Takže bylo třeba kypřit nejen v zahraničí, ale i doma?
Nepochybně, a doma to dělala právě Maffie velkými národními podniky, jako byly Tříkrálová deklarace, dubnová národní přísaha, květnové divadelní slavnosti a regionální akce. Odbojáři věděli, že je třeba oddělit českou veřejnost od Rakouska. Český národ se odděloval od jiného Rakouska, než dosud znal, totiž od válečného Rakouska, které národu podtrhlo nohy, protože přestalo být přirozenou schránou mezinárodní ochrany. Už neplnilo roli nárazníku mezi dvěma mlýnskými kameny Německem a Ruskem. Rakousko se navíc během války vnitřně zhroutilo, přestalo být bezpečným zázemím, rozšířil se hladomor, zásobování bylo na mizině. Přestalo být atraktivní.

Ztratilo raison d'être?
Ano, neexistoval důvod k jeho další existenci. Navíc i kdyby Rakousko po boku Německa válku vyhrálo, pro český národ by to nebylo vítězství. Tak jako tak byla perspektiva jménem Rakousko mrtvá.

Jak už to tak bývá, ne všichni Muži 28. října se dožili vavřínů. Rašína smrtelně postřelil atentátník, Stříbrný, jehož Klofáč s Benešem vystrnadili z národně socialistické strany, skončil jako vydavatel bulvárních novin a koketoval s fašismem, Vavro Šrobár se cítil odsunutý na druhou kolej. Jaký měl Masaryk vztah s lidmi, s nimiž stát zakládal?
Když jsem si četl korespondenci mezi prezidentem Masarykem a Šrobárem, tak bych ji nazval jako velmi vřelou. Masaryk se nedomníval, že Vavro Šrobár, který byl povoláním lékař, byl nějaká intelektuální špička, ale věděl, že byl velmi poctivý, pracovitý muž, který koná v rámci svých schopností a možností. Rašín mu na jedné straně vyhovoval, na druhé překážel. Domníval se, že ve svých fiskálních opatřeních je příliš rychlý a nezajímá ho jejich sociální dopad. Rašín byl tvrdý, pro silnou korunu udělal mnoho, i když vyhovovala jen části podnikatelů. Na druhou stranu s takto pevnou měnou bylo možné projet celou Evropu za pár korun, zatímco v Rakousku, Německu či na Balkáně se měna zhroutila. Na válce, té první i druhé, vlastně vydělaly jen Spojené státy americké, které z nich vyšly bohatší. S Rašínem se tedy Masaryk neshodl ve všem, ale jeho politiku respektoval a bez problémů podepsal jeho ministerské jmenování. Třebaže i jemu udělal to, co činil ostatním členům vlády. Měl totiž ve zvyku ministrům na jmenovací dekrety předepisovat jejich hlavní úkoly. To zatrhl až v roce 1922 Antonín Švehla (předseda agrární strany – pozn. red.), který ho vyzval, aby jen jmenoval, ale neúkoloval. Dnes by mnoho lidí bylo překvapeno, co všechno Masaryk dělal. Zanedlouho vyjde knížka s texty, které sepsal pod různými pseudonymy jako publicista. Jsou to desítky statí, místy velmi ostrých, které analyzují tehdejší politickou situaci. Stejně by se jim asi nelíbilo, že Masaryk si vybíral mezi kandidáty na některé úřady. Designovaný premiér mu nabídl tři možnosti a Masaryk určil, kdo to bude.

Přesto v Hovorech s TGM popsal to, co zřejmě považoval za nejdůležitější: „Má osobní satisfakce je hlubší: že jsem ani jako hlava nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý študent, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona…“ Je to tak, že do konce života neporušil svoji mravní integritu a neuhnul z nastoupené cesty?
Neuhnul, ale jeho charakteru dějiny přidaly jeden velký bonus. Masaryk nemusel čelit žádné z těžkých chvil, které vzápětí čekaly na Edvarda Beneše. Nebyl konfrontován s takovým nebezpečím pro stát, jaké měl odvracet prezident s vládami po roce 1935.

Na závěr jsem si nechala Masarykův citát: „Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jen živořením.“ Může být právě tohle poselství, které bychom si z období Masarykovy republiky měli vzít my, její pokračovatelé?
Nepochybně by z toho současní státníci vycházet měli, byť jde o velmi obecné ponaučení. Samozřejmě dnešní situace není kopií toho, co řešil Masaryk. Z mého pohledu bychom měli dbát na dvě věci. Prvním základním požadavkem je slušnost. Době obecně chybí chování, kurtoazie, ale výstižnější výraz je slušnost. Lidé i národy by se k sobě měli chovat slušně. Zadruhé pak potřebujeme, aby si ti, kteří se dodrali k moci, nebo do ní byli dosazeni, ti, co k ní patří,i ti, co k ní nepatří, uvědomili, kde se ocitli. Současnost postrádá osobnosti, které mají dostatečný intelektuální potenciál a vzdělanostní základ, vlastnosti, které opravňují k řízení státu. Tyto dvě věci bych tedy z masarykovské doby převedl do dneška.