Jan Hus byl středověký myslitel, kazatel a učitel. Kdyby neskončil na hranici, připomínali bychom si jeho osobnost stejně intenzivně jako dnes, v době 600. výročí jeho upálení?
Vejít do dějin a zůstat v jejich paměti více než šest set let bylo dopřáno jen několika jedincům 15. století. Sama smrt na hranici za svobodu vlastního názoru k tomu nestačila. O rok později na stejném místě a stejně krutým způsobem skonal filozof 
a mistr čtyř univerzit Jeroným Pražský, který byl v Evropě známější než Hus. Být druhým je ale málo, v paměti nemohou zůstat všichni. 
V Husovi měla reformní strana svého vůdce a po jeho smrti mučedníka i světce.

V čem byla originalita Husova učení? Někteří badatelé míní, že vlastně jen pasivně přijal Wycliffovy myšlenky, které sám nijak výrazně nerozvíjel.
Wycliffovo učení Husa uhranulo a nikoli jen jeho. Poměry v Anglii byly dosti podobné situaci v Čechách, 
a proto například Wycliffova kritika obrovského pozemkového majetku církve a volání po zásahu světské moci měla působivou ozvučnost. Hus ovšem nenásledoval oxfordského myslitele ve všem. Na řadu závažných teologických otázek měl pravověrný názor, možná i z toho důvodu, že nechtěl dávat více podnětů svým žalobcům a odpůrcům. I tak byl v Kostnici odsouzen především za názory, které přejal od Wycliffa.

Můžeme po tolika stoletích vůbec správně pochopit, co Jan Hus hlásal a v čem byla jeho duchovní síla a odvaha? Středobodem jeho kázání byl důraz na přímé propojení mezi věřícími
a Kristem, slovem Písma. Mělo Husovo kacířství teologickou, či společenskou povahu, neboť podkopávalo postavení katolických prelátů?
Nezačínáme na neznámé půdě. Snad všechny složky Husova učení byly již z různých úhlů prozkoumány. Rozdíly v jejich výkladu však zůstávají a zůstanou i nadále v konfesně předurčených přístupech. I když se teologové začínají v duchu ekumenismu ve vztahu k Husovi smiřovat, neznamená to, že věřící se s nimi vždy shodují. Ani pro agnostiky a bezvěrce nemusí být Hus vzdálenou
a cizí minulostí, byť jen v linii jakési nadčasové oběti za svobodu slova. Jak snadno se z učeného kacířství mohlo stát společensky ožehavé téma, ukazuje Husovo učení 
o poslušnosti. Podle Husa podřízení a poddaní nemuseli poslechnout svých nadřízených a pánů, pokud by jim nařizovali něco hloupě, zle 
a zejména pak proti příkazům božího zákona. Pokud by dokonce i papežové a králové byli ve smrtelném hříchu, ztrácela by jejich moc pro tuto dobu boží záštitu. Obojí se tak za příhodných okolností mohlo stát výzvou k revoltě.

František Šmahel

Z původně abstraktní scholastické disputace o eucharistii (proměně chleba a vína v Kristovo tělo a krev) se tak stalo hnutí proti rozmařilosti církve 
a odpustkům. Kde máme hledat zlomový bod té proměny, kdy se slovo stalo činem a hnutím?
U Husa k těmto zlomům docházelo vždy, když se střetl s autoritou. Nejprve se rozešel s arcibiskupem, pak 
s králem Václavem, papežskou stolicí a posléze i s kostnickým koncilem. Vždy se 
v těchto osudových chvílích rozhodoval váhavě, šlo o jeho kůži a byl přece jen člověk, vždy se však nakonec rozhodl hájit vlastní názory. To nebyla jen slova vzdoru, s nimi byl spojen i příklad pro jeho stoupence, na něž nepřestával myslet.

Husovo dílo prošlo mnoha interpretacemi. Historik Petr Zídek například připomněl událost z konce 19. století, kdy zemský výbor odmítl umístit Husovu pamětní desku na fasádu Muzea Království českého. Karel IV. Schwarzenberg tehdy řekl: „Učení Husovu připadá vina za husitské války, za válku třicetiletou, vůbec za ony neblahé náboženské boje a rozbroje, za ono neštěstí, které následkem oněch nesvárů a válek na náš národ se sneslo… Husitské učení není nic jiného než komunismus 15. století." Znamená to, že na Husovi se lámala novodobá česká politika a vztahuje se k němu 
i emancipace našeho národa?
Do jisté míry ano. Hus posloužil jako zástupné téma 
v době, kdy pro národní sebeurčení nestačily přirozenoprávní důvody. Později se tak z jiných důvodů stalo na počátku první republiky, znovu v době národního ohrožení během druhé světové války a dnes tu a tam ve spojitosti s církevními restitucemi. I tato vaše otázka by si vyžádala mnohem širší odpověď. Jiní jsou k ní povolanější, proto připomínám jen obecně známé případy oživování údajného Husova příkladu. Při letošním velkém výročí se znovu ukázalo, že Husův druhý život je mnohem košatější a pro širší veřejnost poutavější než v paměti uvízlé drobty ze školních učebnic. To platilo do chvíle, než Česká televize začala vysílat Husovu životopisnou trilogii, k níž přibyly 
i další vzdělávací, místy dokonce zábavné, pořady 
o druhém či dokonce třetím životě českého reformátora. Nosil bych dříví do lesa, kdybych tu připomínal epizody, které lze nyní shlédnout na obrazovce. Jen ten třetí život je mi záhadou, zvláště pokud se jím míní dnešní hlediska. Ta jsou rozdílná, což odpovídá dosažené svobodě slova, 
a také se hned stávají minulostí a tím i součástí Husova druhého života.

Jana Husa a husitské hnutí uchopil velmi mohutně i Tomáš G. Masaryk. Známá je jeho expresivní věta „Tábor je náš program" a hodnocení, že jsme národem Husovým. Pro Masaryka byl Hus i vítaným kladivem na katolickou církev, kterou neměl rád. Znamená to, že Jan Hus byl objektivně nejvýraznější ryze českou postavou našich dějin, jež se stala logicky základním kamenem naší novodobé státnosti?
Masaryk, pokud se nemýlím, kladl za výrok „jsme národem Husovým" otazník. Nic jiného mu také nezbývalo, neboť Hus byl pro něho příkladem mravně opravdového, duchovně reformního, nikoli v prvé řadě národního hnutí. Tak vysokým nárokům nemohla česká společnost dostát. České státoprávní a dějinné tradice byly ovšem mnohem bohatší, počínaje sv. Václavem, přes Přemyslovce, Lucemburky, husity, Jiřího 
z Poděbrad až ke Komenskému a Palackému.

František Šmahel

Historik Josef Pekař, jenž s Masarykem polemizoval ve slavném sporu o smysl českých dějin, to viděl po svém. Podle něj Hus přemýšlel výhradně v náboženských kategoriích a Čech 
20. století mu vlastně rozumět nemohl.
Dávám mu za pravdu, neboť i pro mne je Hus a husitství vzdálenou minulostí. Proto také mohl roku 1925 vyslovit podiv nad tím, proč mluvčí katolické církve zamítají tak bez výhrady Husa reformátora. Kladu si přitom otázku, zda Pekař tak smýšlel i o jiných obdobích a tendencích českých dějin, k nimž měl svým vnitřním ustrojením blíže. To nemění nic na tom, že nejen Masaryk, ale 
i Pekař dokázal jít proti proudu. Hus se v jejich dobách ještě četl, dnes již nikoli. Neustále se opakuje jen jakési klasobraní z jeho výroků o pravdě. Husovy kostnické listy se v novočeském překladu objevily na knižních pultech bezmála po sedmdesáti letech, a přesto je o ně mizivý zájem. Vinu na tom mají též historici a filologové, které netrápí, že Husovy spisy, latinské i staročeské, nejsou po celá desetiletí 
k dispozici v podobě přijatelné současným čtenářům.

Co je hlavním poselstvím kostnických listů?
Toto poselství je díky oblíbeným citacím o životě 
v pravdě a lásce zčásti již běžně známo. Husovy listy však zdaleka nebyly jen manifesty pro veřejnost. Některé důvěrné dopisy a lístky Hus adresoval pouze svým přátelům, neboť je psal ve chvílích plných úzkosti, sebezpytování a nejistot. Nemylme se, i on čas od času váhal, nebo se chytal klamných nadějí ve zvrat procesu. Jen v kostnických listech Hus dává nahlédnout do svého lidství.

Jan Hus byl také rektorem Univerzity Karlovy a s jeho jménem je spojen Dekret kutnohorský Václava IV., na jehož základě němečtí profesoři a žáci dostali jen jeden hlas, zatímco Čechům náležely tři. Byl v Husově činnosti uvědoměle přítomen důraz na národnostní prvek, nebo jde o ahistorický dodatečný výklad?
Díky za tuto otázku. Mohu tak říci, že v kritice Dekretu kutnohorského vidím typický projev národního sebemrskačství, v němž se promítá neznalost historických skutečností s jinými podprahovými tendencemi. Opět jen stručně: Členy českého univerzitního národa předně byli i domácí Němci ze všech zemí České koruny. Většina mistrů a studentů tří cizích národů se vyslovila proti obeslání koncilu v Pise a tím se postavila nejen zády k papežskému rozkolu, ale i na stranu nepřítele Václava IV., jímž byl římský protikrál Ruprecht III. Falcký. Dekret ve prospěch domácího „národa" tudíž byl projevem svrchované moci panovníka.

František Šmahel

Nikoliv jeho snahou pomoci mistru Janovi proti kritikům především z řad německých profesorů a žáků?
Jak jsem již naznačil, králi Václavovi šlo v prvé řadě 
o svolání koncilu a volbu nového papeže, od něhož si sliboval uznání právoplatnosti svého titulu římského krále. Jelikož se pražský arcibiskup vyslovil proti svolání koncilu, Václav o to více potřeboval souhlas univerzity. Přidělení většinového hlasu domácímu univerzitnímu národu mu tento souhlas zajistilo. Co třeba ještě dodat, změnu univerzitní legislativy přivítali čeští katolíci a wycliffiti se stejným nadšením. Teprve následně vyšlo najevo, že domácí národ není jednotný ve věci víry. K jeho rozštěpení pak došlo velmi rychle. Většina cizích mistrů mezitím z Prahy na základě vlastního rozhodnutí odešla. Jejich vůdci dokonce měli předem zajištěné profesury na nově zakládané univerzitě v Lipsku.
Dilema ideálu akademických svobod, které byly velkým výdobytkem středověku, 
a jiných neméně závažných principů, zůstane předmětem sváru. Nikdy a nikde se však nesetkáme s naplněním ideálu. Není snad něco na Husově výroku, že Češi mají být ve vlastní zemi hlavou a ne ocasem?
Ještě něco: zastáncům akademických svobod vadí patrně zásah světské moci 
v roce 1409 více než církevní postihy a odebírání licencí nonkonformním univerzitám. Kdyby hrozilo, že se muslimové zmocní pražské univerzity, byl by asi zásah světské moci znovu žádoucí. Co se včera jevilo jako absurdita, pozítří může klepat i na vrata našich univerzit.

V komunistické éře se Jan Hus stal symbolem rebela, kterému šlo především o sociální rovnost. My ale víme, že v Betlémské kapli jeho publikum tvořili
i bohatí měšťané, šlechtici, občas dokonce královna. Šlo tedy Husovi skutečně zásadně o rovnost v přístupu ke Kristovi 
a výkladu Bible, zatímco sociální postavení lidí nijak neřešil?
Jde opět o důležitou i složitou otázku. Často na ni odpovídám, a proto se budu opakovat. Hus nezavrhoval světské panství a s ním spojený majetek jako takové. Každý, kdo žije v milosti boží bez smrtelných hříchů, drží obojí spravedlivě. Pozemské soudy však podle Husa nepřihlížejí k tomu, že některý člověk se dopouští krádeže
z holé nouze. Pokud je takový ubožák ve stavu milosti boží, není podle Husa zlodějem,
a kdo by ho oběsil nebo mučil, přestoupil by zákon přirozený i zákon lásky. Směrodatnou autoritou všech autorit je tu Wycliffovi i Husovi sám Ježíš Kristus, podle jehož učení „v núzi všechny věci ku póžitku mají byti obecny". Tato aktualizace pradávného křesťanského komunismu, jak lze snadno rozpoznat, vyznačuje již cestu ke spotřebnímu rovnostářství bratří a sester pozdější komuny na Hoře Tábor.

Jaký svět si Hus tedy přál a představoval?
Nebyl to svět bez pánů a poddaných, jak jsme se ještě v nedávné době mohli dočíst. Jeho ideálem naopak bylo harmonické soužití všech součástí tehdejší společnosti, které mělo zajistit bezvýhradné dodržování božího zákona. Jak jinak porozumět Husově předsmrtné výzvě 
z Kostnice všem jeho bohatým i chudým věrným Čechům: „Prosím pány, aby své chudině milostivě a spravedlivě vládli. Prosím měšťany, aby poctivě obchodovali. Prosím řemeslníky, aby si rovněž poctivě ve své práci vedli. Prosím sluhy, aby svým pánům a paním věrně sloužili. Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli." Necituji z paměti, tak dobrou ji nemám. Výrok jsem si předem připravil, abych neporušil toto hluboce křesťanské poselství, které se trvale zatím ještě nepodařilo naplnit.

V čem spatřujete nejvýznamnější přínos Jana Husa pro současnost? Má naší sekularizované společnosti zaměřené na hmotný blahobyt vůbec co říct?
Jako historik mohu bez rozpaků připomenout tu složku Husova odkazu, o níž v našem rozhovoru zatím nepadlo ani slovo. Mám na mysli jeho zásluhy o český jazyk a českou literaturu. Vždyť stále ještě používáme háčky a čárky, pověstná Husova „znameníčka", jimiž urychlil psaní v mateřské řeči. Hus kromě toho do česky psaných textů zaváděl arabské číslice a v neposlední řadě začal do svých spisů zařazovat „ukazovadla", tj. dnešní rejstříky. Hus také obohatil český slovník o jadrné výrazy. Naštěstí žijeme v době, kdy se ještě nemusíme dovolávat Husa, aby nám dodal odvahu zachovat se stejně statečně.

František Šmahel

Prof. František Šmahel, DrSc. 

* Narodil se 17. srpna 1934, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
* Pracoval jako vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV, v letech 1975–1979 byl řidičem tramvaje, v letech 1980-1989 působil v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po roce 1990 vedl osm let Historický ústav akademie věd. Devět let předsedal Vědecké radě AV ČR, dnes je vedoucím grantu excellence při Centru medievistických studií Filosofického ústavu, které založil.
* Je respektovaným badatelem 
v řadě historických disciplín zabývajících se obecnými a českými dějinami pozdního středověku. Jeho knihy o dějinách husitství, Karlovy univerzity, středověké filozofie a humanismu byly přeloženy do několika jazyků.
* Nositel významných cen 
a vyznamenání včetně Medaile za zásluhy I. stupně a Národní ceny ČR Česká hlava 2013.
* Autor mnoha desítek odborných publikací, především monografií o Janu Husovi, Janu Žižkovi, Jeronýmu Pražském či Jiřím z Poděbrad.