V jaké fázi jsou nyní církevní restituce?
Věřím, že se blížíme finále.

Zůstáváte věřícím?
Ano (smích). Zůstávám věřící v tom smyslu, že drtivá většina věcí, které nebudou muset být řešeny soudně, budou do konce tohoto roku skončeny. Vráceno bude nějakých 95 procent majetku. Postup státního podniku Lesy ČR a Státního pozemkového úřadu nyní hodnotím jako korektní. Konstruktivně hledají cesty, aby měly klidné svědomí, že něco nedaly někomu zadarmo, něco neodflákly, ale zároveň to už není obstrukce, jak jsme to vnímali hlavně za Rusnokovy vlády.

Všechny zisky zpočátku vrátíme do lesů

Největší část majetku představují lesy. Až půjdeme za nějakých pět let do církevních lesů na houby, poznáme, že se v nich změnil hospodář?
V této chvíli mohu opět říct jenom – věřím či doufám, že to poznáte. A že ta změna bude k lepšímu. Každá víra je spojena s určitou nejistotou, ale tato je ale docela pevná, protože všechny základní plány, které teď církev dělá, nejsou dělány na pětiletky, ale na mnohem delší dobu. Však i papež ve své poslední encyklice Laudato si, věnované ekologii, mluví jednoznačně: když se budeme jen modlit, ale ekologicky chovat špatně, tak je to hříšné. My jsme na encykliku nečekali, víme, že les nelze vytěžit a zmizet. Je třeba plánovat minimálně na nějakých sto let. Jako nejpozitivnější vidím to, že v rámci diecézí vznikly lesní správy a závody a jejich zaměstnanci se teď navzájem předhánějí, jak být dobrými a hrdými lesáky, kteří mají les rádi a zároveň jsou v něm schopni ekonomicky hospodařit.

Dotyk.Už vrácené lesy generují nějaké zisky?
Ano, ale v počátku se všechny budou vracet zpět do lesa.

A kdy půjdou i mimo les?
To je otázka tak dvou až tří let, než se udělají základní opatření, aby naše lesní závody fungovaly, jak mají. Jedna z priorit je třeba spravit lesní cesty.

Raději péče o lidi než o památky

Pokud byste měl možnost peníze vydělané církevním majetkem někam přesunout, kam by to bylo? Do oprav kostelů? Do škol, nemocnic a hospiců?
Na to je relativně jednoduchá odpověď. Základní úkol církve je hlásat evangelium, aby se konkrétní lidé v konkrétní době potkali s živým Bohem. Proto jsme církví, ne Člověkem v tísni. Sociální rozměr našich aktivit, které naznačujete, je jeden z rozměrů, který ve výsledku napomáhá, aby tady tato možnost pro lidi existovala. Záleží na každém biskupovi, na co dá větší důraz, co je podle něj ta nejvhodnější služba. Třeba kardinál Duka vidí obrovskou roli ve školství, to je o něm známo.

A vy?
I já hodně sázím školství, ale zároveň si uvědomuji, že možnosti církevního školství, navzdory jeho nepopiratelným úspěchům a velkému zájmu o ně, jsou omezené. Vždy to budou školy výběrového charakteru. Podle mého názoru ale není nutné se tolik věnovat třeba zachování všech církevních památek. Já jsem radikální v tom, že některé kostely bych nechal spadnout.

Doslova? A co odsvětit a prodat?
Oboje je možné. Kostel je kamenná stavba, která slouží k tomu, aby se v ní živí lidé potkávali s Bohem. A když k tomu neslouží, tak já osobně se chci raději starat o živé lidi a nikoliv o památky. V tom jsem docela radikální.

Kolik kostelů by si zasloužilo takovýto konec?
Ony by si jej samozřejmě nezasloužily, protože naši předkové je budovali s vírou, že tam i jejich potomci budou chodit. Ale pokud se ti potomci rozhodují jinak, tak bohužel není zbytí. Jsou prostě místa, kde k tomu obyvatelstvo nemá vztah. Hlavně Sudety.

Farnosti se budou dále scelovat

Faktem je, že opravovat kostel, do něhož chodí dvě babičky, je asi ekonomicky nesmysl.
A přesto nás do toho stát nutí! Památkový zákon říká, že když to neuděláme, budeme pokutováni. To je drama, ve kterém se nacházíme a snažíme se je nějak řešit. Samozřejmě si také uvědomujeme, že krása, která je v architektuře, umění a kultuře, je také jednou z cest, jak se člověk může potkat s Bohem. I to má obrovský význam.

Bude tedy trend scelování farností pokračovat?
Každopádně. Musí se v tom projevit i trendy života současných lidí. Dnes si každý vezme auto a dojede si v sobotu nakoupit do supermarketu ve městě. Proč by lidé nemohli v neděli sednout do auta a podobně si zajet do většího a širšího společenství, než je v jejich malé vsi? Je úplně jiná doba než za Josefa II., kdy bylo stanoveno, že každý člověk v habsburské monarchii musí mít docházkovou vzdálenost do kostela 1,5 hodiny.

Ale třeba i někde v Tyrolských Alpách má každá malinká vesnička dodnes svůj opravený kostelík a nikdo jej tam nebourá.
Když jej z vlastní iniciativy místní opravují a udržují, tak samozřejmě není problém. I u nás to mnohde funguje jako v tom Tyrolsku. Běžte se podívat na jižní Moravu, na Vsetínsko, tam je vše opravené, kapličky i kostely. Máme potíže tam, kde místní obyvatelé říkají – ty církvi, ty to oprav! Lidé to už nevnímají jako svou spoluzodpovědnost. Je to regionální, a jak jsem naznačil, problémy jsou hlavně v oblastech spojených s odsunem německého obyvatelstva.

Jiří Pšenička, Jan Štětka

Celý rozhovor, ve kterém se mimo jiné rozebírá otázka uprchlíků a kariérismu v církvi, si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Dotyk.

Stáhněte si týdeník Dotyk zdarma do svého tabletu či smartphonu v App Store, Google Play , na Amazonu  či v Microsoft Store

Týdeník Dotyk