K neštěstí došlo dne 14. června 1894 na dolech Jan - Karel a Františka v Karviné, které patřily hraběti Heinrichu Larischovi-Mönnichovi. V dolech se těžilo uhlí v 16 slojích, všechny však vykazovaly velké znečištění metanem a hodně se v nich vyvíjel uhelný prach. Tyto důlní závody propojovaly pod zemí četné chodby a překopy, což bohužel přispělo k pozdějšímu rozsahu katastrofy.

Mrtví lidé, mrtví koně

Ve čtvrtek 14. června 1894 sfáralo ve čtyři odpoledne na všech Larischových dolech celkem 1 086 pracovníků na odpolední směnu. Na jámách Jan – Karel sjelo pod zem 181 důlních dělníků se třemi předáky a jedním důlním technikem, na Františce 386 dělníků se dvěma předáky, osmi nadkopními a dvěma techniky.

V půl desáté večer otřásl doly obrovský výbuch, jehož intenzita byla tak silná, že dým a prach vyrazil až na povrch a tlaková vlna smetla do jámy tři narážeče.

Nastal poplach a parní píšťaly začaly svolávat lidi k záchranným pracem. Několik desítek dobrovolníků s nosy a ústy zakrytými šátkem namočeným v octě se spustilo pod vedením vrchního inženýra Jana Kohouta do dolu a brzy zjistili prvotní rozsah katastrofy. Překop v dole Jan byl po výbuchu úplně zatarasený převrácenými vozy a mrtvolami důlních koní, v té době hojně využívaných pro tahání vozíků. Mezi tím vším ležela lidská těla.

Zachránci začali odstraňovat trosky, aby se dostali k lidem a zjistili, zda někdo zůstal naživu, když se stalo něco nepředpokládaného a neočekávaného – kolem desáté večer došlo k druhé explozi v oblasti dolu Františka. Na povrch znovu vyrazil kouř a prach a seznam mrtvých rozšířilo bohužel 60 mužů ze záchranných družstev.

Inženýr Kohout, jenž byl také v dole, měl štěstí, že se právě vracel pro další lidi na záchranné práce. Tlaková vlna z exploze jím sice udeřila o mřížoví a omráčila ho, ale od epicentra výbuchu se dostal dost daleko na to, aby přežil. V bezvědomí byl vynesen na povrch.

Hrůza nekončí

Oživlé noční můře v podzemí však stále ještě nebyl konec. V pátek 15. června přišla v sedm ráno třetí exploze. Horníky pracující na záchranných pracích naštěstí tentokrát včas varoval Kohout, který mezitím nabyl vědomí a všiml si černého kouře ve ventilátoru šachty, jenž ho upozornil na blížící se nebezpečí. Všichni zachránci díky tomu okamžitě vyfárali a třetí výbuch si mezi nimi nevybral další oběti. Na povrch se do té doby podařilo vyvést 15 zraněných horníků a vynést 22 těl, 213 mužů však nadále zůstávalo nezvěstných, pravděpodobně mrtvých. 

Přesný počet těch, kteří zůstali v dole, se zjišťoval podle vydaných důlních lamp, jenže řada horníků je při útěk z dolu odhodila a jiní je zase v šoku donesli až domů, takže nešlo o jednoduché počítání. Teprve v sobotu 16. června se zjistilo, že katastrofa si vyžádala 235 obětí. V Larischových dolech zahynulo 227 horníků, sedm dozorců a jeden inženýr. Zůstalo po nich 130 vdov a 194 sirotků.

„Ještě dnes je třeba hluboce smeknout a poklonit se lidem, kteří byli svědky druhého výbuchu a usmrcení svých kamarádů, a přesto bez váhání přistoupili k zachraňování těch, co šli před nimi. Inženýři, dozorci a havíři bez dýchacích přístrojů vynášeli raněné i mrtvé a přitom nevěděli, kdy dojde k dalšímu výbuchu,“ píše s úctou odborný server Zdař Bůh o mužích, jež při záchranných pracích nasazovali své životy.

Rozsah neštěstí byl obrovský, šlo o čtvrtou největší důlní katastrofu spojenou s explozí metanu do té doby na světě - „předčily“ ji pouze dvě exploze ve Velké Británii (výbuch v roce 1866 na dole Oaks, který si vyžádal 361 obětí, a další výbuch v roce 1878 na dole Abercame, jenž si vyžádal 268 obětí) a jedna v Sasku (exploze v roce 1869 v dole Sagen Gottes, s následkem 274 obětí). 

Ani teď ale neřekly karvinské doly poslední slovo. Měsíc po katastrofě, v noci ze 13. na 14. července 1894, došlo podle Státního okresního archivu Karviná na blíže neupřesněném místě k výbuchu metanu znovu. A opět při něm umírali lidé, konkrétně důlní dělníci Minar a Richtar, kteří byli ještě téže noci pohřbeni na místním hřbitově.

Celá série explozí vedla k rozsáhlým asanačním pracím, jež skončily až začátkem roku 1895. „Havárie a asanace jejích následků byly významným historickým předělem ve vývoji zajištění bezpečnosti práce v hornictví nejen v rakousko-uherské monarchii, ale v celém tehdejším hornickém podnikání ve světě na konci 19. století,“ píše server Zdař Bůh. „Tato havárie poznamenala rozvoj dýchací techniky, vynutila vznik organizované záchranné služby v hornických závodech, byla motivací pro vznik mnoha nových předpisů a podnítila další výzkumy v oblasti bezpečnosti práce zejména v plynujících dolech.“