Jejím vzpomínkám patří Příběhy 20. století – první z letošních pořadů našeho dokumentárního cyklu, věnovaný 30. výročí pádu komunistického režimu.

Na začátku normalizace

Drahomíra Šinoglová se narodila jako Drahomíra Svobodová v červenci 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu (maturovala roku 1970) a nastoupila jako podniková kontrolorka.

Vzápětí musela k politické prověrce: „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden - nikoli dva, jako tehdy většina lidí, tedy jeden pro sebe a druhý pro oficiální použití. A řekla jsem ovšem také, že nejsem v KSČ, tudíž nejsem povinná se jim zpovídat.“ Z práce ji vyhodili.

Na konci téhož roku se vdala za absolventa průmyslovky Jana Šinogla, záhy se jí narodila dcera a šla na mateřskou dovolenou.

Manželé Šinoglovi příliš neskrývali nechuť k obnovenému totalitnímu režimu, nebyli v KSČ, nesměli cestovat, nicméně do roku 1977 žili v podstatě obyčejný život se dvěma dětmi (Miroslavou a mladším Janem). Osobně neznali nikoho z disentu, poslouchali však zahraniční rozhlas.

Sledovali dění kolem Charty 77 - a po smrti jednoho z prvních mluvčích, filosofa Jana Patočky, si zjistili adresu spisovatele a chartisty Pavla Kohouta. Pak ho navštívili s tím, že by chtěli mít přístup k samizdatovým publikacím a kontakt s opozicí. Kohout je odkázal na jim bližší brněnské přátele, seznámili se tak kupříkladu se spisovatelem Janem Trefulkou. Půjčovali si od něj knihy nežádoucích autorů, některé dál přepisovali na vlastním psacím stroji.

První přepadovka ve „Starém mlýně“

Státní bezpečnost rodinu podle všeho nějakou dobu sledovala. Jan Šinogl pracoval jako opravář, jezdil po domácnostech a potřebný materiál skladoval doma, aby se pro něj nemusel denně vracet do podniku.

V březnu 1980 vpadli do domu Šinoglových ve Strachoticích (říkalo se mu Starý mlýn) na Znojemsku příslušníci SNB (tehdejší policie) a provedli domovní prohlídku, kterou odůvodnili podezřením z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Manžel měl při každé kontrole a inventuře všechno v pořádku, k takovému zásahu nebyl žádný důvod,“ vzpomíná Drahomíra: „Muž si myslel, že nás tehdy někdo udal. Já se spíš kloním k tomu, že nás sledovali a potřebovali nás ‚dostat‘.“

V domě našla bezpečnost samizdatové knihy, většinou beletrii a fejetony z edice Petlice, a také psací stroj. Knihy byly označeny za „nepřátelské k socialistickému zřízení“, Jan Šinogl byl obviněn z „přípravy trestného činu pobuřování“ a odvezen do vazby v Brně-Bohunicích, kde strávil čtyři měsíce. Drahomíru Šinoglovou vyšetřovala Státní bezpečnost na svobodě.

S pomocí známých z disentu si našla advokáta, pozdějšího slovenského politika a premiéra Jána Čarnogurského: „Bylo to velmi náročné období. Finančně, fyzicky i psychicky. Děti jsem musela nechávat u rodičů. Neustále jsem jezdila mezi Bratislavou, Brnem a Znojmem.“

Nejvíc mi vadilo týrání dětí

Zhruba po dvou měsících obvinili vyšetřovatelé i Drahomíru – ze stejného činu, jako jejího muže. Opakovaně ji předvolávali k výslechům do tehdejšího sídla StB ve Znojmě na „Krajzáku“.

„Nebo mě odtáhli i bez předvolání. Vyslýchali mě dokonce i se synem Honzíkem. Výslech trval několik hodin, syn to nesl těžce. V jedné chvíli se na vyšetřovatele nekontrolovaně rozkřičel. To mi vadilo nejvíc, to psychické týrání a ničení dětí. (…) Pokoušela jsem se jim také vysvětlit, že musím pro dceru do školy. Odvětili, že se o to nemám starat, že to zařídí. Odpověděla jsem, že je tedy budu žalovat za únos dítěte, že jim k vyzvednutí dcery souhlas nedávám.“

Obvinění Jana Šinogla StB posléze stáhla a soustředila se na Drahomíru, protože uměla dobře psát na stroji. Součástí vyšetřování se staly i různé posudky, jimiž bezpečnost „dokladovala“, že manželé Šinoglovi nežijí „řádným životem socialistických občanů“, a které mimojiné sepisovala předsedkyně národního výboru ve Strachoticích Kamila Růžičková.

Dne 30. září 1980 odsoudil Okresní soud ve Znojmě (předsedal mu Vladimír Svoboda) Drahomíru Šinoglovou k ročnímu nepodmíněnému vězení. „Byl to šok. I pro doktora Čarnogurského, který mě předtím uklidňoval, že z toho bude jen podmínka, že nemají žádné přímé důkazy. V podmínku věřili i zástupci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.“

V soudní síni byla tehdy přítomna tzv. organizovaná veřejnost – spolehliví členové KSČ. Dne 3. listopadu 1980 se Drahomíra odvolala, avšak i další soud v Brně (předsedal Josef Procházka) verdikt potvrdil.