Když jste byla malá, šila jste oblečky na panenky?
Ano a pak i na sebe. Jsem z generace, kdy nic nebylo, nebo bylo, ale vše stejné. A já to chtěla mít jinak. Kolem patnácti jsme si začaly šít s kamarádkou. Její maminka pracovala v módním salonu ve Vítkovicích a doma měla dílnu. První kabát jsme si ušily tak, že jsme si lehly na zem na látku a obkreslily se. Podle Burdy jsme si šily lyžařské oblečení, ale entlem jsme uměly vyšít jen logo Fischer, tři trojúhelníky. Rossignol měl kohouta, toho už jsme nezvládly. Šily jsme šílené modely, recyklovaly babiččiny krajky, pletly si svetry z gobelínových vln. To jsme nesměly zmoknout, protože jsme pak smrděly jako ovce. Prostě modely na každou příležitost!

V tom musel být kus svobody!
To mě ani nenapadlo, jak obrovská v tom byla svoboda! Když jsme si ušily kabáty ze sypkoviny a místo peří do nich nacpaly drť juko, vypadaly jsme jako Američanky a každý takový kabát chtěl! Akorát my ho uměly ušít jen jednou.

Vlasta 2019-42Šijete na sebe i teď, když se vrací domácí šití?
Pro sebe nešiju, ale občas pro dceru, která nedávno přišla s tím, že bychom si měly založit vlastní značku. A synova partnerka mi napsala z Kanady, že by chtěla naučit šít, až přijedou. Moje kamarádky kostymérky dělají v Praze workshopy, kde se ženy učí jednoduché střihy, ušít si sukni… Ano, vrací se to. Po dlouhé době, kdy byl takový nadbytek oblečení v řetězcích a second handech. Těší mě, že se vrací potřeba mít jeden dobře ušitý oblek nadlouho. Lidé začínají hledat osobitost a kvalitu více než kvantitu, která nás zavaluje.

Vy sama nakupujete pro kostýmy v second handech, je vám blízká udržitelnost a minimalismus.
Vadí mi plýtvání zbůhdarma. Obchodní řetězce jsou plné oblečení, které se nikdy neprodá. Vím, že jeho výroba dává práci někomu, kdo díky ní přežije. Ale pořád si říkám, že když přistoupíme na to více pracovat, abychom si mohli kupovat více blbejch triček, je to špatně. U velkých seriálových projektů se kupuje tolik laciného oblečení. A jeho uskladnění stojí výsledně více peněz než nákup dalších nových kusů. To mi strašně vadí. Ale zároveň cítím, že se doba mění a nejsem sama, kdo přemýšlí udržitelně, a to i v rámci velkých projektů.

Mění se to i tam, kde žijete? Vím, že se aktivně snažíte například zamezit kácení stromů.
Není mi jedno, co se děje tam, kde žiju. Netěší mě psát dopisy na radnici a jít do sporů, ale sama před sebou bych neobstála, kdybych kolem těch pařezů jen chodila a byla smutná z toho, že sama nic nezmůžu. Bohužel se v Hlučíně stále děje, že se pokácejí dvousetleté stromy – třeba nádherná rothschildovská alej dubů na hrázi, která je najedou pryč, aby se mohla udělat aslfaltová cyklostezka. Už se nám podařilo založit spolek Žít s krajinou, postupujeme malými krůčky. Povedlo se, aby na radnici vznikla Komise pro zeleň. Teď jsem třeba psala žádost o grant na ořezy jmelí… Všechno to souvisí s mou životní etapou a stárnutím, vždyť já už nové stromy neuvidím dorůst! I proto, že kvůli suchu ani moc nerostou. Tím, že nežiju ve velkoměstské bublině a jsem hodně venku, vidím, jak se krajina a příroda opravdu mění.

I proto jste začala sázet vlastní les?
Jezdím si čistit hlavu na chatu, kterou máme na louce nad Slezskou Hartou. Přestalo tam pršet, do toho kůrovec. Během posledních dvou let se v podhůří Jeseníků vykácelo osmdesát procent lesa. Jedu dvacet kilometrů holou planinou, kde byl celkem nedávno souvislý les. Konec srandy! Považuju to tam za ekologickou katastrofu, která je strašně viditelná. Na loukách neroste tráva, postupně mizí stáda z pastvin. Stromky, které se tam vysadí, uschnou, protože je nikdo nezalívá. Takže mám vrt a už dva roky tam jezdím zalívat asi sedmdesát stromků, které jsem zatím vysadila. Místní si tam ze mě dělají srandu. Jenže mě to naplňuje a dává mi to smysl i nadhled. A navíc mě to baví.

Proč jste vlastně zůstala v Hlučíně? Za prací jezdíte do Prahy, dříve i do zahraničních divadel…
Z Ostravska pocházím a Hlučín je de facto pořád Ostrava. Vždycky když někam vyjedeme, říkáme si s mužem, že bydlíme v nejhnusnějším místě na světě. Ostrava je divné dekadentní město, ale mám to tu jednoduše ráda. Máme tu přátele, vyrostly tu děti. Život na malém městě nás baví. Dobře se tu žije a lépe vychovávají děti, což ukázal čas. Je to o rytmu. V Praze se žije strašně rychle. Dokonce říkám sousedům, že jsme tu celoživotně na chalupě, byť bydlíme v bytě. Můj život tu má jiný vnitřní řád a svobodu. Tohle místo mi nezbylo, vybrala jsem si ho.

Celý rozhovor s kostýmní výtvarnicí Evou Kotkovou si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu VLASTA, který najdete v obchodech a na stáncích.

V čísle, které je nyní na stáncích, si také přečtete:

- Velké téma o nutnosti myslet hlavně na sebe a až potom na ty druhé. Když dochází baterka v telefonu, zoufale hledáme nabíječku. To, že docházejí baterky nám, ale umíme dlouho ignorovat. Jak se naučit mít čas pro sebe? A jak nemít výčitky, že si místo úklidu prostě budeme třeba jen číst?

- Krása: Prokoukli jsme triky slavných osobností, které ačkoliv mají pár kilo navíc, vypadají prostě dokonale. Kouzlo je ve správném líčení! I v módní sekci jsme se zaměřili na fígle, kterými dovedně skryjete nedokonalosti postavy.

- Vaření: Recepty na sladké dobroty, které jsou dovolené, i když se snažíte shodit. Dezerty nemusí být hřích!

HANA HALFAROVÁ