Summit o brexitu skončil dohodou, kterou všichni zúčastnění interpretovali jako úspěch a první předpoklad setrvání Velké Británie v EU. Z Londýna už ale znějí silné hlasy, že David Cameron nevyjednal téměř nic, co by mělo zvrátit euroskeptické stanovisko části veřejnosti. Jak to vnímáte vy coby poslanec Evropského parlamentu?
Možná můžeme s uspokojením konstatovat, že vznikla nějaká dohoda, která je předpokladem toho, aby se Britové v referendu vyslovili pro setrvání v EU. Bohužel signály, které zatím máme, nepotvrzují její oslnivé přijetí na území Velké Británie. Naopak o víkendu jsem zaznamenal vyjádření londýnského starosty Borise Johnsona, jedné z nejpopulárnějších osobností britské politické scény, který jasně řekl, že bude podporovat vystoupení Velké Británie z EU. Jinými slovy, dohoda z Bruselu nepřináší Británii žádné významné změny, je spíš věcí symbolickou než reálně měnící postavení Británie v EU. Pokud ji takto budou vnímat Britové, zvláště konzervativnější část voličů, pak se opravdu může stát, že v létě řeknou Evropské unii ne, což bych považoval za velkou tragédii.
Evropská unie prožívá špatné období, po finanční krizi přišla řecká, pak uprchlická a teď je tu britská. Byl by odchod Velké Británie zásadní zlom, možná začátek konce EU?
Podle mě by šlo o zásadní přelom. Je zřejmé, že jak zemím EU, tak Velké Británii by to přineslo velké ekonomické ztráty, pokles hrubého domácího produktu. Druhou věcí jsou politické důsledky eventuální rozluky, a ty by byly nedozírné. Vedlo by to
k tomu, že EU by na světové úrovni byla významně oslabena a také se obávám možného dominového efektu, tedy že by i v jiných unijních státech mohly narůstat separatistické tendence. Je třeba otázka, zda by pro výrazně proevropské Irsko, které je značně propojeno s Velkou Británií, bylo ekonomicky výhodné zůstat členem EU ve chvíli, kdyby z ní Británie vystoupila.
Jakou roli v této možná nejdramatičtější etapě existence EU hrají postkomunistické země visegrádské čtyřky, tedy Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko? Německo projevilo jistou nelibost, že se snaží o samostatnou středoevropskou politiku, která úplně nekopíruje hlavní proud.
Tu nelibost jsem u Německa a dalších velkých evropských zemí zaznamenal
v souvislosti s poslední schůzkou V4 v Praze při debatě o migrační krizi. Ve věci o brexitu nic podobného nezaznělo. Visegrádská čtyřka stojí o setrvání Velké Británie v unii, ale je přirozené
a logické, že její lídři zároveň hájí zájmy svých občanů pracujících v Británii. Rozhodně nebudu napadat českou vládu za to, že na jednání v Bruselu tvrdě obhajovala sociální práva svých občanů.
Spíš jsem se ptala na to, jak Brusel reaguje na jistý odklon střední Evropy od západoevropských kánonů. Viktor Orbán přímo říká, že Maďarsko se vydává směrem neliberální demokracie s důrazem na národní zájmy. Autoritativní tendence při výkonu moci vidíme na Slovensku u Roberta Fica nebo v Polsku u Jaroslava Kaczynského a ministrů z jeho strany PiS.
Je to tak vnímáno. Víte, že o situaci v Maďarsku několikrát debatoval Evropský parlament, pan Orbán tam některé věci osobně vysvětloval. Evropská unie velmi citlivě reagovala i na povolební vývoj v Polsku. Komise zahájila řízení proti Polsku
o tom, zda tamní vláda neporušuje zásady právního státu. Podle mého názoru její reakce byla přehnaná, takové řízení se má zahájit v případě, kdy v některé zemi dochází
k soustavnému porušování demokratických principů. To není případ Polska, i když postup vůči Ústavnímu soudu a veřejnoprávním médiím nebagatelizuji, je to věc závažná a je třeba na ni upozorňovat. Jinak řečeno, u některých politiků v Bruselu cítím jistou opatrnost, možná i nevraživost vůči bývalým postkomunistickým zemím. Dnes a denně padají různé výroky západoevropských politiků, vzpomeňme například na debatu o kvótách, kde zazněla i výhrůžka, že nebudeme-li přijímat určený počet běženců, přijdeme o evropské dotace. Vnímám to jako nešťastný přístup, protože tato atmosféra vytváří ne umělý, ale reálný příkop mezi tzv. starými a novými zeměmi. Důvodem jeho vzniku podle mě ovšem není chování visegrádských zemí, nýbrž pocit západní Evropy, že z jejich pohledu my na Východě máme mladší demokracii, tudíž je třeba nás poučovat a někdy i peskovat.
Neplatí naopak, že kvůli své nedávné zkušenosti mají postkomunistické země víc zdravých instinktů, jsou ostražitější a nechtějí si bezhlavým přijímáním uprchlíků zadělat na větší problém, než je nezbytně nutné? Proto první plot na maďarské hranici, visegrádský odpor proti kvótám nebo důsledná česká azylová politika.
Osobně jsem v otázce migrační krize od počátku ostražitý a postup Visegrádu považuji za správný. Ukázalo se také, že země V4 spolu dokážou efektivně komunikovat, že to není jen sousedský klub, kde se klábosí a jednou za půl roku se povykládají novinky. Možná i díky tomu, že nejsme zhýčkáni přepychem stabilní demokracie, si uvědomujeme rizika, která mohou vznikat z nekontrolované migrace a příchodu statisíců lidí, o nichž nic nevíme, často nejsou ani zaregistrováni atd. Velmi dobře si pamatuji, jak jsme zpočátku byli i v rámci naší frakce v europarlamentu napomínáni za postoj ke kvótám a opatrné hodnocení německé vstřícnosti ke statisícům běženců. Dnes je situace úplně jiná a mnoho z tehdejších kritiků už chápe, že některá opatření se udělat musejí. A je také třeba vidět, že na jedné straně je osočován Visegrád, na druhé některé severské země jako Dánsko v tichosti přijímají tvrdou antimigrační legislativu a uzavírají hranice.
Vaše postavení není jednoduché, protože TOP 09, za niž v europarlamentu sedíte, odmítá naskakovat na populistickou a nacionalistickou notu, která momentálně přináší hlasy. Jak se s tím vyrovnáváte?
TOP 09 vždy vystupovala proti kvótám, ale přiznávám, že v ní existují různé pohledy na míru vstřícnosti vůči uprchlíkům. Kolega Štětina nebo Niedermayer jsou otevřenější, já jsem v tomto směru opatrnější, ale v žádném případě toto téma nechci politicky zneužívat či působit xenofobně. Naopak mi připadá smutné, když ho některé strany využívají k politické sebeprezentaci. Realistický postoj je ovšem namístě. Debata musí být věcná, nikoliv agresivní.
Opravdu si myslíte, že TOP 09 tahle politika fatálně nepoškodí?
Vždycky jsem si vážil toho, že TOP 09 je nepopulistická strana. A nyní je to jediná pravicová strana, která hájí myšlenku evropské integrace. To možná dnes také není populární, ale je to mimořádně státotvorné. Občas mám totiž pocit, že se úplně zapomíná, jaký obrovský politický a ekonomický přínos pro nás členství v Evropské unii má. Nikdy bych nemohl být ve straně, která bude hlásat něco, co je podle mého názoru v rozporu se zájmy společnosti a státu jen proto, aby získala pět procent voličů navíc. Doufám tedy, že TOP 09 svou pozici uhájí, jsem totiž přesvědčen, že je v českém národním zájmu, aby na politické scéně byly i proevropské politické strany.
Poněkud paradoxně to ale nebyla TOP 09, nýbrž Starostové a nezávislí, kteří ústy Petra Gazdíka jako první vyslovili vaše jméno v souvislosti s prezidentskou kandidaturou za dva roky. Přijmete podanou ruku?
Pro mě bylo milé překvapení, že mě Petr Gazdík zmínil jako možnou alternativu. Těší mě, že v souvislosti s prezidentskou kandidaturou mě oslovují moji přátelé, voliči, vážení politici. Beru to jako ocenění svého dosavadního působení v politice, a proto o tom přemýšlím, ale nemyslím, že je nutné se rozhodovat v následujících týdnech. Je to jednak mimořádně závažná věc, jednak bych byl rád, kdyby se podařilo vygenerovat kandidáta, který by měl šanci být důstojným soupeřem Miloše Zemana a možná ho i porazit. Je tu tedy stále prostor, aby padala další jména a pokud by se objevil silný kandidát, klidně ho podpořím. Pro mě je důležité, abychom měli prezidenta, který bude reprezentovat Českou republiku jiným způsobem, než to dnes dělá Miloš Zeman.
Co vám na jeho reprezentování vadí?
Uvnitř České republiky rozdělování společnosti a vytváření příkopu mezi jeho příznivci a odpůrci, které Miloš Zeman dehonestuje a označuje občas jako pražskou kavárnu. Umělou válku vede i s vysokoškolskými učiteli. To jsou věci, které by prezident v parlamentní demokracii dělat neměl. Samozřejmě jde o velmi efektivní taktiku, díky níž betonuje tábor svých příznivců, který dnes dosahuje 50 až 60 procent voličů.
Neznamená ale toto číslo, že Miloši Zemanovi se spíš daří národ sjednocovat?
No tak pokud jeho podpora činí 60 procent, těžko lze hovořit o sjednocení. Navíc těch odmítajících 40 procent je velmi emočně vypjatých, stačí vzpomenout na nejmenování profesorů, kauzu Peroutka a domnělé kolaborantství, výrok o kalašnikovu či jeho spory s premiérem. Prezident v parlamentní demokracii nemá být významný tím, že s někým válčí a na tom staví svoji podporu, ale naopak tím, že společnost stmeluje. Nepovažuji za úplně normální, že se prezident pořád pošťuchuje s premiérem, to možná patří do jiné politické kultury, ale rozhodně ne do evropské, která respektuje princip parlamentní demokracie.
Co Zemanova stopa v zahraniční politice?
Vadí mi příliš malý odkaz na doktrínu lidských práv.
V tomto směru jsem šťastný, že spolupracuji s TOP 09, která navazuje na linii Havel – Schwarzenberg. V 90. letech minulého století byla Česká republika respektována právě díky permanentnímu důrazu na lidská práva ve světě. Mám pocit, že jsme tuto myšlenku úplně opustili ve prospěch ekonomických zájmů. Přitom neplatí teze, že buď hájíme lidská práva, nebo obchodujeme. Západní demokracie trvale upozorňují na porušování lidských práv v bývalých zemích Sovětského svazu nebo v Číně, ale přesto s nimi obchodují. Obojí lze skloubit, jak ukazuje příklad Německa. Paradox pak je, když prezident Zeman v Číně vypráví, že se učí stabilizovat společnost od čínských komunistů. Nebo v době, kdy Evropský parlament jedná o porušování lidských práv v Ázerbajdžánu, Miloš Zeman vyjede do této země, komunikuje s tamní vládnoucí rodinou, avšak s disidenty se nepotká. Výroky, které pronesl při setkání s prezidentem Alievem, postavení opozice výrazně relativizovalo. Přitom její představitelé jsou v Ázerbajdžánu pronásledováni a zavíráni do vězení na pět až deset let.
Miloš Zeman to ale zřejmě vidí jinak a říká si, že v dnešní konkurenci není až tak zajímavé být v první desítce bruselských oblíbenců, ale stojí za to mít dveře otevřené do Kremlu či prezidentského paláce v Pekingu. V tomto směru je úspěšný a podnikatelé, kteří dnes například uzavírají obchody s Čínou, to oceňují.
Museli bychom udělat seriózní analýzu, nakolik cesty pana prezidenta skutečně přispěly k uzavření některých kontraktů, jež by bez jeho někdy až servilního postoje k Číně nevznikly. Podívejte se třeba na to, jak s Českem čile obchoduje Tchaj- wan, ačkoli s ním pan prezident žádné speciální kontakty neudržuje. Opět upozorňuji, že do Číny jezdí Němci, Francouzi i Britové, uzavírají tam obrovské kontrakty, ale jejich politici nepoklonkují a vždy na situaci lidských práv upozorňují. Určitě nikdo nemohl zaznamenat třeba výrok Angely Merkelové, že by se tam od čínských komunistů jezdila učit stabilizovat společnost. Se světem je třeba komunikovat, ale není přitom nutné chovat se servilně a odklánět se od havlovské tradice.
Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek Deníku nedávno řekl, že při obraně principů parlamentní demokracie proti oligarchizaci politiky by se měly spojit všechny relevantní subjekty. I vy vnímáte usídlení Andreje Babiše v české politice jako destabilizující a ohrožující prvek, který by dokonce mohl dotlačit ideové soupeře TOP 09 a ČSSD ke koaliční spolupráci?
Vstup Andreje Babiše do politiky vnímám jako něco, co naši demokracii destruuje a posouvá někam na Východ. Možná se tím potvrzuje, že země střední a východní Evropy mají jistá specifika při utváření svých politických systémů. Po krizi pravicových stran u nás nepřišla levice, ale hnutí ANO. Nástup Andreje Babiše, který je vlastníkem politické strany, významného mediálního domu a velké ekonomické skupiny samozřejmě narušuje princip demokracie v České republice. Ústava říká, že náš systém je postaven na volné soutěži demokratických stran a ve chvíli, kdy předseda jedné z nich je majitelem části médií, je tento princip prostě narušen. Kultivaci politické kultury a demokracie Babišovo působení nic pozitivního přinést nemůže. Jsou tu navíc debaty o střetu zájmů a další věci, které souvisejí s jeho působením v politice. I kdyby měl Andrej Babiš dobré úmysly, tak už jen fakt, že jeho hnutí je ekonomicky a mediálně výrazně zvýhodněno oproti jiným stranám, vychyluje rovné podmínky politické soutěže. Vnímám to tedy jako vybočení a problém.
Může ho ještě prohloubit stále těsnější spojenectví mezi Milošem Zemanem a Andrejem Babišem?
Andrej Babiš je pragmatik. Jeho hnutí trpí poměrně velkou personální nouzí, jak ukazuje nejen dění na mnoha radnicích, ale i ve vládě. Ministři za ANO nejsou zrovna brilantní a pokud bych měl hodnotit to, co mi je nejbližší, tak Robert Pelikán na spravedlnosti opravdu úspěšný není. Andrej Babiš realisticky vyhodnotil situaci tak, že nemá vhodného kandidáta, kterého by mohl postavit do prezidentských voleb. Ve chvíli, kdy je Miloš Zeman silný hráč s velkou šancí na obhajobu svého mandátu, mě nijak nepřekvapuje, že Andrej Babiš, jehož politika je postavena na pragmatismu, nikoli na ideových zásadách, je ochoten podpořit Miloše Zemana.