Co se vám na první dobrou vybaví, když se řeknou listopadové události roku 1989 v Pardubicích?
Abych řekl pravdu, tak první, co mi vytane na mysl, je neskutečná zima. Ty dny, kdy jsme všichni poslouchali všemožné projevy, jsme byli všichni zmrzlí, jak drozdi. A jak se vždy říkalo, že mráz přichází z Kremlu, tak tady se tak opravdu stalo.

Když odhlédneme od mrazu, tak jak tehdy Pardubice žily? Přeci jenom se sem ta revoluční atmosféra dostala až několik dní po Praze.
Skutečně to tak bylo. Poprvé se sem sametová revoluce podívala až 20. listopadu, kdy se začali lidé scházet před divadlem. I já se tam šel podívat, ale ještě bez foťáku. Naslouchal jsem a byl jsem zvědavý, co z toho všeho vzejde. Spousta lidí tam mluvilo rozumně, ale také, jak se při takových příležitostech stává, i nerozumně. Tak jsem si říkal, co z toho všeho vzejde. Ze začátku totiž nikdo nevěřil, že by se mohlo něco změnit. Teprve, když se začalo o problémech mluvit otevřeně, začal jsem doufat, že by to mohlo dopadnout dobře.

A šel jste si pro foťák.
Přesně tak. Ze začátku se u divadla sešla jen hrstka lidí. Když se však třetí den stále ty skupinky rozrůstaly, věděl jsem, že přišel ten čas, kdy to má cenu zaznamenávat.

Jste pověstný svoji bílou čepicí, kterou nosil i „váš“ estébák. Byl vám i v těchto dnech v patách?
Abych řekl pravdu, tak jsem si ho vůbec nevšiml. Možná i on už tehdy věděl, že to nemá cenu.

Nebál jste se, že přeci jenom někdo přiskočí, prokáže se legitimací státní bezpečnosti, vezme vám foťák a zdokumentované události zničí?
S touto obavou jsem tam nikdy nechodil. Byl jsem fotoreportér, jehož prací je právě tyto události zaznamenávat. Nikdy jsem si tak neříkal, že to možná fotím zbytečně.

Kolik jste vlastně vyfotil snímků?
Nepočítaně. Tehdy se fotilo na kinofilm. Ale každý den jsem vyfotil minimálně tři kinofilmy. Nefotil jsem jen u divadla, ale prakticky v celém městě. Bylo zajímavé vidět, jak lidi na ty události reagují.

Sice říkáte, že jste fotil i po městě, ale jedna z vašich fotografií z před divadla se může stát takovou pardubickou ikonou listopadových událostí. Jde o fotku mladých žen se svíčkami v rukou. Při pohledu na ni člověku vytane na mysl jiná, známější, fotka z dílny Jana Šibíka – Madona sametu. Už vám to někdy někdo řekl?
Tak to slyším poprvé, ale moc si toho vážím. Stejně tak si moc vážím pana Šibíka. Ta fotka vznikla asi třetí den, kdy před divadlem stáli lidé se svíčkami a atmosféra se dala už krásně podchytit.

Když se člověk na tu fotku dívá, vidí v očích té dívky zmatek, touhu, strach i očekávání. Je to ten pocit, který má zachycovat a definuje listopad roku 89?
Řekl jste to přesně. V očích té dívky je skutečně vidět vše, co ty dny provázelo a jaká byla kolem situace, kdy nikdo nevěděl, co se vlastně stane. Ze schodů divadla totiž nemluvili jen herci a disidenti, ale i bafuňáři z KSČ. Byl to opravdu zmatek a čekalo se, co se vlastně nakonec stane a jak to celé dopadne.

Kromě neskutečné zimy, je ještě nějaký moment, který vám při vzpomínkách na konec roku 1989 vytane na mysl?
Nic konkrétního, ale celá ta událost byl jeden velký moment.

Co se za těch 30 let změnilo?
Hlavně lidi. A bohužel ne vždy k lepšímu. Jak se říká – S každou revolucí se ode dna zvedá kal, který posléze opět spirálovitě velmi pomalu klesá.