„V novinách se objevila zpráva, že Vůdce věnoval Židům město Terezín, kde budou žít, hospodařit, tancovat, mít se krásně, milovat se a tak podobně. Asi tři sta mladých mužů – včetně mě – bylo vybráno, aby město připravili na příjezd Židů z celé Evropy,“ popsal František Miška podzim roku 1941, kdy nacistické úřady využily Židovskou náboženskou obec k organizaci prvního transportu.

Mladí muži z Aufbaukommanda měli za úkol provést stavební úpravy terezínských kasáren tak, aby se do nich vešlo co nejvíce Židů: stavěli dřevěné palandy, připravovali prostory vaření. Za to měli slíbeno, že se budou moci svobodně pohybovat a o víkendech navštěvovat své rodiny. Ve skutečnosti se okamžikem příjezdu stali prvními vězni ghetta.

Židovský původ si uvědomil až v první třídě

„Jídla jsme měli celkem dost a práce pro nás neznamenala velkou zátěž. Vše probíhalo celkem dobře až do dne, kdy jeden chlapec neopatrně přehodil přes zeď dopis a stráže dopis chytily. Oberscharführer Berger nás nechal nastoupit a dal nám čestné slovo, že pokud se přihlásí ten, kdo ho napsal, bude ho pardonovat. Ten chlapec se bohužel přihlásil,“ vyprávěl František Miška s tím, že za tři dny onoho chlapce před zraky ostatních na nástupu pověsili. „Tehdy nám došlo, že pobyt v Terezíně nebude procházka růžovým sadem.“

František Miška se narodil v roce 1919 do pražské židovské asimilované rodiny. Vyrůstal v Čechově ulici na Letné s maminkou, tatínek rodinu opustil, když byly Františkovi tři roky. Maminka pracovala jako kuchařka a on trávil volné chvíle ve Stromovce. Svůj židovský původ si uvědomil až v první třídě, kdy psal zprava doleva, jak ho naučili v hodině náboženství.

Vzpomínal na to, co mu řekl prezident Masaryk při setkání s dětmi v roce 1930, když slavil 80. narozeniny: „Přišel až ke mně a zeptal se, odkud jsem. Podjela mi kolena a řekl jsem: ‘Korunovační třída, třetí třída, náboženství židovské’. On mě pohladil po hlavě a řekl: ‘To poslední jsi nemusel říkat‘. Takže od té doby si pamatuji, že jsou lidé, kterým se to musí říkat, a kterým se to říkat nemusí.“

Mladí snášeli pobyt v Terezíně poměrně dobře

Po vyhlášení protektorátu začalo vycházet jedno protižidovské nařízení za druhým. František byl v té době juniorským mistrem v plavání na sto metrů volný způsob a dostal doporučení, aby se dalších závodů neúčastnil. „Potom jsem nesměl do parku, do divadla, do kavárny, do tramvaje a od osmi hodin jsem musel být doma,“ popsal stupňující se represi českých Židů, která vyvrcholila jejich transporty do Terezína.

„Tam jsme si uvědomili, že ghetto nebyl dar Vůdce, ale shromaždiště, ze kterého posílali lidi do plynových komor,“ uvedl s tím, že mladí lidé snášeli pobyt v Terezíně poměrně dobře, i díky relativní kulturní svobodě.

„Němci věděli, co s námi udělají, takže nás nechali v Terezíně dělat, co jsme chtěli. Zkoušeli jsme na půdě divadlo, hrál se tam fotbal, měli jsme i knihovnu,“ vypočítával František, který se v Terezíně setkal s významnými osobnostmi – spisovatelem Karlem Poláčkem, dirigentem Karlem Ančerlem a režisérem Gustavem Schorschem.

Posledního jmenovaného František Miška přemluvil k tomu, aby v ubohých podmínkách terezínského ghetta začal režírovat. Gustav Schorsch nejdříve dával lekce divadelního přednesu a teorie divadla, po čase s vězni nastudoval inscenaci Ženitby, v níž František účinkoval.

Osvětim byla s Terezínem nesrovnatelná

Na začátku roku 1944 odcestoval transportem na východ. „Dva dny jsme jeli vagonama do Osvětimi, což jsme tehdy nevěděli. Tam nás nahnali před doktora Mengele, který měl vyleštěné botky jak v operetě. Zaskřehotal jsem, že jsem dělník, a šel jsem doprava.“

Za pár dní se od jednoho vězně za kus chleba dozvěděl, k čemu slouží věčně kouřící komíny. „Osvětim byla s Terezínem nesrovnatelná. V Osvětimi panoval velký hlad a nikdo nevěděl, co se s ním stane.“

Když se na začátku roku 1945 přiblížila východní fronta, vydali nacisté rozkaz k evakuaci tábora. Jako první ho opustily žebřiňáky naložené potravinami, jež si přivlastnili dozorci, po nich následovaly tisícové zástupy zubožených vězňů.

Padal sníh, vězni trpěli přeludy a padali do závějí v domnění, že jde o peřiny. František strastiplnou cestu přežil a se svou skupinou došel přes Gross-Rosen a Rychnov u Jablonce nad Nisou do Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození.

Z rodiny válku přežila jen teta

Po návratu do Prahy zjistil, že maminka zahynula v Osvětimi, a že z rodiny válku přežila jen teta z matčiny strany. Rozhodl se věnovat divadlu a hned v září 1945 nastoupil do kladenského divadla. Ačkoli v prvním angažmá působil jen dvě sezóny, uchoval si na něj silné vzpomínky i proto, že se zde setkal se svou budoucí ženou, herečkou Ludmilou Píchovou.

V té době se uplatnil také jako filmový herec – v roce 1946 ztvárnil dvě protichůdné postavy – v dramatu Muži bez křídel hrál gestapáka, ve filmu Nadlidé naopak odvážného odbojáře. Režisér František Čáp ho v roce 1947 obsadil do hlavní role ve filmu Muzikant.

V témže roce nastoupil do Realistického divadla, kde záhy zjistil, že herecký kolektiv tyranizuje manželka režiséra a ředitele Jana Škody Soňa Neumannová, dcera Stanislava Kostky Neumanna. Pod jejím vlivem se v kolektivu rozmohlo udávání a poměry se vyostřily natolik, že Jan Škoda složil funkci a odešel do Národního divadla.

Stal se hostujícím režisérem düsseldorfské scény

Realistické divadlo opustil i František, který dostal nabídku Oty Ornesta do Komorního divadla. To bylo součástí Městských divadel pražských a František zde se svou ženou Ludmilou Píchovou zažili neopakovatelnou atmosféru po boku hereckých osobností formátu Jaroslavy Adamové, Rudolfa Hrušínského, Ireny Kačírkové, Františka Němce, Viktora Preisse či Václava Postráneckého.

Ti všichni u Městských divadel pražských působili pod režijním vedením Oty Ornesta, Miroslava Macháčka, Alfréda Radoka a od roku 1965 také samotného Františka Mišky.

Štěstí neopustilo Františka Mišku ani po srpnové okupaci v roce 1968. Ve chvíli, kdy uvažoval o emigraci, mu nabídlo divadlo v Düsseldorfu angažmá. Na podzim 1968 získal vízum a stal se z něj hostující režisér düsseldorfské scény.

Jeho první inscenací byla Gogolova Ženitba, tedy hra, v níž účinkoval za zdmi terezínského ghetta. František s ní slavil úspěch a další nabídky z německých a švýcarských scén se jen hrnuly. V sedmdesátých letech hostoval v Münsteru, Hamburku či Wuppertalu.

Jako hostující režisér pobíral nižší honorář než jeho němečtí kolegové a agentura Pragokoncert mu vyplácela pouze polovinu příjmu, druhou si nechával československý stát. V roce 1983 František přijal místo uměleckého šéfa městského divadla Baden-Baden a v této pozici setrval až do roku 1996.

Po návratu do Čech se stal ředitelem a uměleckým šéfem Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami a se svou manželkou Ludmilou Píchovou založil a také sponzoroval První pražské studentské divadlo. Zemřel v únoru 2017.

O Terezíně
Od prosince 1941 do května 1945 prošlo terezínským ghettem přes 140 tisíc židovských vězňů – mužů, žen i dětí.
Zpočátku byli ubytováni v kasárnách, po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i v civilních domech.
Do Terezína proudily transporty Židů z nejen protektorátu (74 tisíc), ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.
Na 35 tisíc vězňů zemřelo v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek.
Z terezínského ghetta bylo vypraveno 63 transportů s 87 tisíci vězni, z nichž většina směřovala do vyhlazovacího tábora Auschwitz – Birkenau.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.