Sportovec tělem i duší, skaut a vedoucí židovské tělovýchovné organizace Makabi Hacair se narodil v německých Cáchách 11. února 1916. Do Československa přišel jako devatenáctiletý uprchlík před protižidovskými štvanicemi nacistů v roce 1935. 

Usadil se v Brně, kde působil jako vedoucí a trenér gymnastiky v židovské tělovýchovné organizaci Makabi Hacair. Zde se seznámil s o čtyři roky starším Janem Mautnerem, studentem medicíny z Olomouce. Začali spolu žít v jedné domácnosti, ačkoli se homosexualita v Československu v té době trestala jedním až pěti lety vězení.

Na Hagiboru mohly židovské děti skutečně žít

Na začátku německé okupace Československa se Fredy přestěhoval do Prahy a pokračoval v práci s židovskou mládeží. Organizoval letní i zimní tábory na krásném místě Bezpráví poblíž Ústí nad Orlicí a věnoval se také přípravě mladých Židů na vystěhování do Palestiny. 

Rozsáhlý pozemek na tehdejší periferii zakoupila pražská židovská komunita v roce 1908. V roce 1911 byla postavena budova pečovatelského zařízení pro seniory, chudé a nemocné. Vzhledem k velkorysé rozloze pozemku a blízkosti tramvajové linky se oblast u dnešní zastávky Želivského rychle vyvinula v multifunkční komplex. Stala se také domovem místních židovských sportovních týmů, jejichž sportovci si vybrali jméno „Hagibor“ z hebrejského slova (הגיבור), což znamená „hrdina“. Časem si místní obyvatelé začali spojovat jméno Hagibor s celou oblastí.
Zdroj: Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda

V době, kdy nacisté nedovolili Židům vstupovat na veřejná prostranství, se Fredymu podařilo vyjednat pro židovskou mládež povolení scházet se na hřišti na Hagiboru, kde do té doby trénovaly židovské sportovní týmy. Fredy pro ně se svým přítelem Janem Mautnerem, který se po uzavření vysokých škol také přestěhoval do Prahy, organizoval tréninky, sportovní hry, utkání, ale i divadelní představení. 

„Na Hagiboru, jediném místě, kam mohly židovské děti docházet, jsem od svých patnácti, šestnácti let každý den převzala družstvo dětí,” vyprávěla pro Paměť národa Hana Trávová. Dívka narozená v roce 1925 v Boru u Tachova a všestranná sportovkyně zaměstnávala po domluvě s Fredy Hirschem děti na Hagiboru pohybem a tělesnou výchovou. Některé z nich potkala po válce, kdy pokračovala jejich přátelství navázaná díky Fredymu na Hagiboru. „V době před transporty tam mohly židovské děti žít jako děti,“ upozornila Hana Trávová. 

V ghettu se odehrála i Terezínská makabiáda

Dětem se na Hagiboru Fredy Hirsch věnoval do prosince 1941, kdy odjel do Terezína s druhým transportem výstavby. Tvořila ho skupina fyzicky zdatných mladých mužů, kteří připravovali terezínské ghetto na příjezd jeho budoucích obyvatel. 

Fredy dostal v ghettu na starost péči o děti a mládež a snažil se zlepšit situaci dětí, které v Terezíně žily odděleně od rodičů v tzv. Kinderheimech. Pod jeho dohledem každý den cvičily, dbaly na osobní hygienu a tajně se učily. Fyzická a psychická kondice byly podle Fredyho jedinou cestou k přežití. 

Hana Trávová přijela do Terezína v listopadu 1942 a Fredy ji oslovil, aby mu stejně jako na Hagiboru pomáhala s prací s dětmi. „V hodinách, kdy jsme se mohli dětem věnovat, žily normálně jako dřív. To byla úžasná věc pro ně, ale i pro nás. Cvičili jsme na kasárenském dvoře i na hradbách  Děti od deseti let musely pracovat, většinou v zahradnictví, aby se pohybovaly na čistém vzduchu. V příkopech mezi hradbami terezínské pevnosti se pěstovala zelenina a děti si tam občas něco snědly.“

Fyzicky zdatný a pohledný Fredy se nebál s příslušníky SS komunikovat a dokázal vyjednat i v ghettu hřiště, na kterém se v roce 1943 odehrála tzv. Terezínská makabiáda, židovská obdoba olympijských her. 

Dokázal prosadit Kinderheim i v Osvětimi

Charisma a mimořádné vyjednávací schopnosti ale Fredyho nezachránily před trestem, který následoval po porušení přísného zákazu komunikovat s židovskými dětmi deportovanými do Terezína z Białystoku. Fredy musel 6. září 1943 odjet transportem neznámo kam na východ.

O dva dny později dorazil se skupinou 5 tisíc terezínských vězňů do stanice Osvětim. Narozdíl od jiných transportů je nečekala selekce, ale putovali do zvláštního, tzv. rodinného tábora, o jehož přesném smyslu se dodnes historici dohadují. I zde dokázal Fredy s Němci vyjednat tzv. Kidnerheim, tedy zvláštní blok pouze pro děti do 14 let, kde mohly trávit dny a nemusely stát s dospělými dlouhé hodiny venku na tzv. ‚apelplatzu‘.

Luise Hermanová v Kinderheimu pracovala jako vychovatelka a popsala nástupy uvnitř bloku, které děti ušetřily strádání v mrazech či v dešti. „Děti se jenom postavily, když esesák vešel. Byla to obrovská výhoda pro ně i pro nás. Děti zůstávaly v Kinderheimu od rána do večera, pak si je maminky vzaly k sobě. Nemusely být celý den na bloku s dospělými a starými lidmi, kde nebyl prostor a kde každý seděl jako v kukani na palandě. V bloku pro dospělé nic nebylo, jen malinkaté místo vpředu, kde se vydávala polévka a kde se lidé seřadili. Vzadu stál sud a kbelík, kam se vylévaly výkaly.“

Další z vychovatelek Věra Jílková vyprávěla: „Dětský blok Fredyho v Osvětimi – a nejen Fredyho, ale i ostatních – byl zázrak. Tam se nekradlo, tam se nenadávalo, každý měl svůj úkol a většinou ho plnil. Děti se tam učily latinská i německá slovíčka.” 

Věra, tehdy ještě Holznerová, přijela do Osvětimi z Terezína 16. prosince 1943 v transportu, ve kterém byl i Fredyho přítel Jan Mautner. „Po dvou nebo třech dnech jsme seděly s kamarádkou na palandě a náhodou kolem procházel Fredy Hirsch s nějakým dalším mužem. Osobně jsem ho neznala, jen z vyprávění, a viděla jsem ho na fotkách,“ vyprávěla Věra Jílková. „Nevím, jaká síla mě dohnala k tomu, že jsem na něj zavolala: ‚Fredy!‘ Představila jsem se mu a vysvětlila, co umím a že chci pracovat v dětském bloku. Hned mě vzal s sebou a v Kinderheimu už jsem zůstala.“

Věra dostala na starost skupinu nejstarších chlapců. Jakékoliv vyučování nacisté přísně zakázali, což ale vychovatelé stejně jako v Terezíně i v Osvětimi porušovali. „Když jsme se ve skupinkách pokoušeli tajně učit, třeba i němčinu, museli jsme dávat moc velký pozor. Když se blížil nějaký esesák, začali jsme třeba zpívat nebo něco vyprávět,“ prozradila.

Hirschova smrt je obestřena tajemstvím

Svědectví o Fredy Hirschovi v Osvětimi mohou podat pouze ti, kteří přijeli do rodinného tábora v prosinci 1944. Všichni žijící vězni ze zářijového transportu byli v noci z 8. na 9. března 1944 přesně po šesti měsících od svého příjezdu zavražděni v plynových komorách.

„Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku, tak jim řekli, že pojedou do jiného tábora na práci, a že dokonce mohou napsat lístky známým a příbuzným. Musejí ale napsat datum 25. března, protože poštu nelze rychle doručit. To byla ovšem velká lest. Dali jim i balíčky s potravinami, kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta,“ popsal Toman Brod, který přijel do rodinného tábora v prosinci 1943.

Nákladní auta poté vězně místo do pracovního tábora odvezla do osvětimských plynových komor, kde bylo 3792 mužů, žen a dětí zavražděno. Před smrtí podle několika svědectví zpívali jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a Internacionálu.

Fredy Hirsch mezi nimi nebyl. Zemřel krátce předtím za záhadných a dosud neobjasněných okolností. Rudolf Vrba, kterému se později podařilo z Osvětimi uprchnout, uvedl, že Fredyho Hirsche 8. března navštívil a řekl mu o chystané likvidaci zářijového transportu. Vyzval ho také, aby se postavil do čela vzpoury. Fredy si měl vzít hodinu na rozmyšlenou. Když se Rudolf Vrba vrátil, našel Fredyho v kómatu. Židovský lékař mu řekl, že se předávkoval barbiturátem a spáchal sebevraždu.

Podle jiné hypotézy byla Fredymu Hirschovi před odvozem vězňů podána nadměrná dávka barbiturátů, aby ke vzpouře nedošlo. Obavu z ní měli mít ti, kteří uvěřili, že nacisté neplánují hromadnou vraždu, ale jen přemístění vězňů na práci do Německa.

Fredymu Hirschovi bylo 28 let a jeho památka poněkud zapadla. Až v roce 2010 byla v Terezíně odhalena jeho pamětní deska. Světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková, která se s Fredym Hirschem setkala v Terezíně i v Osvětimi, při slavnostním odhalení uvedla: „Doufejme, že až odejde poslední z nás, kdo jsme ho znali, postojí na tomto místě kdosi z nové generace a řekne – toto musel být člověk dobrý, krásný a statečný.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

MILOSLAV LUBAS