Kvačkovy znalosti, rozhled i laskavý humor mě fascinovaly jako studentku historie a po letech mě znovu přiměly k přemýšlení o důležitých věcech života a také naší republiky, která právě slaví 100. narozeniny.

Zvláště v posledních dnech si častokrát připomínáme Masarykovu větu, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Co konkrétně měl touto sentencí na mysli?
Masaryk se v tomto případě odvolával na Platonovu myšlenku, že stát musí spočívat na nějaké ideji, která všední politický provoz povyšuje na něco vyššího, humanistického, polidšťujícího. Masaryk se domníval, že Československo takovou ideu potřebuje jako základ, který nově vzniklý stát rozvine, udrží a dá mu hodnotu. Dějiny nemají smysl. Ten jim dáváme my lidé. Hledání smyslu je hledáním existence a její pevnosti.

V čem Masaryk během své osvoboditelské a zakladatelské mise viděl fundament existence vznikající republiky?
Základem ideje, na níž měla být postavena, byla demokracie. To je dnes inflační slovo, které jako by ztrácelo obsah. Masaryk sám o sobě prohlašoval, že v určité době byl nejrakouštějším mezi českými politiky, ale pak se s Rakouskem rozešel. V jeho válečných vystoupeních především před legionáři jsem našel období, kdy tento rozchod začínal. Bylo to po roce 1907, když Masaryk seznal, že Rakousko přes svůj liberální režim, který toho dost dovoloval, není schopno demokratického stadia rozvoje. Domníval se, že demokracie se v něm zastavuje před císařskými hradbami, před silou aristokracie, tudíž jde o stát teokratický, jenž neumožňuje další stupeň polidšťování.

Na co Masaryk, Beneš a další zakladatelé státu v otázce demokratické kladli důraz? Šlo především o národní sebeurčení, nebo o samu podstatu vlády lidu ztělesněnou svobodnými volbami?
Masaryk stát nefetišizoval. Uvědomme si ovšem, že vznik Československa byl malý zázrak. Česká společnost se na přelomu 19. a 20. století přetvořila na moderní evropskou komunitu. Před sto lety tady bylo jen pár obrozenců, kteří navíc byli považováni za vyšinuté. Nikdo tehdy nemohl věřit, že by z toho mohla vzniknout nová historická skutečnost státního charakteru a obsahu. Po sto letech se to ale podařilo. Pro Masaryka a Beneše bylo Československo dílem životním. Zvláště Beneš se považoval za toho, kdo nejvíc rozumí jeho potřebám, úkolům, postavení a aktivnímu životu.

Rozuměl mu skutečně?
Myslím, že ano do té míry, nakolik byl srostlý s Československem. Rozumět státu není zrovna jednoduché, obsáhnout po všech stránkách to, co ke zdárnému životu státního útvaru patří, dost dobře nejde. Beneš se ovšem domníval, že politika je symbióza vědy a umění a on tento souzvuk reprezentuje, takže svému státu rozumí. Na rozdíl od naprosté většiny českých politiků měl mimořádné zkušenosti s mezinárodním vývojem, který analyzoval po svém – nemohl jinak. Byl ministrem zahraničí malého státu, a ten si příliš vyskakovat nemůže. S Masarykem se shodoval v tom, že Československo má smysl jen jako demokratický stát v demokratické Evropě.

V této souvislosti mě mnohokrát napadlo, že pro zakladatele samostatného státu Čechů a Slováků je typická jejich mimořádná vzdělanost, kulturní rozhled, jazyková výbava. Masaryk plynně hovořil francouzsky, anglicky, německy i rusky. Souvisí to s tím, že vlastně všichni byli synci chudých vesnických rodičů, pro něž vzdělání bylo nejvyšší možnou hodnotou?
To je dobré připomenutí, moc dobré. Nedávno jeden z českých kumštýřů trošku opovržlivě na adresu českého národa uvedl, že mu sláma čouhá z bot. Chtěl tím naznačit, že si asi nevážíme šlechty, která už tady není.

Tudíž jsme málo noblesní?
Ano, že nemáme chování ani vzdělání. Jenže my všichni, i on, jsme vyšli z prostředí, kde lidem čouhá sláma z bot. Neměli jsme jako Poláci nebo Maďaři šlechtickou elitu, museli jsme si vlastní elitu vytvářet z kantorů, úředníků, řemeslníků, sedláků. Cestou k té tvorbě bylo vzdělání. Nás je málo, a proto záleží na každém jedinci. Masaryk mluvil o drobné práci, která nám byla přikázána dějinami jako něco, co nás spasí. Každý by v tom svém řemesle, ať je jakékoli, měl být na výši. A zároveň se starat o věci obecnější, což se dělo. Ke škodě Rakouska byli Češi uměle vzdáleni vysokým funkcím ve státní správě. Kdyby se jim otevřela, Rakousko by nemělo spolehlivější, výkonnější a loajálnější úředníky, než by bývali Češi. Naší školou tak byla samospráva. Politice a správě státu jsme se museli učit.

Tomu odpovídá, že i vyhlášení samostatného státu bylo svým způsobem dílem chaosu. Kramář odjel do Ženevy, Rašín napsal rukou první zákon, jímž se republika založila, a její vznik ohlásil spontánně Isidor Zahradník na Václavském náměstí. Moc plánování v tom nebylo, viďte?
Rozhlásil to opravdu Isidor Zahradník, původem katolický kněz, což je jeden z paradoxů 28. října, kterých je ovšem vícero. Člověk se až nestačí divit, co se tam dělo. Úplně první vznik Československa vyhlásil živnostník, který si přečetl na návěstí Národní politiky…

… že ministr zahraničí Andrássy zvažuje přijetí Wilsonových podmínek, což pochopil jako konec války.
Přesně, jenže ten živnostník si to nepřečetl ani tak očima jako srdcem. Z davu zazněla rozhodující věta, že válka skončila, my jsme svobodní a Rakousko padlo. Potom paradoxně Isidor Zahradník, klerikálně zaměřený poslanec, vyhlásil konec Austrie, tedy katolické země. Překotnost závěrečných dnů války tyhle rozpory smazala. Navíc se nepočítalo s tím, že válka skončí na přelomu října a listopadu. Dohodoví generálové odhadovali, že to bude až v únoru. I Beneš ve vzkazech domů naznačoval, že jaro bude rozhodujícím okamžikem. Doba však byla nabita elektrizující energií, která vše uspíšila. Nebyla také síla, která by zabránila lidovému čtení oficiálního dokumentu, a tak došlo k tomuto spontánnímu kroku s pozoruhodnými rysy, který staví 28. říjen do světla opravdu zvláštního dne.

PŘEDCHOZÍ
1/3
DALŠÍ