O tom, jakou mezinárodněpolitickou kapitolu může pondělní summit načít, Deník hovořil s ředitelem Centra transatlantických vztahů CEVRO Institutu Alexandrem Vondrou. 

Lze od helsinského summitu očekávat něco jiného než prvotní oťukávání?
Žádný veliký posun odněkud někam od něj čekat nelze, ale každopádně je dobré, že USA s Ruskem nějakým způsobem komunikují, protože situace, kdy spolu dvě nukleární velmoci nehovořily, nebyla normální.

Je větší zájem dohodnout se spíš na straně Donalda Trumpa, nebo Vladimira Putina? Kdo koho víc potřebuje?
To je dobrá otázka. Myslím, že to tak trochu potřebují oba. S ohledem na izolaci posledních let se to asi o něco víc hodí Vladimiru Putinovi.

Americký prezident Donald Trump a jeho ruský protějšek Vladimir Putin na summitu v Helsinkách.
Učinili jsme dobrý start, hlásí Trump s Putinem. Dneškem započne dlouhý proces

Ruská strana dává najevo, že už jen samotné setkání je pro ni úspěch. Přitom vzkázala, že vůbec nepřipadá v úvahu, aby se na pořad dne dostala otázka Krymu nebo jihovýchodní Ukrajiny, které považuje za uzavřené. O čem se především chce bavit Putin?
Putinovi jde vždycky v první řadě o respekt k Rusku jako k velmoci.

Nyní mu pomohlo prohlášení italského ministra vnitra Mattea Salviniho, že bude v rámci EU usilovat o ukončení protiruských sankcí. Je to věc, v níž by mohl ruskému prezidentovi vyjít vstříc i Donald Trump a slíbit tlak na Kongres při příštím hlasování o prodloužení sankcí?
Se sankcemi je od začátku problém v tom, že Západu šlo o určité alibi za to, že nechal anexi Krymu projít jen tak. Upozorňoval jsem vždy na to, že vůle držet sankce bude časem upadat. Německo, Itálie a další země budou pod stále větším tlakem byznysu, tudíž hrozí, že Západ by od sankcí mohl ustoupit, aniž by za to cokoliv získal. Kdyby tehdy byla reakce na anexi Krymu tvrdší v tom smyslu, že by Američané dali větší záruky za obranu především baltských států, které jsou pod článkem pět Severoatlantické aliance, nemusel se Západ do této situace dostat. Dělat v současném transakčním věku kroky zadarmo je spíš známka slabosti.

Protesty proti schůzce Donalda Trumpa a Vladimira Putina
Nejste vítáni. Monstra. Schůzku Trumpa s Putinem doprovází protesty

Donald Trump během své evropské cesty pohrozil evropským členům NATO, že když příští rok nesplní dvouprocentní závazek výdajů na obranu, „začne si to Amerika dělat po svém“, ponížil britskou premiérku, která ho prý v otázce brexitu neposlechla, nemluvě o označení EU jako (obchodního) nepřítele. Naopak Vladimira Putina od počátku bere jako partnera. Odpovídá to jeho osobnostnímu vybavení, nebo jde o nějakou promyšlenou strategii?
Myslím, že to je věc, která nesouvisí přímo s Putinem, ale s tím, že Trump obecně má tendenci brát vážně pouze silné lídry a je jedno, jestli se jmenují Putin, Erdogan nebo Macron. Naopak chová malý respekt k politikům, kteří v něm vyvolávají pocit, že to jsou nerozhodní úředníci.

Profesor Igor Lukeš dokonce v HN napsal, že když „Trump jedná s diktátory, lichotí jim, zatímco ke spojencům se chová bezohledně“.
Podle mě se to takto interpretovat nedá, stačí si všimnout úplně rozdílné řeči těla, když Trump mluví na straně jedné s Angelou Merkelovou a na druhé s Emmanuelem Macronem. Přitom Macron není žádný diktátor, ale demokraticky zvolený prezident demokratické Francie. V očích a mysli Donalda Trumpa je to ale silný lídr.

Americký prezident Donald Trump a ruský prezident Vladimir Putin (vlevo) na summitu APEC ve Vietnamu.
Vztahy s Ruskem nikdy nebyly tak špatné, uvedl Trump před schůzkou s Putinem

Na počátku summitu Trump zmínil několik věcí, o nichž by chtěl s Putinem jednat, například o jaderném odzbrojování, obchodní spolupráci, vztahu s Čínou. Dá se čekat, že se v příštích měsících budou bilaterální schůzky opakovat a dojde k reálnému zlepšení rusko-amerických vztahů?
Pokud nedojde k nějakému obecnějšímu zemětřesení, dá se předpokládat, že schůzek bude víc. Jde jen o to, aby při tendenci Donalda Trumpa rozumět si s vůdčími typy politiků, kteří vypadají tak, že mají věci pevně v rukou, a naopak přehlížet ty, jež na něj působí jako úředníci, nedošlo k dohodě, která bude pro nás nevýhodná. Speciálně mám na mysli střední a  východní Evropu. Nevadí mi, ba právě naopak, když Američané jednají s Ruskem, ale my si musíme hlídat, aby se to neodehrálo na úkor východní části NATO, tedy nejen Česka, ale i Polska a baltských zemí.

Je to ale v jejich silách?
Bude to záviset na tom, jak se bude chovat Evropa jako celek. Obávám se, že zatím nepochopila, jak s Donaldem Trumpem komunikovat, že u něj je jednání něco za něco. Když hodlá Německo na jedné straně řídit evropské záležitosti, ale na druhé odmítá platit, chce postupovat bez USA, avšak nenabízí žádnou alternativu, která by Evropě dala ujištění o schopnosti samostatného jednání ve strategicko-vojenské oblasti, máme samozřejmě potíž. Evropa si musí udržet silnou transatlantickou vazbu, spojenectví s Amerikou, ale tentokrát za to bude muset zaplatit. Už nebude možné, aby všechny náklady nesli jen Američané, jak tomu bylo posledních 75 let. Nejsem přesvědčen, že Evropa k tomuto stavu poznání dospěla, a jestli k němu rychle nedospěje, máme problém.