Až skončí válka, bude málo mužů. Ti dobří padnou, bojí se Ukrajinky

Tereza Matonohová patří mezi ty Češky, kterým není ani po roce války na Ukrajině jedno, jak se tady v Česku daří stovkám tisíc uprchlíků, tedy hlavně uprchlic, z válkou zmítané Ukrajiny. Několik jich nechala bydlet u sebe v bytě, několika našla práci, sehnala peníze, prázdnou kancelář a pořádá pro ně kurz češtiny. „Znalost češtiny je základ,“ říká Tereza.

Nyní, kdy si připomínáme rok od počátku ruské agrese proti Ukrajině, ji napadlo, že bych se jako novinář jezdící na Ukrajinu mohl se skupinou účastnic a účastníků kurzu češtiny setkat.

Za rok udělala Putinova agrese z ruštiny jazyk okupantů a zločinců

Kurzy se konají po práci, v podvečerních hodinách, aby na ně mohli Ukrajinky a několik málo ukrajinských mužů chodit. Protože už stejně jako velká část Ukrajinců v Česku pracují. „Drtivá většina ale nedělá práci, kterou by mohla, na kterou má vzdělání,“ uvádí Tereza, která se jim v tom snaží díky své zkušenosti z personální agentury pomáhat.

„Ale od těch nejhorších prací, jako bylo třeba doplňování zboží v supermarketech, se postupně přece jen posunují k pracovním místům, kde mohou ukázat, co umí,“ konstatuje Tereza. Mnohdy ale musí úplně změnit profesi, jako jedna ukrajinská novinářka, která nyní našla obživu ve zdravotních rehabilitačních masážích.

Kdy skončí válka

Na Ukrajinu jezdím od osmdesátých let minulého století, na počátku devadesátých let jsem tam proto coby novinář zažil vrchol perestrojky Michaila Gorbačova. Se skupinou Ukrajinek, doplněnou dvěma Ukrajinci, si tak máme o čem povídat.

Po mém úvodním vystoupení, jakémsi průřezu třiceti lety Ukrajiny až po dnešek, se dostane na dotazy. Ty se změní během pár desítek minut v zajímavou a pro českého pozorovatele poučnou diskuzi o tom, jak vidí válku ve své domovině vzorek Ukrajinek, z nichž většina tu už mnoho měsíců žije.

Ruská agrese i teď vyhání Ukrajince do Evropy. Potkáte je ve vlaku do Prahy

„Kdy skončí válka? Bude to letos?“ zní první dotaz, který padne. Je to jeden z vůbec nejtěžších dotazů. Nechci je děsit, ale ani jim malovat vzdušné zámky, a tak se stručně snažím popsat možné varianty. Jednu optimistickou, že se Rusům nepovede jejich současná ofenzíva a Ukrajincům ta jejich naopak ano. A bude přerušeno pozemní spojení Rusů na Krym, ztracena rozsáhlá území, které dnes nepřítel okupuje, a Rusko se zevnitř zhroutí. 

No a tu druhou, že se to Ukrajincům nepovede, fronta se jen ustálí a bude se muset jednat o ukončení bojů, příměří a Rusové si část území nechají pod svojí kontrolou, Ukrajina dostane západní bezpečnostní záruky, nebo členství v NATO. 

Ostatně, toho se týká hned další otázka, zda bude dřív členství v EU, nebo v NATO. Popravdě říkám, že vstup do aliance byl vždy jednodušší, že i my jsme nejdřív vstoupili do NATO a až potom do unie. Na druhou stranu ale, že je dnes možné všechno - včetně členství v EU v dohledné době možné.

Nikdy nezapomenu na ty dětské oči, vzpomíná český zachránce uprchlíků

Pak padne otázka, jež bych už nečekal, ale která viditelně většinu žen i mnohem tišších mužů v místnosti trápí. „Zaútočí na nás Rusko jadernými zbraněmi? Bude jaderná válka?“ Zamrazí mě, snažím se tuhle hrozbu ze všech hrozeb nejhorší vyvrátit spoustou logických argumentů, proč to Rusko, druhá největší jaderná mocnost světa, neudělá a proč by se mu to nevyplatilo. 

Pak ale drobná černovlasá Ukrajinka dodá: „No dobře, jaderné zbraně nepoužijí, ale co když nechají vybuchnout nějakou naši jadernou elektrárnu? Co když způsobí nový Černobyl? Co když to udělají ne proto, že by to chtěli, ale prostě že něco pokazí, zvorají, jako to bylo v Černobylu?“ Snažím se argumentovat, uklidňovat, tvrdím, že i obří Záporožská jaderná elektrárna, kterou dnes Rusové okupují a odkud vyhnali ukrajinský personál, má už dnes mnohem lepší zabezpečení, než měl Černobyl, že je víc „blbuvzdorná“.

Ale přesto mám pocit, že jsem je úplně neuklidnil, úplně nepřesvědčil. A vlastně ani sám sebe.

Země bez mužů?

Naštěstí se debata zase přenese trochu jinam, na roli ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a srovnání s jeho předchůdcem, prvním „porevolučním“ prezidentem Petro Porošenkem. Poprvé se do debaty vmísí muži, hlavně tělnatý čtyřicátník, který pracuje v jedné nadnárodní IT společnosti. „Podle mě byl Porošenko jednoznačně lepší než Zelenskyj. Minimálně do války ano,“ uvádí. Ale u velké části žen narazí. Debata se rozproudí a pak se během ní dostaneme asi k nejzajímavější části, kdy už jsem já spíš jen posluchačem.

Přesuneme se nějak, už ani nevím jak, k průběhu bojů. K tomu, že vlastně nevíme, kolik padlo na ukrajinské straně vojáků, že se to vůbec nezveřejňuje a nejsou žádná čísla, kterým se dá věřit. „To se dozvíme jen tehdy, až válka skončí,“ dodává onen ukrajinský ajťák.

„Až válka skončí, bude to jak po druhé světové. Nebudou žádní muži,“ pronese šedovlasá vysokoškolská pracovnice přímo proti mně. Do toho se hned přidají další ženy. „Bude to strašné. Po druhé světové válce bylo tak málo mužů, že byla rvačka o každého invalidu, opilce, násilníka, nemakačenka, jen aby vůbec nějaký muž byl,“ konstatuje tvrdě blondýna. „Ti dobří, kvalitní muži stejně jako za druhé světové války padnou na frontě. To je na tom nejstrašnější. Ti nejlepší padnou. Umírali už v roce 2014, kdy začala válka na Donbasu. Herci, umělci, vědci, mladí lidé, co šli nadšeně bojovat za Ukrajinu. Zůstali tam, padli,“ říká smutně šedovláska. „A teď umírají tisíce a tisíce dalších,“ dodává.

Malý Alex z válkou zmítané Ukrajiny: Prší, to je dobře. Nebudou padat rakety

Jiné ženy tomu ale odporují. „Ono to nebude tak strašné, nějak to bude. Zvládlo se to po druhé světové válce, zvládne se to i dnes,“ říkají. A já přidávám dávnou historku asi z roku 2005, kdy jsem jel vlakem z Kyjeva do Luhansku a celý vlak, včetně strojvůdce, byly jen ženy. 

„Máte statečné muže. To, co předvádějí vaši muži na frontě, si především tady v Česku, kde nemáme moc bojových tradic, vysloužilo velký obdiv. Ale pokud jde o Ukrajinu jako stát, ta podle mě vždy stála trochu víc na ženách než na mužích.“ 

Debata pokračuje ještě dlouhé minuty. Když pozdě večer končíme, přemýšlím, zda jsem se toho víc dozvěděl já, nebo ony a oni. A také, zda se s našimi ukrajinskými hosty my Češi dost bavíme. Jsme toho schopni, napadne nás to? Protože to, že to neděláme, je naše věčná škoda.