Etnograf-samouk František Řehoř se narodil právě před 165 lety, dne 16. prosince 1857, ve Stěžerách u Hradce Králové. V tomto městě absolvoval vyšší reálku, a poté se v roce 1877 přestěhoval spolu se svým otcem do Wolkóva u Lvova, kde oba hospodařili na statku, který si pronajali od ženského benediktinského kláštera.

V té době se Wolków nacházel na území historicky nazývaném Halič, které osidlovalo různorodé východoslovanské etnikum, označované souhrnně jako Rusíni, avšak dělící se podle etnických příznaků do dalších skupin. Poznání jeho bohatého hmotného a duchovního života přitom zprostředkoval nejen české veřejnosti, ale celému rakousko-uherskému mocnářství a potažmo i Evropě jako jeden z prvních právě Řehoř. Ten za tím účelem procestoval téměř celou haličskou Rus.

close Český etnograf František Řehoř info Zdroj: Wikimedia Commons, Jan Tomáš – Světozor, rok 1898-99, vyd. 48, dig. Českou akademií věd, volné dílo zoom_in Český etnograf František Řehoř

„Nadán bystrým okem pozorovacím, úžasnou vnímavostí pro všechny zjevy lidského života, a vroucí láskou k bratrskému národu, nasbíral za svého pobytu na haličské Rusi až roku 1890 takové bohatství materiálu národopisného, jakýmž nemnoho jiných etnografů ve svém oboru může se pochlubiti,“ uvedl o něm v roce 1896 tehdejší časopis Zlatá Praha, jeden z mnoha, do nichž Řehoř sám často osobně přispíval.

Život v Haliči

Halič představovala historické území rozdělené mezi dnešní Polsko a Ukrajinu, sousedící na severu s Volyní, na východě s Podolím, na jihovýchodě s Bukovinou, na jihu s Podkarpatskou Rusí a na západě s Malopolskem. Jako Královstvi haličské a vladiměřské byla Halič jednou z korunních zemí habsburského soustátí (pozdějšího Rakouska-Uherska).

Habsburské soustátí ovládalo Bukovinu a Halič zhruba od poslední třetiny 18. století. Počátkem 19. století Habsburkové o tato území dočasně přišli v důsledku napoleonských válek, ale po pádu Napoleona je získali zpět. V roce 1849 získala Bukovina status samostatné provincie, odpojené od Haliče, a v roce 1850 byl rakouská Halič administrativně rozdělena na Západní s centrem v Krakově a na Východní, jejímž středobodem byl Lvov. Do roku 1918 byla Halič jednou z korunních zemí monarchie.

Toto území přitom obývaly specifické rusínské etnické skupiny, označované například jako Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé). Tyto skupiny byly jazykově ovlivňovány řečí většinového obyvatelstva státu, ve kterém žily, a při hranicích i jazykem sousedících států. Rusínština se tak dost podobá ukrajinštině a částečně také slovenštině nebo češtině.

Historický vztah Rusínů k Čechům si dnes odvozujeme zejména od prvorepublikové zkušenosti, kdy byla Podkarpatská Rus, zvaná též Zakarpatská Ukrajina, součástí nově vzniklé Československé republiky. Tamější oblast tak má pro nás lehce romantický nádech, spojený s loupežnickou legendou Nikoly Šuhaje a s „misionářskou“ činností českých učitelů a lékařů, vyslaných na Podkarpatskou Rus novým státem.

Historie kontaktů českého a rusínského prostředí je však podstatně starší. Nemalé intenzity dosáhly zejména po revolučním roce 1848, kdy Rusíni, podobně jako Češi, usilovali o národní sebeurčení a požadovali zrovnoprávnění svého národa v rámci monarchie.

A právě František Řehoř se stal jedním z prvních středoevropských etnografů, který se začal haličským a bukovinským Rusínům soustavně věnovat. S obrovským zaujetím, ale také podle všeho s velkou osobní náklonností.

„Sympatie Rusínů k Čechům pisatel těchto řádků registruje drahně let. Rusíni nenechali projít žádný pro nás důležitý zjev, aby neosvědčili se duší i srdcem nám oddanými bratry slovanskými. Zejména nikdy v mé paměti nezajde tklivé líčení nynějšího předsedy rusínského klubu na říšské radě profesora Romančuka o vlastní návštěvě při kladení základního kamene k našemu Národnímu divadlu a rovněž pro nás bratrsky vyzněly rozhovory o Praze člena tehdejší památné deputace haličskoruské, rusínského veterána Bohdana Didyckého. To však nejsou případy ojedinělé, ba naopak, v haličskoruských listech za poslední desetiletí lze stopovati příkladnou lásku Rusínů k nám, nevytrysknuvší snad pouze z pohnutek nahodilých. Rusíni mají vřelou účast na našich úspěších a truchlí s námi v dobách neštěstí; z dotyčných zpráv vycítíme netoliko žurnalistickou povinnost, nikoliv, ony jsou provanuty citem, při němž mimovolně vlhne oko…“ napsal Řehoř v roce 1891 do tehdejšího časopisu Světozor.

Zapálený, ale v životě nešťastný etnograf

Během svého pobytu v Haliči shromáždil František Řehoř obrovské sbírky artefaktů ze všech oblastí jejich života, jimiž obohatil Náprstkovo České průmyslové muzeum a později ještě tehdejší Národopisné Muzeum Českoslovanské. Shromáždil také cennou a rozsáhlou maloruskou a rusínskou knihovnu, čítající více než 2000 různých svazků, vydaných v Haliči a v Bukovině.

„S publikační činností začal v roce 1880 článkem O výrobě plátna u Rusínů východo-haličských v časopise Listy Průmyslové a o rok později psal do téhož periodika, ale i do Světozoru. Byly to články Obrázky z Pokučí a Huculští novomanželé z Berhometa,“ uvedl o Řehořovi badatel Petr Kaleta v článku František Řehoř: Milovník života haličských Rusínů.

Velký posun v Řehořově práci přinesla jeho aktivní spolupráce s Ottovým Slovníkem naučným, která začala v roce 1888. Redakce tohoto slovníku totiž stála nejenom o Řehořovy příspěvky, ale také chtěla, aby jí zprostředkoval kontakty na přední haličské Rusíny a Ukrajince. To přispělo i k Řehořovu vlastnímu prohlubování znalostí o rusínské kultuře, historii i životě jako takovém. 

Jeho hlavním tématem byli skutečně zejména Rusíni, jejich zvyky, obyčeje, kulturní a společenský život, nezapomínal ale ani na Židy, kteří představovali ve východní Haliči 19. století významný fenomén.

Kromě článků a studií a již zmíněné jedinečné východohaličské kolekce národopisných předmětů po sobě Řehoř zanechal také rozsáhlou fotografickou sbírku, v níž podle Kalety mistrně zachytil rusínský život východní Haliče druhé poloviny 19. století. 

„Národopisná bádání Františka Řehoře ho pravděpodobně nejvíce spojovala s etnografem, pedagogem a publicistou Volodymyrem Šuchevyčem (1849-1915), jehož životní prací bylo pětisvazkové dílo Huculščyna (1899-1908). Velmi přátelské kontakty měl i s vynikajícím haličským ukrajinským spisovatelem a klasikem ukrajinské literatury Ivanem Frankem (1856-1916). Vzájemně si vyměňovali informace o českém a ukrajinském literárním dění a rovněž v soukromí byli dobrými přáteli,“ uvádí Kaleta.

close Západoukrajinští Bojkové v tradičních oděvech info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Západoukrajinští Bojkové v tradičních oděvech

V osobním životě však podle něj Řehoř nebyl šťastný, protože mu ho komplikovala vrozená nedoslýchavost, k níž se později přidala ještě tuberkulóza. V roce 1890 se etnograf vrátil do Čech, odkud pak jezdil na další studijní pobyty do Haliče.

Vytvořil rozsáhlé dílo, ale odešel předčasně

Podle autorů publikace Lidová kultura Ukrajinců rakousko-uherské monarchie v etnografické sbírce Františka Řehoře z 80. a 90. let 19. století Oleha Boljuka, Oleny Fedorčukové, Jana Pohunka a Nadi Valáškové shormáždil Řehoř ve své sbírce předměty zejména z etnografických oblastí Pokutí a Huculsko, kde se nejúspěšněji rozvíjelo lidové umění a kde fungovalo nejvíce středisek lidového umění, a poměrně často kupoval předměty ve městech na trzích.

V jeho záznamech jsou uvedena města Bolechiv, Kaluš, Kolomyja, Kosiv, Kuty, Lvov, Mykolajiv, Nadvirna, Stanislaviv (nyní Ivano-Frankivsk), Stryj, Ternopil, Žydačiv a jiná. Navštěvoval také různé vesnice, kde si zapisoval nejen poznatky o místní lidové kultuře, ale také doplňoval svou etnografickou sbírku.

„Lze konstatovat, že Řehoř zkoumal a v rámci sbírky evidoval materiální kulturu na území haličských etnografických skupin, kterými byli: Lemkové, Bojkové, Huculové, Nadsaňané, Podhořané, Opolané, Pokuťané, Podolané a v Bukovině Bukovinci,“ píše Naďa Valášková v této publikaci.

Podle Kalety měl Řehoř přes své chronické zdravotní potíže spoustu plánů ohledně dalších výzkumů. Po návratu do Čech v roce 1890 se snažil vydat své národopisné studie jako soubor a neustále oslovoval další a další české nakladatele, ale odborná práce o Rusínech se jim nezdála lukrativní, takže byl opakovaně odmítán. Všechny plány pak předčasně ukončila zákeřná nemoc, které podlehl 6. října 1899. K poslední cestě ho jeho přátelé a příznivci vyprovodili z pražského kostela Panny Marie Sněžné.

„Žel, že tak záhy jej smrt ode všeho odvedla; zemřelť teprve ve 42. roce věku svého (nar. 16. pros. 1857 ve Stěžerách u Hradce Králové), tedy v témže věku, jako jeho soudruh v nadšení a práci, Edvard Jelínek… Žalno jest pohlížeti za takovými lidmi, které život předčasně zničil. A Řehoře zničil… Budiž mu zachována vděčná a trvalá paměť! Perom Tobi zemlja!“ napsal tehdy do časopisu Světozor jeho redaktor Adolf Černý (Edvard Jelínek byl český publicista a prozaik, organizátor všeslovanských, hlavně česko-polských vztahů, pozn. red.).

„I přesto, že se mu (Řehořovi, pozn. red.) nepodařilo prosadit souborné vydání svých národopisných prací, zasluhují jeho články a encyklopedická hesla naši pozornost především proto, že se mu jejich prostřednictvím podařilo pečlivě, originálně a detailně zdokumentovat pro následující generace život Rusínů z Haliče v druhé polovině 19. století,“ uzavírá Kaleta.