Už v neděli 6. května 1945 vyrazily směrem na Prahu jednotky SS s cílem zlomit pražské povstání a utopit ho v krvi. Z milovického vojenského prostoru zamířila k hlavnímu město bojová skupina "Millowitz", z Českého Brodu bojová skupina generála Reimanna a od Litoměřic bojová skupina 4. pluku SS "Der Führer".

Z jihu postupovaly na Prahu ze svého benešovského cvičiště ve dvou proudech jednotky bojového svazku SS "KG Wallenstein". Západní se blížila z Hradištka přes Zbraslav na Smíchov, východní směřovala proti Krči a Pankráci. Než se však dostaly k pomyslným městským branám, musely překonat statečnou obranu řady obcí, snažících se zatarasit všechny přístupy ku Praze. Za tento odpor se esesáci surově mstili. 

Dělejte záseky

Jednou z obcí jižně od Prahy, která už v noci z 5. na 6. května začala na všech silnicích budovat záseky a zátarasy, aby co nejvíc zpomalila postup esesáckých jednotek, byly Psáry. 

Podobně jako v případě Dolních Chaber, jež bránily přístupu esesáckých divizí naopak od severu, i na odporu Psár se projevila přítomnost rozhodující vojenské osobnosti v obci. Zatímco v Dolních Chabrech zorganizoval obranu bývalý československý leginář a odbojář Ferdinand Schütz, v Psárech se tohoto úkolu ujal podplukovník někdejší československé armády Josef Lebl. Ten vyzval místní, ať pomohou znepřístupnit cesty pokácením velkých stromů přes silnici ku Praze. Stejné opatření udělala i sousední obec Libeř.

"Ke konci války byla v Psárech velká odbojová skupina a naši chlapi jí pomáhali. Z 5. na 6. května táhly přes Psáry SS jednotky, aby se dostaly do Prahy. Plukovník, nebo tehdy ještě podplukovník Lebl, řekl našim, až pomůžou znepřístupnit cesty tím, že pokácí statné stromy přes silnici. Ten den hodně pršelo a esesáci táhli z Břežan-Lešan. Prvního znepříjemnění se jim dostalo v Libři. Nad zatáčkou u Radlíku vznikly během chvilky první zátarasy," vzpomínal v roce 2005 v Psárském zpravodaji místní rodák Jaroslav Vinecký, jemuž bylo na konci války 15 let. (Radlík je další vesnice v tomto okrese, nacházející se asi kilometr severně od centra Jílového, pozn. red.)

Když okupační vojáci uviděli mezi Radlíkem a Libří stromy přes cestu, odbočili doprava na Psáry, ale tam je za první zatáčkou, zhruba po 200 metrech od odbočky, čekalo totéž. Cestu přehrazovaly kmeny, takže byla pro vojenskou techniku neprůjezdná, na dalších zásecích ještě pracovali lidé z vesnice.

Esesáci z divize Wallenstein nešli hned v první linii, jako průzkumný předvoj se před nimi pohybovali rakouští vojáci. "Ti uviděli, co se děje a nastala honička. Kdo z psárských mohl, utíkal domů. Rakušáci je honili skrz vymlácené ploty a varovali je, že za nimi jdou jednotky SS," popisoval Vinecký. Chování Rakušanů však nebylo nutně negativní - například podle Vineckého vzpomínek lidi vyzvali, ať spálí všechno mokré oblečení včetně holínek, aby je esesáci při náhodných vpádech do stavení nenašli. 

Zběsilá německá pomsta

Tato rada byla možná dobře míněná, ale někteří psárští muži se nechtěli jen tak vzdát. Jakmile Rakušané prošli, vrátili se na záseky, aby je ještě zesílili. Za rakouským oddílem však už postupovali esesáci z Wallensteinu a muže začali okamžitě pronásledovat.

"Kdo byl chycen, neušel zastřelení. A můj táta to odnes první, měl několik průstřelů. Ještě stihl doběhnout do statku u Troníčků a zemřel. Franta Zeithamel ze Psár se šel podívat na náves, co se děje: také ho zastřelili," vzpomínal pamětník Vinecký.

Nadcházelo ráno 6. května, jednotky KG Wallenstein překonaly zátaras a blížily se k obci. Jeden z místních občanů na ně při obraně vystřelil. Následovala naprosto zběsilá esesácká pomsta.

"Jednotky prohlásily obec za partyzánskou. Z náhodně vybraných domů bylo vyvlečeno několik mužů a za obcí bylo vyslýcháno. Během výslechu byli brutálně týráni, byly jim přeráženy ruce i nohy a byli bodáni bodáky. Na konec bylo sedm mužů na místě zastřeleno," uvádí ve své knize Krvavé finále spisovatel Jiří Padevět. Cílem surového výslechu bylo zjistit, kdo dal příkaz ke stavbě zátarasů.

Po mučení následovaly popravy. Podle Vineckého přišli jako první na řadu tři občané z jedné chalupy, konkrétně Václav Zeithamel, Václav Doležal a patnáctiletý Miroslav Brabec z Prahy, jehož rodiče smutnou shodou okolností odklidili z Prahy před válkou právě do Psár. Václav Zeithamel samotný výstřel přežil a po odchodu německých vojáků jej lidé ještě odnesli domů, tam ale podlehl následkům zranění.

Esesáky však první mrtví neuspokojili, řádili dál. "Pronásledování nebralo konce. Václava Lingra vytáhli esesáci ze sklepa, Adámka chytli. Oba odvezli ke hřbitovu. Tam je postříleli, ale to nestačilo. Přejeli je tankem. Také pan Karas se svými syny – 17 a 19 let – přišli o život. Byli schovaní v lese a měli za to, že už je klid a šli lesem přes louky domů. Esesáci je dohonili. Po čtyřech dnech jsme je našli v žitě mrtvé. Láďa prý měl vydloubané oči," vzpomínal Vinecký.

Nakonec bylo zastřeleno celkem 13 lidí. Nejmladšími obětmi se stali už zmíněný patnáctiletý Miroslav Brabec a osmnáctiletý František Hruška, Nejstarším zavražděným byl opět zmiňovaný třiapadesátiletý Jan Karas, kterému při výslechu vyřízli jazyk. Spolu s ním byli zavražděni i jeho dva synové, sedmnáctiletý Vladimír a devatenáctiletý Vlastimil. Oním "Láďou" s vypíchanýma očima měl být Vladimír.  

Některá těla esesáci skutečně nechali přejet těžkou vojenskou technikou: Jaroslav Vinecký zmiňuje Václava Lingra a muže jménem "Adámek", podle Padevěta šlo o těla Václava Doležala a Miroslava Brabce. "Pan Hruška z Jirčan byl na cestě do Psár rovněž usmrcen," zmiňuje ještě Jaroslav Vinecký. Kromě prvních dvou mužů zastřelených na návsi (Václava Vineckého a Františka Zeithamla) byli všichni ostatní popraveni za vsí u hřbitova.

"Stromy byly silné, a ani tanky je nepřejely, proto jednotky SS odtáhly na Libeň (míněna další sousední obec nacházející se západně od Psár, nikoli stejnojmenná pražská čtvrť, pozn. red.) a přes Zbraslav táhly dál. Našim hrdinům se je tenkrát v květnu podařilo o celý den zdržet," vzpomínal Jaroslav Vinecký.

Rukojmím v rukách Němců

On sám v té době zažil jako pražský učeň také peklo, protože patřil mezi ty desítky občanů, které Němci řádící v Praze vyvlékali z domů a hnali před sebou jako živou hradbu. 

"Němci nás náhodně vybírali ze školy jako rukojmí a vyhnali nás do školy Nad Zelenou liškou, kde sídlila posádka SS. Po celou dobu stříleli a hromadně nás odváděli neznámo kam. Hnali nás na Zbraslav, kde nás díky bohu osvobodili Vlasovci. Nastalo střílení a my kluci jsme se rozprchli každý jinam," vzpomínal v Psárském zpravodaji.

Po vyproštění se Vinecký vrátil do Prahy, kde se den poté od jednoho z psárských sousedů, který se za ním rozjel, dozvěděl, že jeho otec je po smrti.

"Tak jsem se druhý den vracel pěšky přes pole domů. Mezi Zlatníky a Psáry po mně stříleli a já jsem se jako patnáctiletý divil. Tatínkovi bylo 44 let a všichni brutálně zastřelení byli zhruba ve stejném stáří, jen panu Toníčkovi bylo přes padesát let," vzpomínal Jaroslav Vinecký.

Střelba i o pohřbu

Těla povražděných psárských občanů byla řádně pohřbena až po osvobození, dne 10. května. Ani pohřeb samotný však neproběhl v klidu. Z Prahy se jihozápadním směrem stahovaly do prostoru kolem středočeského městečka Milín zbytky všech tří esesáckých divizí operujících v Praze, včetně Wallensteinu. A touha zabíjet je neopustila ani po všeobecné německé kapitulaci. 

"Při smutném pohřbu začaly padat obrovské kroupy. Došli jsme za les a začala střelba v místě dnešního ústavu. Esesmani řádili jak diví a snažili se vraždit, i přestože byl konec války," vzpomínal Vinecký.

U Milína nakonec zbytek německých vojsk definitivně uvázl. Všechny jednotky se chtěly dostat do americké vojenské zóny za demarkační linií. Ta však byla podle spojeneckých dohod otevřená pouze do půlnoci mezi osmým a devátým květnem. Pak se definitivně uzavřela. Silnice na Písek a Strakonice se tak stala neprůjezdnou a zbytek německých vojsk zůstal v prostoru mezi obcemi Slivice, Milín a Čimelice. Tady rozpoutal další zběsilé masakry civilního obyvatelstva, které v pátek 11. května ukončila až poslední velká bitva druhé světové války na českém území. V ní Němce napadli nejdřív středočeští partyzáni ve spolupráci s Vlasovci, a poté jejich odpor definitivně zlomily útvary 2. Ukrajinského frontu Rudé armády. Ty také ukončily německé řádění v okolí Psár.

"Jako dnes mám před očima scénu, jak odvádějí vojáky SS do sběrného tábora v Jesenici. Jeden esesák kulhal a Sověti ho nechali vyzout z holinek. Uviděli ukrytou pistoli a ihned ho zastřelili… Na ty hrozné časy plné střelby, hrůzy, děsu a násilí nikdy nezapomenu. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím. A od těch dob uctíváme v květnu své hrdiny. Nejde vůbec o žádnou politiku, je to vzpomínka na ty, co padli ve strašném masakru ke konci války. Teprve po ní jsem pochopil, proč táta večer kolem desáté brával batoh na záda a z toho mála, co jsme měli, vzal chleba a brambory. Nosil partyzánům jídlo. Riskoval život celé naší rodiny. Vzpomínky dodnes bolí. Čím víc člověk stárne, tím víc si všechno vybavuje. A nejinak je tomu i u mě," uzavřel svou vzpomínku Vinecký.