Bývalá první dáma zemřela ve věku 89 let ve svém bytě na Loretánském náměstí, kde trávila zimy pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Vilu v Sezimově Ústí, kde pobývala od jara do podzimu, odkázala táborskému muzeu. Přála si, aby celý areál sloužil jako důstojný památník jejímu muži. Její poslední vůli však komunistický režim nevyslyšel.

Vilu manželů Benešových převzal Okresní národní výbor v Táboře, který převedl majetek pod Úřad předsednictva vlády ČSSR. Ten pak vilu využíval k rekreacím představitelů vlády. Vstup do celého areálu, tedy i k hrobu Edvarda Beneše a Hany Benešové, jejíž ostatky zde spočinuly až půl roku po její smrti, byl zakázán.

Holka z vesnického dvora

Františka Jeřábková se narodila v roce 1929 a s rodiči a dvěma staršími sestrami vyrůstala ve skromných podmínkách na panském dvoře knížete Paara v malé vsi nedaleko Bechyně. Po válce vystudovala v Praze dvouletou Odbornou školu pro ženská povolání u sester sv. Karla Boromejského a 1. ledna 1948 nastoupila do Správy domu prezidenta republiky na Pražském hradě jako kuchyňská.

„Nikdy by mne nenapadlo, že se jako holka z vesnického dvora dostanu k Benešovým do kuchyně,“ vyprávěla paní Františka s vysvětlením, že práci dostala díky doporučení ředitelky školy. Patřila totiž mezi pilné a poctivé studentky, na které bylo spolehnutí.

Na Pražském hradě vařila pro prezidentský pár Benešových i pro personál, a to ta samá jídla. „Benešovi nebyli na jídlo nároční, skutečně nebyli. Když se dělalo jídlo, tak se dělalo pro nás i pro ně stejné.“

V kuchyni pracovaly ještě další dvě kuchařky, všechny tři měly ubytování v malé světničce na Pražském hradě. O tom, co se bude vařit, rozhodovala Hana Benešová po domluvě s hlavní kuchařkou Marií Kytkovou: „Ta za paní Hanou chodila se sepsaným návrhem jídelníčku. Paní Hana to s ní probrala a následně schválila.“ Připravovaly pět jídel denně, tři hlavní a dvě svačiny.

Z prezidentského páru komunikovala s personálem Hana Benešová. „Paní Hana na mne působila velice dobře. On k nám ženám vůbec nemluvil. Byl takový uzavřený.“

Strašný únor 1948

Krátce po nástupu Františky do kuchyně Pražského hradu došlo ke komunistickému převratu. „Únorový převrat byl pro Edvarda Beneše strašný. On věděl, že to jde špatným směrem, ale ničím to nemohl zastavit. Ale chování personálu Hradu vůči nám zaměstnancům se nezměnilo. Paní Benešová byla stále stejná. Hodná a slušná.“

Po 25. únoru 1948 se Edvard Beneš stáhl do ústraní a trávil více času ve své vile v Sezimově Ústí. V květnu se ještě pokusil komunistům vzepřít. Odmítl podepsat novou československou ústavu, která definitivně pohřbila demokratické zřízení státu. O měsíc později, 7. června 1948, abdikoval a prezidentem se stal Klement Gottwald.

Benešovi se poté natrvalo usadili ve své vile v Sezimově Ústí, kam se s nimi přestěhoval i nejbližší personál včetně Františky Jeřábkové. Té skončil zaměstnanecký poměr na Pražském hradě 30. června 1948, nadále však pracovala pro manžele Benešovy jako kuchyňská, a kromě toho vypomáhala s prádlem, úklidem a péčí o psa Bojka.

Po smrti prezidenta

Zdravotní stav Edvarda Beneše se stále zhoršoval. Chodil o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči. Zemřel 3. září 1948 a Hana Benešová poté žila ve vile od jara do podzimu, zimy trávila ve svém bytě na Loretánském námětí v Praze. Dvacet šest let v osamění pod neustálým dohledem StB.

Františka Jeřábková pracovala pro Hanu Benešovou do 5. září 1949, poté s ní zůstala v přátelském kontaktu. Kvůli práci pro Benešovy pro ni však nastaly těžké časy, vyslýchala ji StB a nemohla najít práci. „Když jsem ukázala pracovní knížku, tak na mne koukali, jako bych spadla z věže. Ptali se mě: ,A jak jste se tam dostala?!!‘“

Do roku 1953 vystřídala několik zaměstnání. Krátce pracovala v textilkách v Aši a Jihlavě, poté odešla do Znojma, kde pracovala v kanceláři. Klidné místo vyměnila za otrockou práci pro Severočeské hnědouhelné doly (SDH), to vše kvůli lásce – nastávajícímu manželovi Ottovi Jeřábkovi.

Ten byl po únoru 1948 vyhozen z vysoké školy kvůli svému otci, majiteli malé truhlářské dílny, a poslán k Pomocným technickým praporům (PTP). U nich sloužil na různých místech republiky přes dva roky. Propuštěn byl na konci roku 1953 poté, co se při organizovaném náboru upsal k práci pro Severočeské hnědouhelné doly.

Neměli jsme na výběr

V roce 1954 se Otta a Františka vzali a přestěhovali se do Mostu. A zatímco Otta získal práci údržbáře v dolech, Františka dřela v úpravně uhlí. „Já byla na váze, na kterou se sypalo uhlí z vagónů. A když se rozsypalo, tak jsme ho házely lopatou zpět. Samé ženské, bylo to neúměrné našim silám. Strašná dřina, kdo tohle nezažije, tak si to nemůže představit. Ruce jsme měly tvrdé jak ty lopaty.“

Lopatou házela uhlí přes třicet let, až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. Nejhorší pro ni byly dvanáctihodinové směny, ale podle svých slov neměla šanci na lepší práci. Co je to volný čas, vůbec netušila. Po práci odcházela na podnikovou ubytovnu, kde s manželem vychovávali osmnáct let dva syny – Pavla narozeného v roce 1957 a o dva roky mladšího Jiřího.

Rodinná situace se změnila k lepšímu v roce 1972, kdy se přestěhovali do rodinného domu v Jirkově. To nejhorší ji ještě čekalo. Starší syn Pavel emigroval v roce 1985 do Rakouska, kde vstoupil do církevního řádu salesiánů Dona Bosca. Chtěl pracovat s mládeží a v rámci přípravy měl absolvovat školení v Itálii. Při cestě vlakem do Itálie ho ale odmítli do země vpustit. Měl status uprchlíka a neměl vízum.

Psal se únor 1988 a Pavel se rozhodl přejít hranice sám pěšky přes hory. Vstoupil ale do lavinového pole a jeho tělo našli až po několika dnech. „Takovou smrt si rozhodně nezasloužil, byl strašně hodný,“ uvedla Františka Jeřábková. Zemřela 18. května roku 2016.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy.

MARKÉTA RESZCZYŃSKÁ