Jakkoli máme z posledních let pálení ohňů zažité jako poměrně rozšířenou tradici, jeho původ moc dávný není. Podle českého kulturního historika a etnografa Čeňka Zíbrta se zvyk pálení ohňů o Filipojakubské noci (v krajích s německým obyvatelstvem označované podle německého vzoru také jako Valpuržina noc) začal šířit až v polovině 19. století, a to nejdříve v českých a německých lokalitách jihozápadních a severních Čech.

"Pro starší historii pálení ohňů na území Čech, Moravy a Slezska je údajů poskrovnu," upozorňuje ve své knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře Věra Večerková. Běžnější byl spíše obyčej zapalovat ohně až ke 24. červnu, tedy ke svátku svatého Jana Křtitele, kdy nadcházela další magická noc, tentokrát Svatojánská. 

Při liturgickém rituálu odvedení entit do světla používá Jaroslav Drábek po vzoru předků kadidlo. Foto: Patrik Uhlíř
Nikdy nevyvolávejte démony, varuje profesionální lovec duchů

"U Němců už zapalují," říká v kapitole věnované právě Svatojánské noci jedna z postav dětské knížky Hanýžka a Martínek spisovatele Jindřicha Šimona Baara, popisující život v Klenčí pod Čerchovem na Domažlicku zhruba v polovině 19. století. Výše uvedená replika se vztahuje k pozorování "svatojánských ohňů", zapalovaných na kopcích v Němci osídleném podhůří.

Pálení ohňů již o Filipojakubské noci se nicméně začalo přece jenom rozmáhat a koncem 19. století bylo již rozšířené po celých Čechách a na západní a střední Moravě. Východněji se udržel zvyk zapalovat ohně spíše až o Svatojánské noci.

O moci čarodějnic a obraně proti ní

A kde se vlastně tradice "pálení čarodějnic" vznikla? Podle lidové víry získávají čarodějnice a zlé kouzelnice noc před svátkem svatého Filipa a Jakuba zvláštní moc; přilétají na košťatech na své slety na kopcích a křižovatkách, škodí dobytku, vycházejí na cizí pole a kravám odebírají mléko.

"Představy o čarodějnicích jsou součástí širší západoevropské tradice a na jejich rozvíjení působily nepřímo čarodějnické procesy 17. století," píše Eva Večerková.

K výrobě létajícího čarodějnického koštěte stačí jen pár věcí. Násada či větev, březové proutky, motouz, pentli a nůžky.
Jak vyrobit koště za čtyři minuty. Hodí se nejen na pálení čarodějnic

Skutečné historické tradice se tak po staletí soustředily spíš než na oheň na zabezpečování statků různými "magickými úkony", aby do něj čarodějnice nemohly. Prahy se pokrývaly čerstvou travou, jejíž stébla musely údajně čarodějnice spočítat, a teprve pak mohly dál, věřilo se také na vykrápění domů a chlévů svěcenou vodou a na pokládání svěcených předmětů (kočiček, křídy, vody) na místa, kudy by "zlá moc" mohla proniknout do stavení (kromě prahů třeba k oknům nebo ke krbu).

Podobných ochranných opatření a předmětů byl téměř bezpočet a patřily k nim také oharky z večerního pálení košťat, která se potom metala k obloze - právě tomuto zvyku se podle amatérského českého archeologa z 19. století Václava Krolmuse říkalo pálení čarodějnic. Zapalování ohňů pravděpodobně předcházel.

Expozice čarodějnických procesů ve Vodní tvrzi v Jeseníku
Čarodějnické běsnění. Inkvizitorské procesy končily krutou smrtí na hranici

Zvyk se ovšem dočkal během uplynulých 150 let také celé řady zákazů. Po svém vzniku v polovině 19. století byl odsuzován jako pověrečná praktika a za druhé světové války se nesměl konat kvůli nočnímu zatemnění. V letech reálného socialismu zase panovala velmi silná tendence přizpůsobit lidové zvyky komunistickému výkladu dějin, což se dotklo více tradic a obyčejů - například svatomartinské průvody se změnily na lampionové pochody k oslavě "Říjnové revoluce" a pálení čarodějnic zase na "vatry míru". 

Dnes jde spíše o společnou zábavu

Nové obliby a všeobecného rozšíření tak doznalo "pálení čarodějnic" až v pozdním 20. století. Funkce obyčeje je dnes ale jiná než v obrozenecké tradici. Nejde už o symbolickou obranu před zlou mocí, ale spíše o společně trávený čas a zábavnou atrakci spojenou s občerstvením, při níž se scházejí dospělí i děti.

Ilustrační foto
PŘEHLEDNĚ: Vláda schválila velké rozvolnění. Co se změní od příštího týdne

Dříve oblíbené metání košťat do vzduchu ustoupilo v současnosti výrazně do pozadí, možná také proto, že pro naše předky představovalo velice zajímavý světelný efekt, který dnes ale hravě nahrazuje zábavní pyrotechnika. Navíc už nejsou příliš běžná proutěná košťata, jež při něm představovala základní rekvizitu. Na mnoha místech naopak přibyly maškarní soutěže o nejoriginálnější nebo nejhezčí či naopak nejstrašidelnější čarodějnici.

Také v současnosti se však dočkalo pálení čarodějnic občas zákazu, a to zejména kvůli suchu panujícímu v několika předchozích letech a z toho plynoucí hrozby požáru. Pokud se ale může uskutečnit, představuje většinou příjemnou sousedskou zábavu v trochu zvláštní, ale milé atmosféře.