Loni to bylo sto let od konce monarchie a vzniku Československa. Vy jste se tři roky po druhé světové válce narodila v Banské Štiavnici, jednom z nejkrásnějších měst Slovenska. Byly tam ještě patrné stopy po tom bývalém slovensko-maďarsko--německo-židovském světě?
Samozřejmě. V souvislosti se vznikem Československa se vzpomíná, že se rozpadla monarchie – říše, ale my tady na Slovensku vůbec nemluvíme o tom, že se po více než osmi stech letech rozpadlo Uherské království. A je to škoda, že se to nepřipomíná, protože Uherské království bylo i naše. Je pravda, že posledních padesát let jeho existence před rokem 1918 od vyrovnání v roce 1867 tu byla snaha Maďarů si celé Uherské království přivlastnit. Ale my Slováci bychom měli opustit pohled, že jsme byli za Velké Moravy a pak jsme se vynořili až v 19. století. Měli bychom se také přihlásit ke svému podílu na Uherském království.

Vaše Banská Štiavnica byla kdysi druhým největším městem Uherského království, nemýlím se?
Ano, nejen druhým největším, ale i jedním z nejbohatších. Bylo to různorodé, až multikulturní město, a tím bylo ještě v době mého dětství. Mluvilo se tu i v padesátých letech třemi, čtyřmi jazyky, jedna věta v jednom, druhá věta v druhém jazyce. A slovenština tu byla jak ve spisovné formě, tak ve formě silného dialektu. V naší rodině to vypadalo podobně.

Vy jste na mě vždy působila jako šlechtična. Nemáte modrou krev?
Ve jméně mám ypsilon, což, jak se v Uhrách traduje, ukazuje, že ano. Naše příjmení je italské, naši předkové přišli ze severu Itálie zřejmě v 15. století do vojska krále Zikmunda. Ostatně i náš premiér se jmenuje Pellegrini. Nás „Italů“ je tady hodně. Ale kdy přesně jsme dostali to ypsilon, to se zatím nepodařilo zjistit, protože v rodném městě mého dědečka Cegléd, které je dnes v Maďarsku, za války shořela radnice a v ní všechny dokumenty. Ale tatínkův bratranec z třetího kolene je světově proslulý klavírista Tamás Vásáry, který má ve jméně také ypsilon. Na druhou stranu, můj už zmíněný dědeček byl řezník.

Váš život mi přijde rozdělený na dvě poloviny, mezi herectví a politiku…
Já sama ho dělím na čtyři části. V té první hrála hlavní roli moje láska k matematice a k logickému myšlení, které se u nás společně s muzikálním a hereckým talentem tak nějak dědí

– moje sestra Emília také vyhrávala všechny matematické olympiády. Chtěla jsem tehdy studovat matematiku, chodila jsem na matematicko-fyzikální gymnázium. Můj tatínek mě ale přesvědčil o tom, že čistá matematika pro blondýnu a tehdy už herečku, to se mu nezdá. A nasměroval mě na sociologii, kde mi tvrdil, že si té matematiky užiji víc než dost. Při studiu sociologie jsem se orientovala na statistiku a metodologii. Ale pak přišla v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy a v roce 1969 mě vyhodili z univerzity. Kvůli filmu Juraje Jakubiska Siroty, ptáčkové a blázni, který skončil na dvacet let v trezoru.

Nakonec se mi ale podařilo v roce 1971 ta studia, díky pomoci mých profesorů a téměř potajmu, dokončit. Ale ani s diplomem jsem nemohla v sociologii pokračovat, protože jediný způsob, jak zůstat na univerzitě, byl vstup do komunistické strany. To pro mě nepřipadalo v úvahu. No, a já nevěděla, co budu dělat…

Vy, už tehdy slavná herečka, jste nevěděla, co budete dělat?
Ano, bylo to tak. Ale naštěstí jsem potkala herce Martina Hubu, který mi nabídl, abych se zastavila u nich v Divadle na Korze, kde prý shání někoho takového romantického, blonďatého, jako jsem já. Hrála jsem tam rok, než nás kvůli „oportunismu“ zrušili. A všechny nás, včetně mě, přesunuli na Novou scénu. Tam jsem zůstala devatenáct let jako profesionální herečka, ovšem s nejnižším platem, protože jsem herectví nevystudovala. Ale přitom jsem se dál stýkala se sociology, četla si filozofické knihy nebo luštila matematické příklady. A byla jsem šťastná, protože jsem se přes nepřízeň tehdejšího režimu ocitla mezi elitou, skutečnou kulturní elitou té doby. Jsem za tuhle dobu velice vděčná.

Takže u vás to bylo obráceně než u většiny lidí, kteří chtějí být herci a dělají něco jiného. Vy jste chtěla dělat něco jiného, ale musela jste takříkajíc být herečka? To jste skutečně nikdy nechtěla být herečkou?
Já se k herectví dostala spíš náhodou. Náhoda chtěla, že mi dali roli v dětském filmu i že mě pomocný režisér Františka Vláčila Aleš Dospiva objevil na Kolibě, kde našel moji fotografii s rozpuštěnými vlasy, a řekl si: „Tohle je Markétka.“ (film Marketa Lazarová, pozn. redakce)

Ale jde o nejlepší český film všech dob…
Film nedokončený, protože Vláčil už nedostal peníze na královský obraz, který v tom filmu chybí… A samozřejmě Marketa zmizela v trezoru, jako mnoho jiných filmů.