Na rozloučenou mu kolegové ze stanice připravili pořádnou hasičskou rozlučku, jejímž hlavním bodem byla stříkačka Mercedes CAS 16 vyrobená v roce 1966 ve Zwickau, odkud také vyjížděly i legendární Trabanty. S touto stříkačkou také Jiří Svoboda, který pracoval jako strojník, vyjel k poslednímu požáru spolu se svou „starou“ posádkou složenou z jeho již dříve penzionovaných kolegů. Hořela maketa hotelu Eden, postavená na dvoře požární stanice. „To proto, že hospodu hasiči vždycky uhasí jako první a nejrychleji,“ smějí se ostatní přítomní hasiči.

„Chce to mít k té práci vztah a vůli udržet si fyzičku,“ potvrzuje Jiří Svoboda. Jeho rodina však ze stanice nezmizí. Na stejné stanici slouží i jeho syn a po hasičském řemesle pokukuje i jeho vnuk.

„První zásah, ke kterému jsem tehdy v roce 1971 vyjížděl, byl požár lesního porostu. Hořelo za letištěm od ostrých střeleb. Když jsem začínal, tak se vlastně jezdilo většinou jen na požáry. Technické výjezdy jako dnes třeba k autonehodám, to nebylo. Maximálně jsme někde jeli na havárku vodovodu v domě zavírat kohouty,“ vzpomíná na své začátky Jiří Svoboda.

V jeho paměti však zůstaly i momenty, na které vzpomíná s mrazením v zádech.

„Když se za pochodu rekonstruovalo Paramo nebo Semtín, tak byly výjezdy dost nepříjemné a hlavně každou chvíli. Často tam šlo o život, jenže to jsme si uvědomili až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že všichni lidi z fabriky jsou pryč a že jsme tam zůstali jen my, hasiči. Nejhorší zažitky jsou ale ty, když přijedete na místo třeba k dopravní nehodě a zjistíte, že i když ten člověk ještě mluví, tak už mu nemůžete pomoct. Naštěstí se za těch sedmatřicet let hodně změnilo. Přibyla potřebná moderní technika, ale třeba i vyprošťovací jeřáb, stanice se celá proměnila k nepoznání,“ uzavírá Jiří Svoboda.