„Rašín byl osobně nesmírně statečný, byl člověkem pro krizi, v níž neváhal akčně převzít odpovědnost a jednat. Cením si na něm jeho vnitřní integritu, kdy nepřízeň doby bral jako výzvu a konjunkturálně se neohnul. A sympatické je mi i to, že představuje typ veřejného činitele bytostně spjatého s domácím prostředím a politickou praxí. Podobně jako třeba Antonín Švehla či Jaroslav Preiss. Ve veřejném životě jsou potřeba nejen velké vize, ale i ‚nohy na zemi‘,“ popsala Aloise Rašína pro Deník historička Jana Čechurová.

Nejtěžší zkouška na Rašína čekala v roce 1916, kdy byl spolu s Karlem Kramářem odsouzen k trestu smrti. Zatímco Kramář do té doby snil o slovanském soustátí pod vedením ruského panovníka, Rašín už myslel na národní sebeurčení. Byl prvním ministrem financí nové republiky a také nejvýše postavenou obětí politického atentátníka v roce 1923.

Nedopadli dobře

Muži 28. října.Naopak nejspornějším mužem 28. října je Jiří Stříbrný, zakladatel České strany národně sociální. Stejně jako Rašín, i on se stal ministrem v první poválečné vládě, byl šéfem pošt a telegrafů, později železnic. Přesto těžce nesl, že po roce 1918 se vyzdvihoval zahraniční odboj na úkor domácího.

„Kdyby nebylo 28. října, možná byste teď jezdil po Evropě jako emigrant,“ osočil Stříbrný Masaryka. Politický nekrolog si ale napsal sám, zamotal se do úplatkářské aféry, vedl bouřlivý život, takže Václav Klofáč ho nařkl z onemocnění syfilitidou a později ho vystrnadil ze strany.

Stříbrný přilnul k radikálním nacionalistům spojeným v Národní ligu, znal se s generálem Radolou Gajdou, který v čele českých fašistů plánoval státní převrat. Muž, jehož Masaryk označil v roce 1919 za nejperspektivnějšího československého politika, skončil po roce 1945 jako zrádce národa ve vězení, kam byl odsouzen na doživotí.

Ani lékař Vavro Šrobár, který byl společně s celoživotním rivalem Milanem Hodžou nejvýraznějším slovenským politikem v Praze, neskončil jako hrdina. Sice se podílel na protifašistickém odboji, ale vedle komunistických vůdců hrál druhé housle. Založil Stranu slobody a po únorovém puči v roce 1948 se stal v 81 letech ministrem v Gottwaldově vládě. Jím zůstal až do své smrti v roce 1950.

Opory První republiky

Pilířem první republiky byl Antonín Švehla, předseda Agrární strany. Celkově pět let stál v čele tří vlád, byl nedílnou součástí tzv. Pětky, která na Pražském hradě rozhodovala o zásadních politických otázkách.

Posledním mužem 28. října byl sociální demokrat František Soukup, velká postava dělnického hnutí, sám právník a ministr spravedlnosti. Spolu se Švehlou 28. října převzal Válečný obilní ústav.

Podle historika Ivana Šedivého však tento akt nelze považovat za počátek převratu, pouze to znamenalo, že Národní výbor již nepovažoval za taktické zůstávat vůči státu v pasivitě. „Vlastní převrat 28. října uvedli do pohybu až lidé v ulicích. Tehdy Národní výbor pochopil, že přišla jeho chvíle,“ píše Šedivý v knize Češi, české země a velká válka.