František Slunečko, jemuž v květnu 1945 táhlo již na devětapadesátý rok (narodil se v Mladé Vožici 2. října 1886), byl velitelem poslední, třetí garnitury Obrany národa, odbojové organizace bývalých příslušníků československé armády, která jako jediná představovala organizaci s vojenským velením a s úkolem připravit celonárodní ozbrojené povstání.

Organizace od svého vzniku v roce 1939 čelila neuvěřitelnému tlaku gestapa a konfidentů, její první garnitura byla rozprášena ještě v závěru roku 1939, druhá skončila pozatýkáním velících důstojníků na sklonku roku 1941.

Ani tlak neustávajícího teroru a zatýkání však vojáky nezlomil a ze zbytků Obrany národa vytvořili po heydrichiádě v Čechách a na Moravě odbojovou organizaci znovu - konkrétně šlo o nové Zemské velení Obrany národa pod velením generála Zdeňka Nováka.

Celý život vojákem

Do něj se zařadil také Slunečko, který měl za sebou neobyčejně dramatickou vojenskou kariéru: Po vypuknutí první světové války byl 3. srpna 1914 mobilizován jako velitel čety zeměbraneckého pluku v Mladé Boleslavi, 21. prosince téhož roku byl na ruské frontě zajat a dne 28. července 1916 dobrovolně vstoupil do Srbské armády, kde získal hodnost podporučíka. V prosinci 1916 přešel k 8. československému střeleckému pluku a do vlasti se vrátil 4. srpna 1920 jako zástupce jeho velitele v hodnosti majora.

V armádě zůstal a za mobilizace byl od 23. září do 13. října 1938 velitelem Hraniční oblasti Jemnice.

Po okupaci v roce 1939 se okamžitě zapojil do činnosti Obrany národa a stal se vojenským velitelem oblasti Morava-západ se stanovištěm velitele v Brně. Od roku 1942 se skrýval v ilegalitě kolem Mnichova Hradiště a po Novákově zatčení na jaře 1944 převzal velení celého vojenského odboje v Čechách a na Moravě.

Alex v centru dění

Pod svým krycím jménem „Alex“ postupně vybudoval ilegální organizaci s rozsáhlými kontakty, mimo jiné se sovětským zpravodajským výsadkem Chan, který na jaře 1945 seskočil v severních Čechách.

Dne 30. dubna 1945 přijel do Prahy a spolu se štábem podplukovníka Raimunda Mrázka uspořádal organizaci velení vojenských odbojových skupin.

Byl to právě on, kdo ustanovil generála Karla Kutlvašra vojenským velitelem velké Prahy (oblast západně od Prahy svěřil generálu Fišerovi).

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v pražských ulicích živelně povstání, vydal rozkaz k zahájení vojenských akcí. V 11 hodin nařídil pohotovost české policie a následně obsazení rozhlasu, telefonní ústředny, nádraží, hlavní pošty a dalších strategických bodů ve městě. Aktivoval také vojenské velitelství velké Prahy „Bartoš“ a sám se ujal velení velitelství „Alex“ s působností v Čechách, mimo Prahu. Všem mimopražským oblastem vydal rozkaz, aby „stěhovaly naplno“, tedy aby vojensky vystoupily proti Němcům.

Byl také v čele delegace České národní rady, která 8. května 1945 odjela do Českého Brodu, kde na štábu německé armádní skupiny generála Reimanna (disponující asi 80 tisíci vojáků) přijal Reimannovu dílčí kapitulaci. Dokument zavazoval německé jednotky odevzdat těžké zbraně a při ústupu na západ použít komunikace mimo Prahu.

Poválečný smutný osud

Po osvobození Československa a propuštění generála Zdeňka Nováka z pankrácké věznice byl novou československou vládou jmenován Novákovým zástupcem v čele armádního sboru Alex, jenž s vojáky prvního československého armádního sboru a s mobilizovanými záložníky znovu obsadil a stabilizoval naše pohraničí. V létě 1945 byl ještě povýšen na divizního generála, ale po vítězství komunistické strany ve volbách v květnu 1946 a sestavení první Gottwaldovy vlády bylo zřejmé, že nová moc s čestnými a nezlomenými vojáky nepočítá.

Už 1. června 1946 byl pod záminkou vysokého věku poslán do výslužby a únorovém převratu v roce 1948 byl uvězněn a vyšetřován v souvislosti s procesem s ilegální organizací „štáb organizace PZ – Pravda zvítězí“. Ani přes nátlak nic nepřiznal a proces se mu nakonec vyhnul, v roce 1951 se ale musel z Prahy nuceně vystěhovat do Branžeže u Mnichova Hradiště. Do Prahy se vrátil až v roce 1961 a o dva roky později, dne 10. prosince 1963, v tomto městě zemřel.

Plně rehabilitován byl až posmrtně po revoluci v listopadu 1989, kdy mu byla vrácena hodnost divizního generála. V roce 1998 jej prezident republiky Václav Havel vyznamenal Řádem Bílého lva in memoriam. Přesto se však na Slunečkovo jméno při vzpomínání na hrdiny protifašistického odboje neprávem zapomíná.