Přesně tento paradox obsahuje vyhláška o informovaném souhlasu, která platí už déle než rok. „Je absurdní, abychom žádali souhlas od pacienta, který právě rozmlátil vše kolem sebe a trpí bludy,“ řekl Deníku Ivan David, ředitel pražské psychiatrické léčebny Bohnice.

Se stejnými problémy se potýkají i další psychiatrické léčebny v Česku. „Člověk duševně nemocný má rozpoznávací a ovládací schopnosti změněny. Nemůžeme proto předpokládat, že rozpozná vážnost svého onemocnění a bude postupovat jako při běžném onemocnění,“ uvedl doktor Švarc.

Pokud je nemocný ve stavu, kdy je nebezpečný sobě či okolí, je okamžitě hospitalizován, ale během 24 hodin musí léčebna takové přijetí oznámit soudu a ten rozhodne. Má to však řadu zádrhelů. Soudy jsou přetížené, rozhodování se protahuje.

„Není vůbec jasné, co by se stalo, kdyby soud rozhodl, že zadržení nebylo v souladu se zákonnými důvody, protože se pacient samosoudci zdál málo nebezpečný. Pacient by mohl žádat odškodnění,“ řekl Deníku Ivan David. Spoléhat se, že to pacient neudělá, je podle jeho slov nesmysl. Takový případ se už stal a dosud není ukončen. Někteří soudci ale jednání vědomě nezahajují a pacienty přemluví, aby podepsali souhlas s léčbou.

„Pokud by někdo chtěl v takovém případě pacientovi zabránit v odchodu z léčení, šlo by o trestný čin omezování osobní svobody,“ sdělila Deníku advokátka Vladimíra Jičínská. Bránit v odchodu lze pouze tomu, kdo je hospitalizován nedobrovolně.

„V praxi se tedy stane, že pacient s halucinacemi napadne rodinu nožem a policie ho přiveze do léčebny. Samosoudce mu nechá podepsat souhlas, aby se případem nemusel zabývat, a pacient odchází domů,“ uzavírá David.