Tak vypadá příběh jednoho z klientů centra Locika, které se specializuje na pomoc dětem postiženým domácím násilím. Úřady jich v Česku ročně zaznamenají asi 2500. Průměrně trvá šest let, než se jim dostane odborné pomoci od psychologů či specializovaných terapeutů. Důvodem je často jak nevšímavost sousedů, tak nedostatečná nabídka odborných služeb.

„Včasná pomoc může přitom zabránit mnoha problémům v budoucnosti. Děti se musí vyrovnat s velkou úzkostí, strachem, pocity viny a ztráty bezpečí,“ říká Petra Wünschová, ředitelka centra Locika. Většina dětí, které žijí v jednom bytě či domě s násilníkem napadajícím svého partnera či partnerku, tedy jednoho z rodičů dítěte, je navíc ohrožena posttraumatickou stresovou poruchou, která jinak postihuje například vojáky ve válečné zóně.

Horší než válka

„Ve Spojených státech dokonce proběhl v roce 2006 výzkum, podle kterého jsou na tom tyto děti psychicky často hůře než děti, jež zažily válečný konflikt,“ dodává Wünschová.

Podstatná část „postižených“ dětí se přitom do rodin trpících domácím násilím narodí. „Devadesát procent z nich je jeho přímým svědkem, 42 procent je samo napadeno,“ řekla socioložka Jana Paloncyová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Není rozdíl v tom, zda se jedná o chlapce, nebo dívku, ohrožena jsou obě pohlaví stejně.

V Česku ale podle odborníků není dostatečně propracovaný systém, který by včas tyto děti odhalil. Sousedi nebo blízcí se často bojí oznámit, že v rodině dochází k násilí, aby to na ni nemělo negativní dopad. Týrané ženy se pak odhodlají svou situaci řešit zpravidla až po několika letech, když děti mají problémy ve škole. Pomoci by tak mohlo vybudování dalších center, jako je Locika.