pochlubí se vysvědčením, kde čtyřky a pětky z pololetí vytáhnul na jedničky, dvojky a pár trojek. „Měl teď štěstí na vychovatele a učitele, šel hodně do sebe,“ chválí ho sociální pracovnice.

Jelikož Hamáčková vede tzv. aktivizační službu, za Magdu vše nevyřizuje, ale učí ji komunikovat s úřady, vyznat se v lejstrech nebo připravovat mladšího syna na školní docházku. To se zatím daří, chlapec čile vyplňuje pracovní listy, které mu donesla sociální pracovnice. „Budu chodit do školy, tak musím všechno umět. Školka je pro prťata,“ oznamuje hrdě klučina.

Když máma vypráví, že dcera pojede s dětským domovem na tábor, kluk zajásá: A já pojedu taky! „To by mě zajímalo, kam a za co, miláčku. Chtěla jsem ho o prázdninách vzít aspoň do zoo, ale bohužel nejsou peníze,“ pokrčí rameny matka.

Když návštěva končí, hoch si povzdechne, protože musí vrátit sociální pracovnici zapůjčené pastelky i knihu s chytrou tužkou. „V každé rodině je návštěva jiná a člověk netuší, co ho čeká. Magda má na situaci velký díl viny. Ale zrovna ona se opravdu snaží s tím něco dělat. Bohužel se o rodinách často dozvíme, až když padají na dno,“ líčí Hamáčková na cestě zpět do Vrchlabí.

Sociální pracovníci tahají lidi ze dna. Často na něj také spadnou

Středisko Světlo Diakonie Českobratrské církve evangelické ve Vrchlabí je nezisková organizace. Zatímco ve státním sektoru platí sociální pracovníky tabulkově, mzda je jistá a roste s odslouženými roky, v neziskovém dostávají nízký plat a neexistuje jistota růstu.

Středisko získává 70 procent příjmů od Královéhradeckého kraje. Jde o rozdělované dotace na sociální služby z ministerstva práce a sociálních věcí. Chodí až v březnu, do té doby fungují na dluh a netuší, kolik peněz dorazí.

Aby vše poskládali, musí žádat zhruba o třicítku grantů. „Je to náročné administrativně i na nervy. Musíme splnit spoustu podmínek, jinak musíme peníze vrátit, a ještě uhradit pokutu. Zkoušíme žádat i o dary u firem, ale to se teprve učíme,“ líčí Hamáčková.

Na platy zbývá tak málo, že sociální pracovníci mnohdy berou jen o trochu více než klienti, jimž pomáhají. „Neustále nosíte v hlavě složité lidské osudy a žijete ve věčném napětí, že se na platy neseženou peníze. To je dost demotivující,“ uzavírá Hamáčková.