Naštěstí se mýlila. Vojáci ulehčují personálu a klientům ordinují radost a pohodu. A někde i bábovky, třeba v domově pro seniory Skalka v Chebu.

Sem byli nasazení i příslušníci 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely, trojice palubních stevardů, Petr M., Jakub H. a Lenka R. „Z počátku to pro nás bylo dosti náročné, protože ani jeden z nás neměl zkušenosti s péčí o klienty,“ říká Petr M. „Když jsme 31. ledna odjížděli z letiště, měli jsme rozpolcené myšlenky a pocity, protože nikdo z nás nevěděl, co nás tam čeká. Klienti, kteří jsou soběstační nebo klienti, kteří jsou odkázaní na lůžko a bez péče místního personálu nejsou ničeho schopní, “ přiznává počáteční obavy stevard. „Otázek bylo nespočetně, každopádně odjížděli jsme s dobrým pocitem, že můžeme někde pomoci v této nelehké době,“ pokračuje.

 V domově pomáhali personálu se vším, s čím bylo potřeba. „Vojáci se v nemocnicích snaží zastoupit chybějící ošetřovatelský personál, takže sestřičkám pomůžou, jak jen je v jejich silách. Polohují pacienty, zajišťují hygienu, připravují stravu, rozvážejí jídlo,“ popisuje mluvčí kbelského letiště Zuzana Špačková.

 Situace v domovech pro seniory se mění rychle. V chebském zařízení bylo šíření nemoci v polovině února na ústupu a klienti se mohli začít pomaličku vracet do dřívější rutiny, opustit izolaci na pokojích a scházet se mezi sebou. „A při této příležitosti vznikl  nápad, že v rámci odpoledního programu a aktivizace klientů jsme jim uvařili kávu a umožnili si popovídat jako za „starých“ časů,“ popisuje stevard Jakub H. A co by to bylo za kávový dýchánek, kdyby na něm chyběl dezert.

Bábovka vykouzlí úsměv

I o ten se postarali vojáci. „Rozhodli jsme se, že upečeme bábovku. Vzhledem k tomu, že pracujeme jako stevardi, příprava jídla je naší doménou, a protože někteří z nás ve svém volném čase rádi i něco upečou, upéct bábovku nebylo tak složité,“ poznamenává Petr. „V kuchyni jsme vyprosili mouku, cukr, mléko, vajíčka, kypřící prášek, trošku oleje, za což by nám cukráři a cukrářky asi dali za uši a už to jelo,“ usmívá se.

 Člověka možná napadne, co je na tom. Kus pečiva, dostupný v každé pekárně. V ostrově izolace, na které se sociální zařízení v době pandemie mění, se ale jednalo o vzácný moment.

„Nedokážete si představit, kolik radosti může vykouzlit taková bábovka na tvářích lidí, kteří doposud seděli jen na svých pokojích, sledovali televizi, poslouchali rádio a jediný, s kým mohli prohodit pár slov, byl místní personál, protože návštěvy byly zakázány nebo omezeny,“ popisuje Petr M. „Z ničeho nic jste viděli v očích jiskřičky radosti a spokojenosti a za to ta chvíle u trouby rozhodně stála. Člověk měl hned pocit, že udělal dobrou věc,“ pochvaluje si. 

To potvrzují i zaměstnanci domova. „Díky těmto třem vojákům rozkvetli, dostali chuť k životu,“ popisuje Vendula Grospič, vedoucí přímé péče v domově Skalka. „Z každé běžné činnosti dokázali udělat nevšední záležitost.  Dokázali postavit na nohy uživatele, který už pár měsíců ležel jen v posteli. Jsou sociální službou nepolíbeni, a i přesto projevili obrovský zájem o péči. I přes můj skeptický přístup k těmto složkám v sociálních službách, mě přesvědčili o tom jak empatický umí být voják,“ uzavírá Grospič.

Příslušníci z Kbel, kteří jsou běžně nasazováni i do vojenských konfliktů, slouží v nemocnicích a domovech pro seniory od listopadu. V Karlovarském kraji se s nimi setkali v Královské nemocnici v Karlových Varech, v nemocnici v Ostrově nebo Mariánských lázních. „Vojáci pomáhají zpravidla dva týdny a pak jsou vystřídáni novou skupinou. Někteří jsou nasazováni opakovaně,“ popisuje Zuzana Špačková. Tento týden nastoupili do služby tři kbelští vojáci do nemocnice v Chebu a pět do Ostrova. Povolání, která zastávají v armádě se různí. V nemocnicích se setkáte s mechaniky, personalistou, tělocvikářem, vojáky strážní roty či stevardy.