Opomíjený, ale o to závažnější problém, o němž se u nás příliš nemluví. Tak vnímá téma potomků vězněných rodičů ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství - největší křesťanské organizace svého druhu na světě, která v Česku začala fungovat před osmi lety. „Děti prožívají stokrát větší bolest, než odsouzený či odsouzená tuší,“ říká Gabriela Kabátová exkluzivně pro Deník v novém díle seriálu Život za mřížemi.

Kolik dětí v České republice trpí tím, že má zavřeného rodiče?
Je jich až čtyřicet tisíc. My ale o nich moc nevíme. Přitom se s nimi potkáváme denně. Ve školách je s nimi v kontaktu každý učitel nebo ředitel. Pocházejí často z nefunkčních rodin nebo z rodin, které mají dlouhodobě zkušenosti se zločinem. Většina vězňů totiž končí za mřížemi opakovaně. Pro jejich děti tedy není kriminalita nějakou novinkou. Nicméně potomek zpracovává zločin a odchod rodiče do vězení stejně jako každá klasická oběť. Vždycky zažívá pocit viny a studu. K tomu, samozřejmě, vnímá i to, jak na něj reaguje okolí.

close Gabriela Kabátová, ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství (vlevo), a Jitka Navrátilová, editorka studie Rodičovství za mřížemi z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. info Zdroj: Deník/Jiří Nováček zoom_in Gabriela Kabátová, ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství (vlevo), a Jitka Navrátilová, editorka studie Rodičovství za mřížemi z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Jak obvykle většinová, takzvaně spořádaná společnost na tyto děti reaguje?
Představte si, kdyby váš syn chodil do školy s klučíkem, jehož táta je zavřený, a vy byste to věděl. A věděl byste třeba i za co sedí. Jak byste reagoval? Buď s ním co nejvíc času, pomáhej mu? Nebo byste řekl: raději k nim možná nechoď, nevoď ho k nám? Nebo jak na něj reaguje učitel, když se něco ve třídě ztratí nebo stane? Nejde tak trošičku vina hned za tím děckem? Ve vzduchu rovnou visí předpoklad, že dítě bude samo taky dělat něco špatného. A nejstrašnější na tom je, že se to potvrzuje tím, že tyhle děti bývají zlobivé. Ony neumějí svoji frustraci zpracovat, vysvětlit. Neumějí říct: já se cítím špatně, pomozte mi. Volání o pomoc totiž přichází skrz nějaké divoké chování. Pokud dítě už doma zažilo násilí, bude se ve škole chovat násilně. A bude si vlastně říkat o to, že se s ním bude jinak zacházet. Dnes by měli být ale učitelé už natolik vyškolení a měli by mít dostatek informací, aby věděli, že se nejedná o vadu charakteru, ale že chování vypovídá o bolesti toho dítěte.


Nahrává se anketa ...

Co vlastně také reakce okolí říkají o naší společnosti?
Výzkumníci z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, kteří se zabývají postoji lidí ke zločinu, zjistili, že česká společnost je vysoce trestající. Je to taková hloupá vlastnost. Nedostatek soucitu či vhledu nebo i osobní nechuti jít do hloubky problému. To se pak promítá v postoji k dětem, který je stejně odsuzující a zkratkovitý. Už dvanáct let se snažíme dostat do povědomí společnosti jednoduchá fakta: Dítě nemůže za svého rodiče. Netrestejme děti za to, že jejich rodiče něco udělali. Jsou to vlastně jednoduchá hesla. Věříme, že i taková jednoduchá edukace může probudit dobré vlastnosti, které my Češi máme.

Když někomu umře táta nebo máma, jsou všichni kolem milí, nápomocní, přetékají účastí. Když vám zavřou rodiče, je okolo vás najednou mrazivé ticho, že?
Ano. Děti to nesou velmi, velmi těžce. Když jsme začínali s našimi Andělskými kempy pro děti odsouzených, tak nás nejvíce překvapilo, jak si sama děcka hned na začátku ulevovala: konečně můžeme přiznat, čím procházíme. Čím se trápíme. Že máme stejné bolesti. Tady konečně můžeme přiznat, že táta nebo máma jsou ve vězení… Ty děti jsou předtím na vše, i svou bolest, samy. Mají pocit viny. Okolí se na ně dívá skrz prsty. To je situace, která je může dovést v pubertě k drogám, nebo i sebevraždě.

Nic neudělaly, ale bývají potrestány i dvakrát. Nejdříve jim zavřou rodiče. A pak někdy spadnou do ústavní péče.
Je to situace, kterou by asi neusnesl ani dospělý člověk, který má vybudované nějaké sebevědomí, ví kdo je a už zná nějakou svoji hodnotu. Přijít najednou o nejbližšího člověka je extrémně těžké i u dospělého. Ztráta domova a rodiče je obrovské trauma. Co to udělá s dítětem, je nepředstavitelná věc. Nedá se ani popsat, jak je to pro ně zničující.

Uvědomují si vůbec trestaní rodiče, co způsobili nebo působí vlastním dětem, rodinám a blízkým? Umí na své činy vůbec nahlédnout?
Často se ptáme: komu jste ublížil nebo ublížila? Člověk ve vězení zpravidla odpovídá: no, sám sobě. Až někdy v druhé řadě připustí, že asi rodině. Oni třeba vůbec nemyslí na oběť, že někomu trestným činem zničili život. Ty vlastní děti se tam ale někde vzadu tak nějak objevují. Uvěznění ovšem často nechápou vše naplno. Rodič za mřížemi skutečnost popírá, nechce si ji přiznat. Ví, že rodina je kvůli němu ve velkém finančním propadu, ví, že děcka pláčou, když odcházejí z návštěvní místnosti. A to je všechno. Nakolik je ale takový postoj vězně sebechránící, nebo jestli jde o neschopnost vcítit se do druhého, neumím říci. Rozhodně děti prožívají stokrát větší bolest, než odsouzený či odsouzená tuší.

Ve Světlé nad Sázavou funguje úzká skupinka takzvaných VIP vězenkyň, které se mohou při výkonu trestu o své malé děti starat. Jde jen asi o tucet žen. Je toto možná cesta, jak mírnit dopady kriminálu na děti, ale i rodiče?
Na tom oddělení dlouhodobě spolupracujeme, ty maminky dobře známe. Musí jít o velmi přísný výběr vězenkyň z hlediska určité schopnosti žít v kolektivu a ovlivňovat nejen své děti, ale i děti kolegyň. Oddělení není naplněné. Částečně tím, že není až tak velký výběr matek, ale i faktem, že pobyt si musí odsouzená částečně hradit. Ne každá je na to finančně vybavena. Další podmínkou je, že její trest musí skončit do tří, maximálně do tří a půl roku dítěte. Aby pak totiž dítě neodcházelo od matky, se kterou má ve věznici maximální silné pouto, někam jinam a žena by zatím pokračovala v trestu. Umístění dětí ve věznicích je opravdu možné jen u těch nejmenších. Po třetím roce už psychologové říkají, že dítě příliš vnímá okolí a že by to pro ně nebylo dobré.

Jak to oddělení vypadá?
Je krásné a velmi dobře vedené. Někdy i lepší, než měla matka s dítětem na svobodě. Ti, kdo jím projdou, se do vězení málokdy vracejí. Návratnost jsou tři procenta. Ve vězeňské populaci u nás je jinak recidiva kolem sedmdesáti osmdesáti procent a je stejná u mužů i žen.

Co můžeme udělat pro takzvané zapomenuté děti do budoucna?
Ve věznicích se dá pracovat zhruba s dvěma třetinami odsouzených, zbývající třetina je problematická. Největším hitem vězeňství v současnosti je plán na likvidaci obrovských vězeňských kolosů s následným vznikem řady menších, komunitních věznic. Zlepšení situace by přineslo i větší uplatňování alternativních trestů, aby mohl být rodič častěji s dítětem doma, měl elektronický náramek a fungoval dál jako otec nebo jako matka. V případě, že by u nás, podobně jako v zahraničí, vznikly malé komunitní věznice na mnoha místech a děcka by to neměla daleko, mohla by chodit večer psát úkoly s tátou nebo mámou do vězení.

Život za mřížemi. info Zdroj: Deník Život za mřížemi.

V seriálu Život za mřížemi se reportér Deníku.cz Jiří Nováček zabývá životem lidí a rodin, do jejichž cesty vstoupily soudy a vězení. Česká republika patří k státům s nejvyšším počtem vězňů na počet obyvatel. Jak žijí vězni, jak jejich příbuzní, co se děje za mřížemi, jaká jsou nejdrsnější vězení u nás i ve světě. Temné i nadějné příběhy a reálná fakta.