V prosinci 1419, podle některých zdrojů až zkraje ledna 1420, každopádně před 600 lety, nedaleko Plzně husité poprvé použili vozovou hradbu. Za jakých okolností to bylo?
Tomuto bojovému střetu předcházel odchod části radikálních přívrženců kalicha z Prahy, protože nesouhlasili s příměřím uzavřeným mezi vdovou po Václavovi IV. Žofií Bavorskou, nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartenberka a dalšími šlechtici na jedné straně a pražskou husitskou obcí na straně druhé. Klid zbraní měl trvat od listopadu 1419 do dubna následujícího roku. Jeho součástí bylo také vydání pevnosti Vyšehrad, kterou v říjnu obsadili novoměstští kališníci, zpět katolické straně. Radikálové proto pod velením Jana Žižky z Trocnova a Břeňka z Dolan zamířili v listopadu do Plzně, z níž hodlali učinit jedno z center husitského hnutí. Odtud pak podnikali výpady proti západočeským feudálům organizovaným do plzeňského landfrýdu, což byl správní celek založený k ochraně veřejného pořádku. V jeho čele stál šlechtic Bohuslav ze Švamberka.

A jak probíhal samotný boj?
O bitvě nedaleko tvrze v Nekmíři, vzdálené necelých 20 kilometrů severozápadně od Plzně, se toho příliš neví. Můžeme předpokládat, že Žižkovy pěší vojáky s několika vozy napadla přesila jezdců Bohuslava ze Švamberka, která tvořila první útočný sled. Žižkovi se je za pomoci vytvořené vozové hradby, snad půlkruhové kvůli menšímu počtu vozů, podařilo odrazit a nepřátelská pěchota zřejmě kvůli výrazným ztrátám jezdectva do boje už nezasáhla. V bitvě padl mimo jiné i Hynek z Nekmíře, který zde společně se svým bratrem Petrem držel majetek. Husité pak pokračovali v dalším tažení a podle Starých letopisů českých Žižka „za tu noc pobořil tři opevněné tvrze“.

Jak významné bylo vítězství u Nekmíře pro husitskou věc?
Šlo o jednu z prvních bitev husitských válek. V ní husité poprvé využili v boji vozovou hradbu a zjistili, že s takovouto taktikou mohou zvítězit i nad početně silnějším a lépe vyzbrojeným nepřítelem. V Plzni, která představovala pevnou baštu českého katolicismu, se však vyznavačům kalicha jejich ideály prosadit nepodařilo a město byli záhy nuceni opustit. Pod velením Jana Žižky a Břeňka z Dolan se přemisťovali do nově založeného Hradiště hory Tábor, současného Tábora. Cestou se opět za využití vozové hradby a orientace v terénu ubránili v březnu 1420 v bitvě u Sudoměře poblíž Strakonic mohutnému oddílu obrněných jezdců z plzeňského landfrýdu posílených o strakonické johanity, ačkoli zde Břeněk z Dolan zahynul.

Prý se vůdce těch, proti nimž vozovou hradbu použili, později přidal na jejich stranu.
Ano, je to tak. Bohuslav ze Švamberka někdy ve druhé polovině roku 1421 přestoupil k táboritům poté, co padl do zajetí po dobytí jeho hradu Švamberk ležícím západně od Plzně vojskem Jan Žižky. Dokonce se po smrti dalšího z významných husitských velitelů, Jana Hvězdy z Vícemilic zvaného Bzdinka, dostal v roce 1425 do čela táborských polních vojsk. Ještě v témže roce v listopadu však utrpěl během obléhání rakouského města Retzu těžké zranění šípem v obličeji, jemuž podlehl. Poslední odpočinek nalezl v Moravském Krumlově.

Inspirovali se husiti někde, pokud jde o použití vozové hradby?
Předně je zapotřebí říci, že vozy se jako útočný i obranný prostředek využívaly k vojenským účelům již od starověku. V období vrcholného, a především pozdního středověku jejich výskyt na vojenském poli vzrostl, nicméně byly povětšinou určeny k převozu proviantu a pouze v případě potřeby se z nich stala obranná pevnost. V husitské taktice už ale vozová hradba plnila zcela jinou funkci. Jan Žižka se s vozovou hradbou patrně seznámil, když bojoval jako žoldnéř ve válkách mezi Polskem a řádem německých rytířů. Výrazným způsobem ji však zdokonalil, takže došlo k její velmi promyšlené proměně na mobilní defenzivní hradbu.

Až na výjimečná opatření, při nichž museli husité používat ofenzivní manévr, zůstal obranný charakter vozového řadu nadále zachován. Při hrozícím nebezpečí se vozy urychleně uzavřely a vznikla z nich pevnost, bráněná střelbou z palných zbraní a s ozbrojenou osádkou na každém z nich. Přechod z pochodového šiku do obranného postavení vozové hradby vyžadoval od husitů obratnost a manévrovací schopnosti, které byly jak dílem jejich dlouhého výcviku, tak i dílem jejich letitých zkušeností s manipulací vozů. Dá se říci, že mimo Čechy tato taktika příliš využívána nebyla, ačkoli byla známá.

Ani poté, co ji „proslavili“ husité?
Vozovou hradbu využívali bratříci na Slovensku, zajímavé je, že k jejímu použití došlo i v bitvě u Varny ve východním Bulharsku, ve které v listopadu 1444 rozdrtila turecká armáda pod velením sultána Murada II. uherská a polská vojska v čele se sedmihradským vojevůdcem Janem Hunyadim a králem Vladislavem III. Jagellem řečeným Varnenčík, jenž zde zahynul. Za poslední bojovou akci, v níž byla použita husitská vojenská taktika včetně vozové hradby, kterou se ale nepodařilo zformovat, se považuje bitva u bavorského Schönbergu v září 1504. V ní císař Maxmilián I. Habsburský v čele svých lancknechtů a rytířské jízdy napadl české žoldnéře vracející se do Čech.

Proč se více neuchytila?
Vozová hradba se z dlouhodobějšího hlediska v evropském válečnictví neujala především kvůli rychlému rozvoji palných zbraní a prosazení dělostřelectva od poloviny 15. století vedle pěchoty a jezdectva jako dalšího druhu vojska, čemuž vozy nedokázaly odolat. Nakonec vozová hradba doplatila i na svoji dosavadní úspěšnou defenzivní taktiku, která se obrátila proti ní. Pokud by se nepřítel rozhodl vozovou hradbu oblehnout a zamezil by přístup k zásobování, obleženému vojsku by hrozilo vyhladovění a muselo by nastalý problém řešit buď riskantním výpadem, nebo kapitulací. Jestliže by došlo k průniku nepřátel do vozové hradby, dokázala by z této nebezpečné situace z obránců vyváznout snad jen část jezdců, ale pro pěchotu by ze vzniklé pasti nebylo úniku.

Jací byli vůbec husité válečníci? Když člověk sleduje filmy Otakara Vávry nebo čte knihy Aloise Jiráska, tak to vypadá, že byli téměř geniální…
Husitská armáda se od ostatních vojsk odlišovala především kvalitně zvládnutou organizací a disciplínou. Jako první z evropských vojenských uskupení byla složena z komplexních taktických jednotek, utvářených z několika typů vzájemně se doplňujících zbraní, přičemž hlavní zřetel byl kladen na pěchotu a dělostřelectvo. Husité museli obstát proti dobře vyzbrojeným a koordinovaným rytířům na koních. Mnoho husitských velitelů proto využívalo svých bohatých zkušeností získaných nejen dřívější službou v různých armádách, ale také z lapkovské praxe.

Právě odtud si přenesli do způsobu svého vedení boje typické prvky, jako například nečekané výpady či přesuny v noci, dlouhé pochody v obtížném terénu, umění manévrovat, měnit podle nastalé situace účinně strategii a v případě potřeby se vyhnout boji, když bylo zřejmé, že šance na úspěch jsou mizivé. Často se uvádí, že husiti vedli proti protivníkovi i „psychologickou válku“, v této souvislosti se hovoří o husitských chorálech, jimiž dokázali nepřítele znejistit.

Jedním z velice důležitých předpokladů pro vítězné zvládnutí vojenského střetnutí představoval vhodně zvolený terén. Nejlépe takový, na kterém by nepřátelské jezdectvo nemohlo vyvinout dostatečnou rychlost ke svému drtivému úderu. Z tohoto důvodu se při výběru místa upřednostňovala návrší, která počáteční nápor jezdců přirozeně zpomalovala. Pečlivou volbou terénu si husitští bojovníci také zpravidla kryli zadní stranu a boky nějakou pro nepřítele těžko překonatelnou překážkou, ať už šlo o prudký sráz, les, rybník, nebo bažinu, aby následně ve směru očekávané frontální ofenzivy protivníka seskupili vozy s palebnými zbraněmi. K postavení vozového šiku rovněž používali odvráceného svahu, kdy docházelo k tomu, že nepřátelské dělostřelectvo husitské postavení přestřelovalo, naopak husité střelbou pozice protivníka efektivně zasahovali.

Ve filmech s husitskou tématikou jsou občas zobrazovány ženy bojující po boku mužů, například i tak, že kladly do cesty koňům závoje.
Máte patrně na mysli vítěznou bitvu husitů u Sudoměře, záhy opředenou množstvím pověstí. Jedna z nich hovoří o tom, že k porážce „železných pánů“ přispěly i husitské ženy, které pokryly dno rybníka Škaredý svými rouškami a plenami. Do nich se útočníci, kteří sesedli ze svých koní, zamotali, takže pro vyznavače kalicha už pak nebylo složité je dorazit. Uvádí to zarytý odpůrce husitů, italský humanista a diplomat Enea Silvio Piccolomini, který v roce 1458 usedl na papežský stolec jako Pius II. Takovéto vyobrazení bojové scény ale spíše ovlivnila Italova obrazotvornost a bujná fantazie.

A opravdu se bojů aktivně účastnily?
Zmínky o tom, že se ženy aktivně zapojily do válčení, jsou spíše výjimečné. Například kronikář Vavřinec z Březové připomíná boj na pražském vrchu Vítkově v červenci 1420, kdy spolu s muži čelily snad i tři ženy přesile míšeňských jezdců. Jedna z nich během obrany husitského postavení hrdinně padla. Vavřinec se zmiňuje i o radikálních táborských ženách, které se nezdráhaly použít násilí a krutostí. Třeba po dobytí Chomutova v březnu 1421 táborské ženy slíbily místním ženám a dívkám bezpečný odchod z města, ale místo toho jim sebraly peníze, cennosti a oblečení, a nakonec je zavřely do jedné viničné boudy, kterou následně zapálily. Smrti prý neušetřily ani těhotné. Husitské ženy dokázaly zastat i mužskou práci a pomoci třeba s opevňovacími pracemi.

V zásadě se však ve vojsku vyskytovaly spíše jako ošetřovatelky raněných, pomocnice svých mužů – trhovců – nebo se staraly o tělesné potřeby vojáků, a to jak v řadách katolického, tak i husitského vojska. I když ve druhém případě tomu bylo, vzhledem k silnému náboženskému cítění, ve výrazně menším měřítku. Rovněž se v leženích věnovaly přípravě jídla.

Jaké vlastně bylo složení husitského vojska?
V souvislosti se zajištěním kontinuální vojenské ochrany svého území a svých spoluvěrců začalo být záhy zřejmé, že si husitské vojsko nevystačí pouze s nadšenými dobrovolníky, svolávanými podle potřeby, ale že bude zapotřebí vycvičit bojovníky, pro něž se stane válčení jejich profesí. Z tohoto důvodu vznikla polní obec, kterou tvořilo profesionální stálé vojsko, složené právě z vycvičených vojáků, převážně drobných řemeslníků, venkovanů a městské chudiny. Představovala samostatnou správní jednotku, jež vedla politická jednání, uzavírala smlouvy a dohody s právem používat k jejich ověření vlastní pečeť. Polní vojska čítala kolem šesti až osmi tisíců mužů, pro které bylo válčení denním chlebem a ve své podstatě šlo o skutečné profesionály. Tato vojska byla ještě doplňována dobrovolníky z venkovských, řemeslnických i šlechtických vrstev.

Ale ve velení asi moc lidí nešlechtického původu nebylo, nebo ano?
Velet v polním vojsku mohli drobní zemané, rytíři, příslušníci panského stavu, ale také hejtmani neurozeného původu. Každá vrstva společnosti tak měla v husitském polním vojsku své zastoupení a lze v něm nalézt jak obec chudiny, tak obec městskou, rytířskou a panskou. V čele velitelského sboru stáli hejtmani, kteří pocházeli z nižších šlechtických vrstev a byli podřízeni vrchnímu hejtmanovi. Další místo ve vojenské hierarchii zaujímali nižší velitelé, k nimž patřil desátník, setník či rotymajstr. Každý vyšší velitel měl k dispozici také jakýsi štáb složený z pobočníků, písařů, kněží, ubytovatelů a pravděpodobně i z kata. O dodržování kázně a práva ve vojsku se měl starat vojenský rychtář. Opravu poškozené zbroje a zbraní prováděl zbrojíř a o kopyta jízdních i tažných koní pečovali kovář s podkovářem.

Vznik takové stálé profesionální armády představoval v 15. století výjimečný počin, jehož funkčnost stála na velitelském systému, dodržování vojenských řádů a dostatečném finančním zajištění. Kromě tohoto vojska se válečného dění také účastnily posádky hradů či tvrzí, které se věnovaly krátkodobým výpadům, mnohdy loupeživého rázu. Naproti tomu domácí obec byla ozbrojenou zálohou polní obce. Vznikla z řad městské hotovosti, poddanských vesnic, povinných platit daň příslušnému husitskému městu, a spojeneckých šlechticů. Jejím úkolem byla obrana měst, tvrzí a pevností v době, kdy polní obec prováděla válečné operace. Velel jí hejtman, jenž rozhodoval samostatně.

Život v polním vojsku asi nebyl nejzdravější. Jaká byla péče husitů o raněné vojáky?
Péče o nemocné a zraněné byla v táboře pravděpodobně svěřena také především ženám. O tom, jak o ně husité pečovali, se příliš zpráv nedochovalo. Nicméně je doloženo, že hejtmané je podle dostupných možností nechávali na léčení ve vsích a městech. Žádná systematická zdravotní péče ovšem neexistovala a léčebné metody ranhojičů byly nevalné úrovně.

Martin Pitro (1971) pochází z Kolína. Po maturitě na Akademickém gymnáziu Štěpánská v Praze vystudoval obor historie na FF UK. Zabývá se slovanským náboženstvím, obdobím středověku a obecně popularizací historie. Je autorem či spoluautorem více než patnácti publikací pro dětské i dospělé čtenáře, namátkou Bohové dávných Slovanů, Země v srdci Evropy, Panovníci českých zemí nebo Karel IV. Čtyřdílná série Drsný střed Evropy získala literární Cenu E. E. Kische. Společně s Petrem Vokáčem letos vydali k 600. výročí vypuknutí husitské revoluce populárněnaučnou knihu Průvodce husitskými válkami 1419–1437: České země ve stínu kalicha.