Těhotná v úkrytech

Začátkem ledna 1981 dostala Drahomíra Šinoglová předvolání k nástupu do věznice v Brně – na 5. února. Mezitím otěhotněla a podala žádost o odklad nástupu trestu, na což měla nárok.

Soud však žádosti nevyhověl a Drahomíra se začala skrývat, nejdřív v bytě rodičů. Když po ní SNB vyhlásil celostátní pátrání, našla úkryt u již zmíněných manželů Pavla a Věry Roubalových (oba podepsali Chartu 77, Pavel byl členem VONS). Protože Roubalovi žili pod stálým dohledem policie, vytvořil Jan Šinogl pro svou ženu úkryt v kamnech.

I v domě Šinoglových prováděla mezitím Státní bezpečnost opakované prohlídky a nakonec nechala Janu Šinoglovi doručit soudní výzvu, podle níž se Drahomíra měla dostavit na odborné vyšetření k primáři gynekologie ve Znojmě, aby se tak potvrdilo její těhotenství (a tím oddálil nástup trestu). Bezpečnost tehdy obšancovala znojemskou nemocnici, aby mohla Drahomíru zatknout.

Jan Šinogl se prozíravě vypravil za primářem a sdělil mu, že jeho manželka nemůže na kontrolu přijít v předepsanou hodinu: „Ten lékař z toho byl vyjevený, evidentně s StB spolupracoval. Přišla jsem schválně v přestrojení za starou ženu a v jiný čas, než čekali. (…) Vyšetření posléze provedl, ale i tak mi odmítal dát potvrzení o těhotenství. Řekla jsem, že neodejdu, dokud mi ten papír nevydá. Tak jsem ho nakonec dostala.“

Soud posléze rozhodl, že Drahomíra smí nastoupit do vězení až šest měsíců po narození dítěte. Syn Pavel přišel na svět na konci srpna 1981.

Zatčení a „jezinky“ ze sociálky

V únoru 1982 podala Drahomíra další žádost o odklad nástupu trestu, který zdůvodnila nemocí (potvrzenou lékařem, brala antibiotika). Dne 1. března 1982 odvezl Jan Šinogl syna Pavla na povinné očkování, pak ho vrátil k matce a odjel do práce.

Zanedlouho dorazilo k domu ve Strachoticích několik policejních aut: „Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Schovala jsem se v ložnici, ale policie překonala několik zamčených dveří. Muž, který to nařídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem u sebe Pavlíka a ti dva příkaz neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti. Teprve když na ně velitel potřetí zařval, nasadili mi pouta. Už jsem nemohla syna pevně držet. A přiskočily dvě ženské ze sociálky, já jim říkám jezinky, a syna mi z náruče vytrhly.“

Malý Pavel byl odvezen do kojeneckého ústavu, odkud se ho manželovi podařilo „vytáhnout“, byť s obtížemi. Drahomíra Šinoglová skončila ve vězení v Brně a poté v ženské věznici v Opavě. O její případ se staral VONS, informovala o něm zahraniční média, příběh matky odtržené od dítěte budil zájem a odpor. Za mřížemi zůstala Drahomíra měsíc - pak jí prezident Gustáv Husák jako zřejmě jediné politické vězenkyni normalizačního komunismu udělil milost.

Den po jejím uvěznění vyvolala učitelka osmiletého Jana Šinogla k tabuli a vyzvala ho, aby celé třídě oznámil, kde je teď jeho maminka. Dcera Miroslava nesměla navzdory výbornému prospěchu studovat. Pronásledování a šikanování rodiny Šinoglovy trvalo až do roku 1989 a bylo dílem desítek lidí. Nikdo z nich se neomluvil.

Paměť národa
Svědectví pamětníků natáčí redaktoři pro projekt Paměť národa už od roku 2001. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Svoji práci redaktoři vykonávají díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Podpořte Paměť národa i Vy. Děkujeme!

Autor: Adam Drda