Fifinka, Myšpulín, Bobík a Pinďa. Jsou jména, k nimž není třeba nic dodávat. Do života je uvedl na sklonku 60. let čtyřiadvacetiletý propagační výtvarník Jaroslav Němeček, kterému v „kapitalistické cizině“ uhranuly komiksové příběhy. A protože odmalička rád maloval, vymyslel a nakreslil si Čtyřlístek. Partu úplně obyčejných kamarádů, kteří si nehrají na Supermany, ale rádi společně blbnou, sportují či objevují svět. Tak se zrodil fenomén, který vloni oslavil čtyříctku a kterému právě dnes vychází pětisté číslo.

Pyramidy i marihuana

O Čtyřlístku se ovšem za totality nemluvilo jako o „komiksu“ – tenhle pojem byl na indexu, a tak se nazýval žádoucněji „obrázkový seriál“. V každém případě kráčel s dobou. Zatímco na začátku ohromoval děti fantastickými výlety do pohádek, k pyramidám do Egypta nebo prostě jen tak do přírody, v novějších verzích po revoluci horlil Myšpulín proti marihuaně („někteří lidé přišli na nápad ji usušit a kouřit nebo jíst. Měli pak příjemné pocity. Ale ty jim dlouho nevydrželi…“) či technopárty. Mentorování – jež končilo mravoučným pokynem obrátit se na policii nebo paní učitelku – ovšem nesklidilo u čtenářů největší úspěch.

Právě fakt, že byl Čtyřlístek veskrze apolitický a přitom uměl chytře bavit, mu vyneslo u čtenářů takovou popularitu. Autoři čerpali při psaní a kreslení z nejrůznějších prostředí a lidských aktivit i povah – ať to byl profesorský myslitel Myšpulín s motýlkem, vždy připraven zavřít se ve své laboratoři, ušlápnutý, ale dobrácký Pinďa, bodře sedlácký vazoun Bobík či upravená Fifinka s věčnou starostí o domácnost a pořádek.

Intimní život i temno

Že Čtyřlístek inspiruje další generace, dokládají kromě velkých projektů (výstavy, poštovní známky, film) různé netradiční aktivity. Vtipný nápad měli před časem Vít Janota a Karel Kuna ze Společnosti na obrodu Čtyřlístku. Na KomiksFESTu vystoupili s přednáškou na téma "Co se děje za okny domku Třeskoprsky č. 7 v noci?" Autoři pročetli zhruba stovku Čtyřlístků, aby ve finále konstatovali: „Co se z tohoto množství dovídáme o citech?

Žalostně málo. Posuďte sami: Dvakrát položil Myšpulín ruku na rameno Pinďovi, dvakrát Pinďa objal Bobíka, jednou Fifinka Pinďu, jednou spolu leží Myšpulín s Fifinkou na jedné dece, jednou tak činí Pinďa s Bobíkem, jednou Fifinka s Pinďou… Vycházíme-li z předpokladu, že se v případě Čtyřlístku jedná o duševně i fyzicky zdravé jedince, a tedy že nějaký intimní život mají, je až zarážející, jak důsledně v tomto bodě autoři mlčí.“

Poněkud brutálním počinem byl zhruba před sedmi lety i parodický sborník Dětem vstup zakázán, kde spojili síly ti, kteří dali Čtyřlístku najevo podporu vskutku originálně. Tvůrci v čele se Štěpánem Kopřivou ukázali známé hrdiny z temnější, odvrácené strany (a vězte, že došlo i na teror, sex, buržoazii či Saigon).

Tak ať se Čtyřlístku dál daří. Inspiruje jiné komiksové autory, těší sběratele a další dětské čtenáře.

Fenomén zvaný čtyřlístek

Trefili jsme českou povahu

S výtvarníkem Jaroslavem Němečkem o Čtyřlístku, tápání v 3D a projížďkách v sedle

Čtyřlístekkreslí už přes čtyřicet let. Pořád ho baví. Jak říká, má tu kliku, že ho živí věc, kterou si sám vymyslel, a odjakživa je i jeho koníčkem. Navíc veřejně úspěšným. Jaroslav Němeček o něm vyprávěl v předvečer oslavy pětistovky a vernisáže, jež se uskuteční v úterý.

Jdete na dračku. Čtyřlístek slaví pětisté vydání, točí se film, v Doksech bude muzeum a ve středu se otvírá v Praze výstava. Těší vás to?
Jak by ne. Na výstavu se těším. Bude to ohlédnutí za historií Čtyřlístku, proměnami příběhů a technik – výtvarných i tiskařských. Výstava je připravena opravdu pečlivě.

Čím to je, že jsou Fifinka a její kamarádi i po čtyřiceti letech populární?
Nevím. Někteří kolegové tvrdí, že časopis se trefil do české povahy. Někdy ale sami nevíme, jak to je. Jestli souzní s českou povahou nebo se naopak už Češi přiblížili Čtyřlístku… Také jsme zažili krizi – po revoluci přišly cizí komiksy, lidi na ně byli zvědaví a nám šel náklad dolů. Ale po dvou letech se lidi novinek nabažili a pokles se zastavil.

Jak jste na tom dnes?
Máme náklad kolem 40 tisíc.

Také konečně došlo i na film, který režíruje Václav Žabka. V jaké je fázi?
Bude to asi ještě běh na dlouhou trať. Smlouvy se podepsaly před dvěma lety a zatím je natočeno jen pět minut. Stále hledáme tu správnou polohu. Je tam hodně postav, nápadů, lidí kolem. A přiznám se, že mám trochu problém s formátem 3D. Převést touto technologií na plátno kreslené postavy, jak je člověk zná, není snadné. Nebylo ani snadné napsat vhodný scénář. Viděli jsme první rozanimované úseky a postavy zatím nejsou dokonalé. Mají ve 3D hodně jiný výtvarný výraz, bojím se, že fanoušci Čtyřlístku by nebyli nadšeni. Přemýšlíme o jiných alternativách, mj. zachovat kreslené postavy tak, jak je známe z komiksu, a v 3D natočit jen pozadí.

Po smrti paní Štíplové pracujete s jinými autory. Jak to jde?
S paní Štíplovou jsme se znali přes dvacet let a pořád si vykali. Nevadilo nám to. To až v televizi nás přiměli před kamerou si jednou potykat. Vždycky jsme byli naladěni na stejnou notu. Její příběhy se skvěle kreslily. Dnes je autorů víc, každý pracuje po svém. Jednou za rok se sejdou náměty – pět deset řádek, šéfredaktor pak rozhodne, čí příběh kdy vyjde. Jsou takoví, kteří dodrží rozsah – jako třeba naše dlouholetá spolupracovnice paní Lamková – přinesou jedenáct stránek, má to začátek, vtip i konec. Ale pak jsou ti, kteří se rozepíší a na poslední straně zjistí, že by potřebovali ještě dalších osm.

Jaký je věkový průměr autorů?
Přibližně čtyřicet let.

Do jaké míry se Čtyřlístek snaží jít s dobou, řídit se stylem života dnešních dětí?
Je pravda, že se naši hrdinové neubránili třeba internetu nebo mobilům. Moji kolegové si občas povzdechnou, jaké to bylo krásné, když se v jejich příbězích škrtlo sirkou a zapálila kamna (která jsou mimochodem autentická – podle těch, co máme doma po mé babičce) nebo se štípalo dříví. Ale to už by dnešním dětem nic neřeklo.

Čtyřlístek pronikl i na poštovní známky. Jaký měly ohlas?
Bylo to velké překvapení. Pro nás i pro Českou poštu. Před tím byli na známkách maximálně prezidenti nebo významní sportovci a najednou se na známkách má objevit komiksový Čtyřlístek? Nevídané! Na známku s Fifinkou se stály fronty a jejích známek se prodalo sedm milionů.

Měl časopis za dobu, co vychází, vůbec nějakého domácího konkurenta?
Nemyslím. To víte, že po revoluci přišla řada různých komiksů, nových autorů, ale Čtyřlístek je natolik svébytný, že opanoval své pole. Když pak byl v roce 1997 první ročník KomiksFestu, dostali jsme se i do Síně slávy. To byla velká pocta!

Co zahraničí?
Svého času jsme si říkali – doma máme místo vykreslené, pojďme zkusit prosadit se venku. Byly určité možnosti v Německu, Rakousku, dokonce v Řecku. Všechny pokusy ale vyšuměly do ztracena. Víte, každý národ má svého hrdinu, který nějak charakterizuje svou zemi, lidi a kulturu. V komiksu mají Francouzi Asterixe, Němci měli Fix und Foxe, velmi populární jsou komiksoví hrdinové u Španělů. Totéž u Američanů. Každý národ má svého komiksového nepřenositelného hrdinu. Některé příběhy jsou ale hodně prostinké, vezměte si Toma a Jerryho – vlastně se ti dva pořád jen mlátí, o víc tam nejde. Čtyřlístek rozehrává své příběhy v rodinné poloze a to mu dává daleko více možností a variant. Neuchylujeme se k surovostem, hledáme vtipné vyústění příběhů.

Když zrovna nekreslíte Fifinku a spol., co děláte?
Jezdím na koni. Máme v Kokořínském údolí v jedné stáji několik polodivokých huculských koní, pečuje o ně výborná paní. Když zbude volný čas, jezdím se projet. Je to výtečná relaxace. A jak se vám báječně srovná páteř, když z koně spadnete…

Mimochodem, už víte, komu kreslení Čtyřlístku jednou předáte?
Bohužel ne. Jsou výtvarníci, kteří dokážou kolorovat, rozkreslit určité fáze a podobně. Ale nenašli jsme zatím nikoho, kdo by svedl převést celý napsaný text do kompletní kreslené podoby. Komiks je specifická výtvarná poloha. Není to pouhá ilustrace, příběh musíte se Čtyřlístkem celý prožít. Stát se pátým členem Čtyřlístku.