Narodil se 12. ledna 1921 v Chrlicích u Brna. Osud k němu při jeho příchodu na svět příliš štědrý nebyl. Kromě vrozených zdravotních problémů nadělil budoucímu knězi a zakladateli rozsáhlé podzemní církve celoživotně i velmi malou a drobnou postavu („tak asi ze dvou třetin jako Peter Falk, který hraje v americkém televizním seriálu detektiva Colomba,“ přiblížil jeho figuru před časem na webu Getsemany Davídkův žák a přítel František Mikeš).

Činorodý od dětství

Fyzické nedostatky nahrazoval pozdější tajně vysvěcený biskup od raného dětství mimořádnou činorodostí. Již ve čtyřech letech uměl hrát na klavír, sbíral kameny a motýly, studoval cizí jazyky, hodně četl a sám psal básně.

V patnácti se rozhodl pro studium teologie, přičemž jej mohl ovlivnit i příklad jeho dědečka Felixe Stýbla, který za první světové války poskytoval v Chrlicích útočiště studentům teologie, a postaral se mu také o první vzdělání, když kvůli zdravotním problémům nemohl nastoupit do běžné školy. Dalšími výraznými osobnostmi v raném Davídkově životě byli vychovatelka Anděla Ježková, bývalá řeholnice, a rodinný lékař Bohumil Rejnart, který se výrazně zasloužil o jeho přežití a přivedl jej k celoživotnímu zájmu o medicínu.

Chlapec však i přesto upřednostnil před lékařskou kariérou kněžství a v letech 1940 až 1945 vystudoval teologii na brněnském diecézním učilišti. Kvůli svému chabému zdravotnímu stavu byl ušetřen totálního nasazení, jemuž neušla řada jeho spolužáků, se všemi si ale dál psal. Také se hodně spřátelil se Stanislavem Krátkým, který se stal později v 60. letech jeho nejbližším spolupracovníkem při společných aktivitách podzemní či skryté církve, kterou Davídek založil.

Snaha pomoci těm, kterým okupační moc znemožnila v protektorátu studovat, vedla Davídka k vytváření nejrůznějších alternativních vzdělávacích kursů a současně v něm pomohla podnítit myšlenku na založení katolické univerzity na Moravě. Ta se již brzy stala stěžejním tématem jeho života.

V křížku s režimem

Na kněze byl Davídek vysvěcen 29. července 1945 a od září začal působit jako kaplan v Horním Štěpánově, malé vesnici mezi Boskovicemi a Jevíčkem. V roce 1948 obhájil doktorskou práci na brněnské filozofické fakultě, ale protože to bylo již po únorovém komunistickém převratu, potřeboval k získání doktorátu i souhlasné stanovisko Místního národního výboru v Horním Štěpánově.

Bylo mu jasné, že v nových poměrech příslušné razítko nedostane a rozhodl se pomoci si po svém; v noci vlezl do budovy národního výboru oknem a potřebné papíry si orazítkoval sám. Nebylo to naposledy, kdy průlez cizím oknem zásadně ovlivnil jeho život.

Rostoucí tlak komunistů na církev v něm vyvolával protitlak, vedl ho ke snaze vytvořit platformu, v níž by se mohli budoucí teologové vzdělávat svobodně. V Horním Štěpánově založil jako první takovou neformální instituci vzdělávací sdružení Atheneum, kde studium teologie doplňovala výuka literatury a umění.

V Horním Štěpánově ale stálý lékař chyběl, a tak si tu mladý kněz, s vědomím obvodního lékaře, pod něhož obec spadala, otevřel vlastní ordinaci. Vedlo to k jeho rozkolu s brněnským biskupem Karlem Skoupým, jehož znervózňoval sílící komunistický tlak a obával se, že Davídek svou činností poskytuje komunistům záminku. Skoupý se proto rozhodl nakonec mladého kaplana přeložit do Petrovic a následně ho vyzval i k ukončení činnosti Athenea, Davídek však ve vzdělávání svých žáků pokračoval.

Na útěku

V tu dobu již byl v hledáčku komunistické policie. Dne 22. dubna 1950 ho Státní bezpečnost spolu se dvěma jeho studenty zatkla a odvezla do Boskovic. Následoval dvouhodinový výslech, po němž požádal, zda si může odskočit. Unavení policisté mu to dovolili.

Světlíky na záchodě nebývají rozměrné, ale hubenému a malému kaplanovi jeden takový stačil. Již podruhé zásadně ovlivnila jeho život cesta skrz cizí okno. Za chvíli byl z budovy venku a ztratil se v lesích.

Následovala několikaměsíční ukrývačka před policií. „Skrýval se ve staveních u ochotných lidí. Tak po dvou týdnech měnil kvůli bezpečnosti místa. Převlékl se do ženských šatů a večer jsme jej převedli do nového obydlí. Ukrývali jsme ho až do září 1950,“ vzpomínala na toto období Vlasta Černá z Horního Štěpánova, tehdy sedmnáctiletá studentka, kterou Davídek dříve doučoval latinu a nyní ho pomáhala ukrývat.

Bylo ale zřejmé, že tato hra na schovávanou se nedá hrát donekonečna. V září se proto Davídek rozhodl přejít spolu se svým tehdejším spolupracovníkem Josefem Pluháčkem hranice do Rakouska, Vlasta Černá se přidala k nim. Přes hranice měl tříčlennou skupinu převést spolehlivý převaděč. Ve skutečnosti to však byl provokatér, který je vlákal do léčky na břehu řeky Dyje. Když se trojice přiblížila k vodě, vzlétly k nebi světlice, ozvala se střelba a vyhrnuli se pohraničníci.

„Když jsem viděla, že Felixe Davídka a Josefa Pluháčka chytili a nasazují jim pouta, byla jsem bezradná. Nevěděla jsem, kde jsem ani kam bych měla utíkat. Tak jsem vylezla z křoví. V tu ránu na mě začali střílet. Jako zázrakem se mi nic nestalo. Zatkli mě,“ vzpomínala Černá pro projekt Tváře vzdoru.

Následoval proces, v němž byla ona sama jako nezletilá odsouzena k ročnímu vězení. Davídek dostal 24 let. Spolu s ním bylo souzeno zhruba dalších dvanáct lidí z jeho okruhu, tresty se pohybovaly od jednoho roku do 18 let nepodmíněně.

Ani ve vězení se nedal drobný nezdolný kněz zlomit a kromě tajných přednášek poskytoval ostatním spoluvězňům chybějící lékařskou i psychologickou pomoc. Prošel Valdicemi, Mírovem i dalšími věznicemi, ale nesklonil se. Když přišla v roce 1960 amnestie, odmítl si podat žádost o milost a předčasné propuštění. „Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt,“ napsal do prohlášení pro vedení věznice. Na svobodu se dostal až v roce 1964.

Skrytá církev

Záhy po propuštění začal s činností, kterou se nejvíce proslavil – budováním tajné církevní struktury, která by v ničem nepodléhala komunistické moci a působila po celém Československu. Její základ tvořily pravidelné víkendové semináře, určené pro přípravu budoucích kněží, jež se konala na různých místech po celé zemi, vedle Prahy a Brna třeba i v Košicích, Prešově nebo v Popradě.

Protože Davídek ani jeho nejbližší spolupracovník Stanislav Krátký nemohli vycestovat, obstaral spojení s papežem Pavlem VI. kněz Jan Blaha, jenž byl v roce 1967 při zahraniční cestě tajně vysvěcen na biskupa. Blaha poté tajně vysvětil na biskupa Davídka, a ten tak mohl začít stavět úplnou a na komunistech nezávislou církevní strukturu. Jeho „větev“ tajné církve, pojmenovanou jako Koinótés, nakonec tvořilo 15 jím vysvěcených biskupů a dalších 160 tajně vysvěcených kněží.

V 70. a 80. letech se nicméně dostal s Vatikánem několikrát do sporu, mimo jiné proto, že vysvětil na kněze i několik ženatých mužů a tři ženy. V Koinótés se tím vytvořily dva názorové proudy, jež se již nepodařilo sjednotit. I přesto šlo o nejvýznamnější organizaci podzemní církve za celou dobu komunistického režimu v Československu.

Pádu režimu se již odvážný, ale také umanutý kněz nedožil, zemřel v roce 1988. V roce 1997 po něm byla pojmenována ulice v Chrlicích.