Z dnešního pohledu se jeví rozpad Československa jako logický a pochopitelný krok. Byl ale 
z hlediska let 1990–92 skutečně nevyhnutelný?
V dějinách není nic nevyhnutelného. Česko-slovenský kompromis v letech 1990–1992 byl možný, ale jen do voleb v červnu 1992. Křesťansko-demokratické hnutí a Veřejnost proti násilí, dvě hlavní koaliční strany na Slovensku v letech 1990–1992, totiž Československo jako jediný subjekt mezinárodního práva 
s jednotnou měnou, zahraniční politikou a obranou nezpochybňovaly. Jinak řečeno: jejich program byl ještě realizovatelný v rámci volné federace. Ostatně, česko
-slovenský kompromis byl dosažen v podobě dohody z Milov z 8. února 1992, jenže dojednaný text pak 12. února neprošel o jeden hlas v předsednictvu Slovenské národní rady.

Václav Klaus – tehdejší český premiér a předseda ODS – říká, že po volbách v roce 1992 se nic jiného než kroky ke klidnému rozchodu dělat nedalo. Je to tak?
Volby 5. – 6. června 1992 vše rozhodly. Vítěz voleb na Slovensku – Hnutí za demokratické Slovensko vedené Vladimírem Mečiarem – požadovalo přeměnu Československa v konfederaci, kde by obě republiky měly úplnou svrchovanost, měly by vlastní emisní banky a daňovou politiku (což vylučovalo trvalé udržení společné měny) a především – byly samostatnými subjekty mezinárodního práva, tj. navazovaly by samostatně mezinárodní styky včetně úplných diplomatických styků a byly by členy mezinárodních organizací, jako je např. OSN. Společné záležitosti měly řešit koordinační paritně složené výbory. Podobné řešení by znamenalo ve skutečnosti tak jako tak zánik Československa jako státu: vznikla by jakási evropská miniunie pro 2 státy, která by se ale časem stejně rozpadla, protože při pouze dvoučlenné unii by se dříve či později objevil nějaký problém, který by se nepodařilo vyřešit konsensem obou republik.

Jinými slovy, byla to slovenská reprezentace a konkrétně Vladimír Mečiar v čele vlády SR a HZDS, kdo byli skutečným hybatelem tehdejšího dění?
Výše popsaný plán HZDS znamenal tak jako tak samostatný slovenský stát, i když o něm Vladimír Mečiar nemluvil. On stejně počítal s pozdějším úplným osamostatněním, chtěl jen využít česko-slovenské unie na to, aby se mohl na úplnou samostatnost lépe připravit. To bylo ale pro českou stranu nevýhodné, nic jí to nepřinášelo. Proto je zcela logické, že Václav Klaus tyto návrhy odmítl a trval na úplné samostatnosti obou republik.

Těsně před jednáním ODS a HZDS v Jihlavě 6. října 1992 zasedalo Federální shromáždění. Na něm prošel návrh poslance Miloše Zemana na ustavení komise, která měla připravit koncept vzniku česko-slovenské unie. Byla to nosná myšlenka?
Pokud jde o návrh Miloše Zemana, tehdy řadového poslance FS za ČSSD, na zřízení komise pro přípravu transformace federace v unii, je třeba říci, že nešlo o jeho vlastní nápad. Opoziční sociální demokracie – na rozdíl od vládních stran – totiž nějaké volné česko-slovenské spojení, tj. myšlenku unie, apriori neodmítala. V létě 1992 představitelé ČSSD opakovaně jednali s předsedou Federálního shromáždění a místopředsedou HZDS Michalem Kováčem, pozdějším prvním slovenským prezidentem, jakož i s představiteli dalších opozičních českých a slovenských politických stran. Předmětem rozhovorů byly právě možnosti vytvoření česko-slovenské unie, která měla fungovat do doby přijetí obou republik do EU.
ČSSD také vytvořila zvláštní pracovní komisi k vypracování příslušného návrhu. V ní byli různí odborníci, především historikové, právníci a ekonomové, byl jsem rovněž jejím členem. Vycházeli jsme ovšem z předpokladu, že takováto unie musí být funkční. 
A právě po jednáních s Michalem Kováčem se ukázalo, že pokud budou akceptovány představy HZDS, unie funkční nebude. Miloš Zeman využil ve svém návrhu některých námětů naší pracovní komise. Osobně jsem dnes přesvědčen, že jím navržená unie by se dlouho neudržela.