Prezident Miloš Zeman na závěr návštěvy Karlovarského kraje sdělil, že při četných setkáních se ho nikdo ani jednou nezeptal na jmenování vlády či na jeho výhrady k budoucím ministrům, protože lidi zajímají věci týkající se jejich každodenního života. Je skutečně většině obyvatelstva jedno, co se děje ve vyšších politických patrech, a zabývají se pouze svým privátním životem?
Toto rozpolcení na „reálný" život a politiku je jednou 
z tragédií současné Evropy. Zájem o politiku, smysl pro politiku i autorita politiků dnes upadají, protože lidé mají intenzivní pocit, že se jich politika netýká. Je to ovšem tragické nedorozumění, ve skutečnosti je politika pořád důležitější, protože kvalita našeho života stále víc závisí na kvalitě veřejných statků, například v oblasti zamoření životního prostředí, kolektivních důsledků zdravotního a vzdělávacího systému nebo třeba přístupu k informacím. Už koncem 90. let se společnosti demokratického kapitalismu vydaly na „račí pochod", jak to nazval Umberto Eco. Lidé začali ztrácet sociální i občanská práva, sociální stát byl vyhlášen za příliš nákladný. Rozšířila se tzv. prekarizovaná práce, vyrostla celá jedna generace flexibilního pracovního trhu, krátkodobých a nejistých pracovních smluv, v jižních zemích Evropy nezaměstnanost mladých přesahuje 30 procent. Současně se prosazuje ideologie, kterou nazývám antipolitický individualismus – problémy, jež jsou důsledkem fungování systému, musíte vyřešit soukromě. Vzduch je tady zamořený? Místo toho, abyste bojovali proti zamořovatelům, přestěhujte se!

V Česku nás v tom vehementně utvrzovala například Nečasova vláda, která to hlásala tři roky.
Je to vládnoucí ideologie! Když vypukla v roce 2008 finanční krize, začalo se šetřit, privatizovaly se veřejné statky, rostla nezaměstnanost. Politika se redukovala na prorůstová opatření, boj o nová pracovní místa. A co nad to je, 
k ničemu je! Odtud úspěch antipolitických hnutí, jejichž příkladem je podnikatelská strana-hnutí Andreje Babiše, která slibuje, „že bude lépe".

Není ale ideálním, nejvyšším cílem politiky zajistit lidem pocit bezpečnosti, spokojenosti 
a identifikace s politickou sférou 
v důsledku dostatečné pracovní nabídky?
Ne. Práce je způsob, jak říkal Marx, jakým člověk mění svět podle svých plánů, které jsou výrazem jeho lidskosti, jeho rozumu. Stát nemá co komu dávat práci, je to lidská potřeba, i když často podrobená nelidským imperativům, jak víme z dějin.

Má ale vytvářet podmínky pro podnikatele, aby mohli zaměstnat co nejvíc lidí.
Ani pro podnikatele přece není primární „dávat lidem práci". Primárním cílem podnikaní je něco ve světě změnit. V pojmu pokrok je zakódován sen lidstva o osvobození od práce jako námahy. Ne nadarmo se říká, že líný vymyslel trakař. Smysl technologie je 
v tom, že nás osvobozuje od práce-námahy. Dnes jsme 
od práce osvobozeni, ekonomický růst je převážně jobless, nepřináší, ale ubírá pracovní místa. Paradoxem je, že nevíme, co s těmi od práce osvobozenými lidmi dělat! 
A oni nevědí, co dělat sami se sebou. Něco podobného platí 
i o dalším úspěchu naší civilizace, totiž o stáří. Žádná jiná společnost nemá tolik osmdesátiletých jako státy EU, je to zásluha technologického pokroku, vědeckého výzkumu, zdravotního systému. Současně se ale kvalita i smysl života starých lidí problematizuje, vynořuje se otázka eutanazie, práva rozhodnout, dokdy má smysl ještě žít, dokdy je to „život". V Itálii péči o staré lidi převzali do velké míry Thajky, Ukrajinky a jiné emigrantky, s nimiž se čas od času nějaký stařík – za protestů dědiců – ožení. Tito přistěhovalci nahrazují sociální stát, což je ovšem dočasné řešení.
Paradoxem doby je, že neumí dát smysl svým úspěchům, například osvobození lidí od práce nebo prodloužení průměrného věku.

Mělo by být ambicí vládní reprezentace předestřít si nějakou vizi, třeba ve schopnosti dát smysl svým úspěchům?
Především ne vizi, to je nafukovací panna, umělý svět. Smyslem politiky je legitimní reprezentace celku společnosti. Kvalita našeho života 
v přelidněném světě závisí stále více na chování druhých lidí. Vezměte si například kondominium, společenství vlastníků. Kvalita života ve vašem bytě se výrazně odvíjí od toho, jak žijí vaši sousedé. V Itálii je nevraživost nebo nenávist v kondominiu druhý nejčastější motiv soudních sporů a násilí. Můžete mít krásný byt a dobré zaměstnání, ale když žijete v domě, kde majitelé pronajímají byty turistům, kteří v nich nepřetržitě pořádají hlučné mejdany, trpíte. Zobecněme si to. Nová zelená kritika ekonomického růstu je vedena rostoucím vědomím toho, že planeta Země je kondominium, že náš život závisí víc na kvalitě veřejných než soukromých statků. Politika jako péče o veřejné statky je stále důležitější, ale lidé mají pocit, že je zbytečná. To je zhoubná iluze této doby.

Václav Bělohradský

Když tedy Bohuslav Sobotka říká, že nejdůležitějším úkolem jeho vlády bude zajistit fungující stát a zvýšit kvalitu veřejných služeb, trefil hřebíček na hlavičku?
Je to jistě pravda, přičemž slovo fungující stát je trošku omezující, oslabuje to, co jsem měl na mysli.

Péče o veřejné statky je samozřejmě širší pojem než fungující stát.
Ano, jde o ideu veřejného prostoru. Mně se třeba líbí to, co dělá Ondřej Kobza.

Mně taky, jeho piana ve městě řadím mezi události loňského roku.
A nejde jen o piana, ale 
o připomenutí, že všechno patří do veřejného prostoru. Jedno z největších neštěstí ideologie českého kapitalismu je pojetí soukromého vlastnictví jako něčeho, co si mohu obehnat ostnatým drátem 
a dělat si tam, co chci. Ne, soukromé vlastnictví je právo, které jsme dali lidem, protože se domníváme, že soukromá správa věcí je efektivnější, než když to bude dělat stát. Lidé, informace i lidské schopnosti jsou rozptýlené, a proto musíme dát všem lidem šanci vlastnit a spravovat. Soukromé vlastnictví musí být ale legitimizováno ve veřejném prostoru, musím prokázat, že dopad způsobu, jakým svoji soukromou věc spravuji, je veřejně prospěšný.

Převedu-li to na aktuální politickou situaci, nepojímá Miloš Zeman prezidentský úřad jako svoje soukromé vlastnictví, které obehnal ostnatým drátem, a dělá si v něm, co chce?
Jsem zastáncem poloprezidentského systému. Náš parlamentní systém je „životem ve lži". Politický systém první republiky nebyl parlamentní, o všem rozhodovala zákulisně velká pětka stran.

Za přímé asistence prezidenta Masaryka.
Role prezidenta Masaryka byla v systému klíčová. Za 
2. světové války stát byl Beneš. Věřilo se, že po roce 1945, a dokonce i v roce 1948 může Beneš sehrát klíčovou úlohu při obraně demokracie, nezdařilo se. Moje generace v roce 1968 naivně doufala, že zvolení generála Svobody prezidentem bude jakousi garancí. Já jsem pro poloprezidentský systém, který charakterizuje dualita autority parlamentu a prezidenta. Podmínkou fungování parlamentní demokracie jsou totiž silné 
a stabilní politické strany, které u nás chybí. Ty vznikly v běhu posledních dvou století řešením rozkolů moderní doby, například církev v. stát, takže máme strany klerikální a antiklerikální, město v. venkov, čili strany urbánní a agrární, kapitál v. práce, strany konzervativní, liberální a
socialistické, národní v. mezinárodní, strany nacionalistické a internacionální. Řešením rozkolů se stabilizuje politický systém. Ani jeden z nich se ale v Československu nepodařilo dlouhodobě úspěšně vyřešit, a proto se u nás parlamentní systém neukotvil. Kde nejsou disciplinované a silné strany, je lepší poloprezidentský systém, v němž prezident využívá možností, které mu rozhádaný parlament nabízí, aby zajistil stabilní většinu. Extrémním příkladem je Brazílie, pozitivním Francie. Kdyby byl Miloš Zeman jednoznačnou morální autoritou jako třeba Masaryk, lidé by jeho supervizi stran tleskali. Ostatně přímá volba prezidenta byla reakcí na obecný odpor vůči stranám. Dnes se pod pláštíkem boje s autoritářstvím současného prezidenta legitimizují strany jako jediní oprávnění političtí aktéři.

Takže chyba je v osobě Miloše Zemana?
Problémem je jeho příliš konfliktní vystupování na veřejnosti, to si česká veřejnost s rolí prezidenta neumí spojit.

Je pak ale možné formální změnou docílit vyváženosti ústavních institucí, když se všechno bude vázat ad hominem, tedy k člověku, který bude na Hradě sedět?
Bojím se, že ta šance je malá. Přesto si myslím, že nejefektivnějším řešením by byl poloprezidentský systém a posílení většinových prvků ve volebním systému. Jak říkám, aktivního prezidenta bych si přál, ale vstupy Miloše Zemana do systému jsou kontraproduktivně konfliktní. V našem systému nedisciplinovaných stran to chce nějakého supervizora, kterým je především svobodné veřejné mínění. Ale to u nás není příliš spolehlivé – stačí si projít seznam nejoblíbenějších politiků za poslední dvacet let.

Vladimír Dlouhý, Stanislav Gross, Vlasta Parkanová…
Děsivé čtení! Bylo by proto užitečné, kdyby dalším supervizorem byl i prezident. Samozřejmě od příští volby prezidenta po odpovídajících ústavních změnách. Věřím, že až opadnou různé mediální hysterie, budeme mít přece jen 
o možnostech prezidentského úřadu přesnější představu než před přímou volbou. Považuji například za důležité, že prezident upozornil na problémy, jako je třeba bakalářský titul získaný na plzeňských právech za devět měsíců. Tady zastupuje veřejné mínění.

Tak psali o tom mnozí. Podstatná je ale motivace. Prezident by o něm asi nemluvil, kdyby Milan Chovanec neprozradil lánskou schůzku. Koneckonců hradní protokolář Jindřich Forejt, který se vykazoval falešným titulem ze školy, již nikdy neabsolvoval, Miloši Zemanovi nevadí.
Dobře, ale nevzpomínám si, že by novináři MfD či LN viděli nějaký problém, když byl prezidentem Václav Klaus, který jeho práci oceňoval. Naše společnost je velmi zabetonovaná, je pro ni typické, že konflikty personifikuje a reaguje na ně hystericky. Myslím naopak, že za každý konflikt musíme být vděční. Já považuji za přínosný i konflikt kolem jmenování profesorů. Proč je má jmenovat prezident? Nikde v Evropě to tak není. Nepropojuje takové jmenování symbolicky stát a akademickou obec příliš úzce?

Václav Bělohradský

Měli by je jmenovat rektoři?
Ministr školství po splnění všech zákonných podmínek. Jmenování prezidentem je relikt posvátné role, kterou 
v národě kdysi hráli vousatí učenci, kteří mají sochy na náměstích rodných měst. Univerzita je dnes podnik na patentování – patentuj, nebo zhyň, publikuj, nebo zhyň. Profesor už není figura, kterou by měla jmenovat hlava státu. Ostatně František Josef I. jmenoval Masaryka profesorem až v roce 1898.

A nepodal mu přitom jako výraz pohrdání ruku.
Tak na to, že mi Habsburg ruku nepodal, bych byl hrdý, ne na to jmenování císařem!

Nicméně se mi zdá, že nezavrhujete možnost, že by Miloš Zeman mohl s premiérem Sobotkou a celou vládou nakonec dělně koexistovat?
Věřím, že oba pochopí, jakou výhodou je mít levicového prezidenta a koalici, v níž levice by mohla hrát silnou roli. Doufám alespoň. Myslím, že příchod Miloše Zemana na Hrad přinesl několik pozitivních zlomů. Zaprvé tu konečně vlaje vlajka EU, zadruhé jmenoval ústavní soudce.

Na můj vkus je to málo.
Lepší než nic. Z hlediska politické sociologie za důležitý zdroj poznání považuji konflikty vyvolané prezidentským aktivismem. Já jsem do poslední chvíle odmítal přímou volbu prezidenta jako nesystémový prvek. Když už se to však stalo a systém je v nerovnováze, poučme se z toho. I nerovnováha je totiž prospěšná, nutí nás, abychom hledali novou rovnováhu, mobilizuje schopnost racionální změny. A odhaluje nedostatky předchozího rovnovážného stavu.

To je pravda, kdo by do Bohuslava Sobotky třeba řekl, jak se zmobilizuje…
Například, toto je samo 
o sobě velmi zajímavé téma. Je českým zvykem všechno interpretovat jako boj dobra se zlem, jako v mém oblíbeném ruském filmu Čučelo, kde se příběh jedné školačky redukuje na kategorie „geroj 
a predatěl", hrdina a zrádce. Stejně tak média vyprávějí příběh sporu mezi Sobotkovým a Haškovým křídlem jako příběh zrady a ctnosti. Ve skutečnosti šlo o konflikt mezi krajským zakořeněním ČSSD, jejíž regionální moc velmi posílila, a centrem, které po dlouhé opozici oslabilo. Takový boj probíhá všude v Evropě, centra oslabují, někdy dokonce se strany po této ose rozpadnou.

Má Česká republika šanci na nějaké klidnější období s koalicí, která ruší veškeré zásady střídání pravice a levice u moci, vaší terminologií řečeno přeťala osu lib-lab, a je sama sobě vládou i opozicí, tedy Bělohradského kaleidoskopem?
Byl jsem skalním zastáncem osy lib-lab, dokonce jsem svůj postoj vydával za politický realismus. Po posledních volbách jsem ovšem dospěl 
k názoru, že se se svojí celoživotní vírou musím rozejít. A je to tak správné, v sedmdesáti má člověk začít znovu. Střídání pravice a levice už je jen pověra, v Německu splynula Sociální demokracie s CDU.

Václav Bělohradský

Otázkou je, zda propojení levice s pravicí na sebe vezme formu obrany politiky velkými ideologickými stranami proti antipolitice, kterou budou reprezentovat různá zelená, místní, vlastenecká, či dokonce rasistická hnutí. Na jedné straně tedy budou všechny strany srostlé v jeden blok a na druhé přelétavá, heterogenní, nepevná antipolitická uskupení, která budou dosahovat malých či velkých praktických cílů. To je jedna možnost. Druhou pak je, že se na levici ustaví nová postdemokratická levice, inspirovaná zeleně, feministicky, protirasisticky, nadnárodně, internetově pirátsky atd. Obě varianty jsou možné, jaká zvítězí 
v Česku, netuším. Vznikající vláda se mi ale nelíbí.

Proč?
Připadá mi příliš heterogenní. Nedovedu si představit, že tak ideologicky profilovaný člověk jako Daniel Herman bude ministrem kultury v „levicové vládě".

Vnitřní koaliční pnutí podle vás může skončit výbuchem?
Klíčovou roli sehraje české veřejné mínění, které je jedním z nejhorších hráčů v systému. Právě jsem se dočetl, že největší důvěru u lidí mají Okamura, Babiš a Stropnický. Bez komentáře!
Chci říci, že české veřejné mínění je ve své podstatě antipolitické, charakterizuje ho potřeba identifikace s nějakým antipolitickým fetišem. Říkám tomu morální kýč.

Miloš Zeman dodává, že „morálkou se tu ohání kdejaký hajzl".
Já to označuji formulkou, kterou stále opakuji: místo politické opozice, opozice vůči politice. České veřejné mínění neumí podpořit vznik politické opozice, ale opozici vůči politice podporuje velmi hlasitě, vzpomeňte na úspěch hesel Děkujeme, odejděte, Spálená země nebo to hospodské Všichni všechno rozkradli. Mě to zaráží, protože proces transformace Česka v demokratickou zemi, necháme-li stranou rozpad Československa, který mě dodnes bolí, byl celkem úspěšný a Česko je úspěšná země.

Kde se tedy bere ta nekonečná frustrace?
Blbá nálada? Myslím, že to je kolektivní mentální úchylka. Věřím, že v Česku si lidé vyrábějí serotonin (neurotransmiter nazývaný hormonem štěstí, pozn. red.) tím, že na všechno nadávají. Karel Poláček tomu říkal „temné mručení davu". Takové „mručení" lze jen těžko přetavit v politickou opozici, zato snadno v opozici vůči politice.

Dá se to nějak léčit? Mohou se 
o to zasloužit důvěryhodnějším výkonem politici?
Řekl bych, že v tomto případě by léčba byla horší než nemoc. Takže se smiřme s tím, že Češi budou pořád temně mručet. Zejména, když se jim bude dařit celkem dobře. Jako nyní, třeba.

Václav Bělohradský

Prof. Václav Bělohradský

* Narodil se 17. ledna 1944 v Praze, vystudoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě UK.

* Po sovětské okupaci emigroval do Itálie, kde působil jako profesor sociologie v Janově, od roku 1990 na univerzitě v Terstu 
a jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

* Spolupracoval s disentem, byl signatářem Charty 77.

* Svá díla vydával nejprve pouze v Itálii, poté v češtině v exilových nakladatelstvích, po listopadu 89 v Česku.

* Loni ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.