Gustáv Husák se narodil v roce 1913 v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) jako nejmladší ze tří dětí dělníka v kamenolomu a příležitostného rolníka.

Po absolutoriu Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě začal působit jako advokátní koncipient, současně se však od mládí angažoval v levicovém hnutí. Od svých šestnácti byl členem slovenského Komunistického svazu mládeže a jako dvacetiletý, ještě během právnických studií, se stal členem Komunistické strany Československa.

Před válkou patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do levicově zaměřené revue DAV, kolem níž se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. 

"Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů," charakterizoval mladého Husáka na serveru Totalita Vladimír Mach.

Cesta k moci

Za druhé světové války se Husák dostal do vedení slovenské komunistické strany a po ustavení ilegální povstalecké Slovenské národní rady se stal jejím místopředsedou. Podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání, přičemž zvažoval i možnost poválečného začlenění Slovenska do Svazu sovětských socialistických republik. "Buržoazní nacionalismus", který se stal v 50. letech údajnou příčinou jeho zatčení a uvěznění, nikdy nevyznával.

Po válce stál Husák v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou Sbor národní bezpečnosti (SNB) i Státní bezpečnost (StB).

Této své moci poprvé zneužil na podzim roku 1947, kdy patřil  hlavním organizátorům slovenské politické krize, jež předcházela únorovým událostem osmačtyřicátého roku. Začal vyhánět nátlakovými akcemi nekomunistické pověřence z jejich úřadů a pořádal politické provokace proti demokratům. 

Při únorovém převzetí moci komunisty v Gottwaldově režii patřil k předním aktérům, za což byl odměněn opakovaným zvolením do funkce předsedy Sboru pověřenců, držícího na Slovensku výkonnou moc. Krátce zastával i post pověřence pro zemědělství.

Stalinův tlak

V roce 1950 se ale dosavadní politické ovzduší v zemi výrazně změnilo. Represivní tlak, spojený se všemi nezákonnostmi totalitního státu včetně zmanipulovaných soudních procesů a poprav, se po únoru 1948 zaměřil zprvu na možnou opozici ze strany ostatních politických stran, organizací, církví či armády, v roce 1950 se však obrátil proti komunistickým funkcionářům samotným. 

Tento vývoj měl několik příčin. Zásadní roli v něm hrála Moskva, konkrétně Stalinova vláda, která si chtěla v Evropě upevnit svůj mocenský blok a zcela jej podřídit svému vedení. Stalin nepotřeboval v čele svých satelitů samostatně uvažující osobnosti, naopak požadoval, aby se všechny země pod sovětským ve všech sférách ekonomického, politického i společenského života maximálně řídily jeho požadavky, tlumočenými prostřednictvím takzvaných sovětských poradců. Schopní a inteligentní politici, mezi něž Husák bezesporu patřil, se tak stali v této atmosféře Gottwaldově vládě nebezpečnými.

Dalším faktorem byl Stalinův antisemitismus. Sovětský vůdce podobně jako Hitler Židy osobně nenáviděl a měl silné tendence svalovat případné neúspěchy při "budování socialistické společnosti" na "židovské spiknutí".

Tyto skutečnosti vedly k tomu, že v letech 1950 a 1951 vznikla ve spolupráci sovětských poradců a vyšetřovatelů StB rozsáhlá konstrukce rozvětveného spiknutí uvnitř nejvyššího vedení komunistické strany, kde jednu větev měly řídit vedoucí stranické špičky židovského původu a druhou představovali "slovenští buržoazní nacionalisté".

Procesy se obrátily proti jejich strůjcům

"Vyšetřování" první větve se stalo v únoru 1951 osudným nejdříve krajskému tajemníkovi KSČ v Brně a komunistickému poslanci Otto Šlingovi, jenž se Sovětům i estébákům "hodil" právě svým židovským původem, a dále Marii Švermové, zástupkyni ústředního tajemníka ÚV KSČ, což byla funkce, kterou v té době zastával Rudolf Slánský.

Švermová i Šling však nakonec byli označeni za malé ryby (což nijak nebránilo jejich odsouzení) a celá mašinérie se rozjela přímo proti Slánskému, jenž ještě krátce předtím pomáhal pomocí politických procesů likvidovat jiné.

Stejně jako ve Šlingově případě posloužil i u Slánského sovětským poradcům fakt, že měl židovské kořeny, což jej spolu s jeho vysokou funkcí (po Gottwaldovi coby prezidentovi druhou nejvyšší ve státě) pasovalo na údajnou hlavu celého zkonstruovaného spiknutí, jehož cílem mělo být podle žaloby odstranění Gottwalda, nastolení Slánského na jeho místo a protisovětská orientace země.

V listopadu 1951 tak byl Slánský (po odchodu z večírku u Antonína Zápotockého) zatčen a o rok později odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením v Pankrácké věznici.

Souběžně s rozpracováváním případu Šling-Švermová, z něhož se stal případ Slánský a spol., začal na Slovensku zátah proti "buržoazním nacionalistům", konkrétně proti ministru zahraničí a členovi ústředního výboru KSČ Vlado Clementisovi a proti dvojici Laco Novomeský a Gustáv Husák. Tato skupina byla viněna z toho, že chce po převzetí moci rozbít republiku odtržením Slovenska.

Během přelomu let 1950 a 1951 sestavila StB ve spolupráci se sovětskými poradci vykonstruované podklady, které postoupila politické komisi pod Gottwaldovým vedením. Komise pak v lednu 1951 souhlasila s tím, aby všichni tři muži byli zatčeni. 

Zatčení s "Jidášovým polibkem"

Co je třeba komunistům 50. let přiznat, je jistá stylovost při zatýkání, protože to nejednou připomínalo svéráznou parafrázi biblického obejmutí a polibku, jímž Jidáš vydal vojákům Ježíše.

V případě zatčení Slánského sehrál roli Jidáše Zápotocký, který jej přijal u sebe na večírku, kde ho úmyslně zdržel a později dal StB telefonem echo, že Slánský jede domů - kde si pak na generálního tajemníka počkali tajní policisté.

Také Husákovo zatčení proběhlo v těsné součinnosti s vysokým stranickým funkcionářem, který jej naoko přátelsky pozval. "Jidášem" byl tentokrát ústřední tajemník Komunistické strany Slovenska Štefan Bašťovanský, jenž, dost možná v obavě o sebe sama, souhlasil, že pozve poslance Husáka k sobě do kanceláře, kde bude moci být zadržen.

Nic netušící Husák vkročil do Bašťovanského kanceláře dne 6. února 1951. Namísto tajemníka mu však vyšli v ústrety tři muži s namířenými revolvery, kteří mu sdělili, že ho z rozkazu ministra bezpečnosti zatýkají, nasadili mu pouta, zavázali mu oči a odvedli ho pryč.

Bašťovanskému jeho spolupráce s policisty ani pozdější veřejné označení celé trojice za špionážní a záškodnickou skupinu moc nepomohly. O rok později se sám stal obětí frakčního boje, byl sesazen z funkce, musel rezignovat na poslanecký mandát a v listopadu 1952 byl nalezen mrtev. Podle policejní zprávy zemřel bez cizího zavinění, spekulovalo se ale o tom, že byl odstraněn.

Mučírna ve sklepě v Kolodějích

Zajištěný Husák skončil nejdřív v pražské ruzyňské věznici a po 24 hodinách ho vyšetřovatelé převezli do sklepení zámku v Kolodějích, kde se dostal v poutech a se zavázanýma očima "do péče" sadistického vyšetřovatele Bohumila Doubka, velitele takzvaného sektoru VI/A, který se zabýval "nejtěžšími státně-bezpečnostními případy".

Kolodějský zámek byl podle instrukcí sovětských poradců přestavěn tak, že nahoře v někdejších komnatách (podle Husáka "na panském") byly kanceláře bezpečnosti a sklepní místnosti se proměnily v improvizované nevytápěné vězeňské cely.

"Byl mrazivý únor. Byla taková zima, že stráže před celami měly kožešinové boty, kabáty a čepice a ještě jim bylo zima. Já jsem byl jen v lehkém oblečení. Ve vyšetřovnách bylo tak přetopeno, že vyšetřovatelé seděli jenom v košilích, já jsem musel stát stovky hodin v zimníku. Pot se ze mě jenom lil. Z toho horka nahoře do mrazu dole. A tak stále dokola, ve dne v noci," vzpomínal Husák v dopise, který po svém propuštění poslal ústřednímu výboru strany.

Tři referenti se podle něj střídali ve dne v noci v urážení, v ponižování, v bití, ve vyhrožování a v celém promyšleném systému mučení. "Strana tě sem dala, strana už o tobě rozhodla, přiznej se! Přiznej! Chyba, nedostatek, úchylka, velezrada a sabotáž! To je rozkaz strany. Za každou cenu se přiznat a podepsat!" psal Husák.

V Kolodějích strávil tři týdny, potom ho převezli zpátky do Ruzyně. Přestože z přestálého mučení začal po několika dnech halucinovat a ztrácel vůli, dokázal se zatvrdit. Když mu přečetli začátkem března 1951 protokol s jeho výpovědí, kterou údajně učinil během mučení v kolodějském sklepu, okamžitě svůj podpis pod ní odvolal jako vynucenou lež.

„Začalo druhé kolo mučení stejnými metodami. ‚Psychologická‘ metoda spočívala v tom za každou cenu zachovat vynucené přiznání, upevnit je, nedovolit vězni od něj odejít. Čtyři týdny denních a nočních výslechů se vší brutalitou dosáhlo svůj cíl: úplnou fyzickou vyčerpanost, apatii a v tomto nenormálním stavu sepsané ‚přiznání‘ podle vůle a formulace vyšetřujících orgánů. Zase trošku oddychu a zase jsem všechny lži a nepravdy odvolal."

Třetí kolo násilností trvalo tři měsíce, od srpna do října roku 1951. "Doubek osobně mě několikrát vyslýchal a mučil. Při jednom výslechu v září 1951 mě tak zmlátil do krve, že mě musel ošetřovat lékař. Zase totální vyčerpanost, oslabení, otupení a zase podepsaný nepravdivý protokol o výpovědi ze začátku listopadu 1951. Dobili mě, zlomili a donutili k podepsání nepravd a lží…" popisoval Husák.

Vyšetřovatel Doubek nebyl za své metody nikdy řádně potrestán. V červnu 1955 byl sice zatčen a o dva roky později odsouzen k devíti letům odnětí svobody, ale už po několika měsících byl propuštěn. Později pracoval jako zaměstnanec Čedoku, zemřel v roce 1975.

Vzdor Husákovi zachránil život

Statečný Husákův odpor způsobil, že se vyšetřování notně prodloužilo, což mu s velkou pravděpodobností zachránilo život a pomohlo to i některým dalším obviněným, kteří na něj byli navázáni. Když byl v listopadu 1951 zatčen sám Slánský, nabralo vyšetřování jiný směr a "slovenští buržoazní nacionalisté" se ocitli v pozadí zájmu. Nejvýše postavený z nich, tedy Vlado Clementis, byl sice přiřazen ke Slánského skupině a spolu s ním odsouzen k trestu smrti a popraven, ale Husák i Novomeský nejvyššímu trestu ušli.

Jejich proces nakonec proběhl až v dubnu roku 1954, kdy je Nejvyšší soud odsoudil v neveřejném procesu za trestné činy velezrady, sabotáže a vyzvědačství. Husák dostal doživotí, Novomeský 10 let, kromě nich byli odsouzeni ještě další tři osoby.

I v vězení se prý Gustáv Husák choval statečně a jeho chování mu vyneslo respekt spoluvězňů. Propuštěn byl při velké amnestii v roce 1960. O tři roky později byl rehabilitován a zahájil novou politickou kariéru. Je smutnou ironií, že tuto kariéru spojil v 70. letech s novým těsným podřízením Československa Sovětskému svazu a s novými politickými procesy, v nichž byli v některých případech odsouzeni a uvězněni i ti, kdo se zasloužili o jeho rehabilitaci.