Se zatajeným dechem procházím setmělou chodbou areálu teplického pohřebního ústavu. Vstupuji do lednice, kde právě odpočívá osm nebožtíků.

Na jeden den jsem se stal funebrákem, tedy zřízencem pohřebního ústavu Marie v Teplicích. Spolu s Jaromírem Špitálníkem se krátce po sedmé ráno převlékám z civilu do erárního černého oblečení. To nám vydává Jaroslava Kolaříková, která zřízencům černé šaty pravidelně také pere.

Nepříjemný pocit v lednici s nebožtíky

Venku začíná být úmorné vedro. V spletité síti chodeb ústavu je ale příjemný chládek. „A co potom v márnici, která má standardní teplotu dva stupně Celsia. To si teprve užiješ chládku. Jen pozor, abys z toho věčného přecházení z tepla do zimy neonemocněl,“ říká kolega Jára.

V lednici mají zřízenci k dispozici také mrazící box pro dvě těla, tam je teplota minus 15 stupňů Celsia. „Ten je určený hlavně pro nebožtíky, které svážíme z terénu a jsou například ve značném stádiu rozkladu nebo pro těla, která budou převezena ke kremaci za více než pět dnů,“ vysvětlil Jaromír Špitálník.

Podle majitelky pohřebního ústavu Marie Vrculové jde o největší velkokapacitní lednici až pro dvacet nebožtíků v kraji. Jdeme do lednice pro starého muže. „Má pohřeb v deset hodin. Do té doby musí být k poslednímu rozloučení perfektně připraven. Znamená to tělo zkontrolovat a upravit tak, aby se s ním rodina mohla důstojně rozloučit,“ říká Jára.

Předpisy na hygienu jsou striktní

Rakev stojí úplně vzadu. Musím projít kolem dalších nebožtíků. Mám nepříjemné až hororové mrazení v zádech. Některé rakve jsou zavřené víkem, jiná těla jsou uložena jen v černých igelitových vacích. „Z hygienických důvodů musejí být všechna těla svezená například z bytů nebo z terénu uzavřena právě v tomto obalu. Na to je přísný předpis,“ vysvětluje šéfka pohřebního ústavu Marie Vrculová.

Nasazuji si gumové rukavice a z chladné místnosti odvážím rakev na vozíku. Manipulace není snadná. Mám obrovský strach, abych rakev nepřevrhl. Na to, že jsem uprostřed lednice plné mrtvých těl, je všude čisto a kupodivu necítím ani žádný mrtvolný zápach. Toho jsem se obával nejvíce.

Mrtvého musíme učesat i oholit

Na hygienu dbáme v první řadě. Všude kolem je čisto, že by se tu dalo téměř jíst z podlahy. To ostatně konstatovala i nedávná kontrola z hygienické stanice,“ uvedl kolega funebrák.

Reagoval tak na nedávné mediální ataky konkurence z jedné z okolních pohřebních služeb. „Všichni jsme z toho byli špatní, když nás konkurence nařkla, že tu snad s nebožtíky zacházíme nějak špatně. Všechny nás to zasáhlo a jsme rádi, že kontrola dopadla v pořádku,“ říká Jaromír. Do ruky si bere hřeben a starému muži naposledy češe jeho šedivé vlasy. „Zkontroluj, prosím, jestli má zapnuté knoflíky u rukávu,“ žádá mě Jaromír. Opatrně beru nebožtíka za ruce a kontroluji manžetové knoflíky. Ruce opět dávám na na hruď. Zvláštní pocit. Poprvé jsem si sáhnul na mrtvolu.

„Pokud si rodina přeje, musíme často nebožtíky oholit, v případě žen dokonce i nalíčit a učesat. Ne vždy jde o příjemnou záležitost. Podobné úkony se ale mohou dělat jen v případě, že tělo je v takovém stavu, aby se mohlo vystavovat,“ zdůraznil Jarda.

V obřadní síni je klimatizace

Tělo muže je konečně v perfektním stavu. Přiklápím těžké víko rakve a než bude tělo převezeno ke smutečnímu obřadu na hřbitov, odvážím rakev zpět do lednice. Odkládám použité gumové rukavice. Jdeme se umýt a vydezinfikovat.

Zřízenci připravují další rakev k obřadu. Jde o ženu středních let. Její tělo kolega odváží k výtahu. Ten ze suterénu vede ke katafalku v obřadní síni. V ní je výkonná klimatizace a v letních měsících je to doslova oáza osvěžení. I tam musí být vše pečlivě připraveno. Do obřadu zbývá třicet minut. Jaromír přináší další květiny. Ještě zkontrolovat správné jméno a připravit skladby, které si rodina objednala. Kolegové zapínají výtah. Přicházejí první smuteční hosté. Smutná atmosféra by se dala krájet, napětí je cítit všude kolem nás. Pláč a vzlyky, to je každodenní kulisa smutečního obřadu.

Další lednice jen pro květiny a věnce

Mezitím zaměstnanec PÚ, Vladimír Pleva, vstupuje do druhé lednice. „Ta je určena pro uskladnění živých květin a věnců. Tady je teplota plus deset stupňů,“ říká Vláďa. Na dvoře ústavu se připravuje pohřební vůz. Začínáme jeho mytím. Dostávám do ruky smetáček a jdu vysmejčit úložný prostor od chvojí z věnců a květin.

Blíží se půl desátá a přípravy na pohřeb vrcholí. Je čas naložit rakev, věnce a květiny. S vozíkem zajíždím k černé pohřební dodávce.

Nadzvedávám rakev a ukládám ji do dodávky. Zatímco s pomocí Vladimíra se mi nakonec podařilo přece jen rakev do pohřebního automobilu dostat, Jaromír přináší květiny, věnce a další výzdobu, kterou si rodina mrtvého objednala.

Ze smutečního scénáře lze vyčíst mimo jiné i to, že při obřadu bude hrát píseň Petra Spáleného „Až mě andělé zavolají k sobě“.., že si rodina přála řečníka a jaká výzdoba má být u rakve. „Vše musí být perfektně připravené. I takové maličkosti jako bezchybně vypravený pohřeb mohou zmírnit už tak obrovskou bolest a žal v srdci pozůstalých,“ vysvětluje Marie Vrculová.

Po pohřbu končí tělo v kremaci

Během pětadvaceti minut je po obřadu. Pozůstalí odcházejí, zatímco zřízenci nakládají rakev do dodávky. „Krematorium bere nebožtíky jen do poledne. Těla odvážíme do Hrušovan.

Pokud převoz do krematoria nestíháme, vrací se rakev s nebožtíkem zpět do lednice a převezeno ke kremaci je následující den,“ vysvětluje Marie. Zatímco se jedna dvoučlenná osádka zřízenců věnuje pohřbům a přípravám těla, druhá má službu na telefonu. Jezdí pro nebožtíky, kteří například zemřeli doma nebo na ulici. Má pracovní doba končí, odevzdávám erární oděv s pocitem zvládnutí psychicky a především fyzicky náročné a nevšední práce.