Tři desítky let se postavou Emila Háchy zabývá historik Vít Machálek, jemuž nedávno vyšla obsáhlá monografie Prezident lidskosti Životní příběh Emila Háchy. „Emil Hácha mě přitahuje obrovským kontrastem mezi jeho lidskostí a naprostou nelidskostí doby, ve které musel zastávat prezidentský úřad,“ říká Machálek vyučující novodobou českou historii na Univerzitě Pardubice.

Čím osobně vás přitahuje postava Emila Háchy?
Myslím, že to přesně vyjadřuje název mé monografie Prezident lidskosti a také podtitul mé první knihy o něm z roku 1998 Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy. Jeho příběh mne zaujal už jako studenta historie na počátku 90. let, kdy byla zpřístupněna pramenná literatura.

Ta Emila Háchu ukazovala nejen jako nešťastného státníka, ale i jako člověka. Od studentské seminární práce pak další cesta vedla nejprve k první, spíše popularizačně pojaté knize, a později po podnětu z Háchova rodiště z Trhových Svinů i ke druhé knize, mající už všechny náležitosti odborného textu.

S jakými reakcemi jste se setkával?
Každá z obou knih byla spojena s dlouhými lety shromažďování a zpracovávání pramenů a literatury. Té samozřejmě stále přibývá a snažil jsem se, aby mi nic podstatného neuniklo. Ti, kteří Emila Háchu znají především jako nešťastného protektorátního prezidenta, mé téma vesměs vnímali a vnímají jako obtížné a kontroverzní.

A ti ostatní?
Ti, kteří poznali i jeho lidskou tvář a jsou vůči ní vnímaví, jde o téma sice možná obtížné, ale zároveň i krásné. Trochu zklamaný jsem z části odborné literatury, psané vesměs autory starší generace, která stále do jisté míry navazuje na schémata vytvořená po druhé světové válce. Těší mě naopak skutečnost, že u generace nezatížené dobou před rokem 1989 už tato schémata nehrají roli.

Z jakých pramenů a knih vašich předchůdců jste čerpal?
Ze žijících historiků pro mne největšího znalce Emila Háchy představuje Josef Tomeš (předseda Společnosti JUDr. Emila Háchy pozn. aut.), který je však především encyklopedistou a k háchovské problematice publikoval spíše jen drobnější studie. Naštěstí se ale se mnou o mnohé podělil i ústně.

Z již zesnulých byl těžko překonatelným odborníkem na české dějiny doby Háchova prezidentství Tomáš Pasák. Jeho kniha ovšem už ve svém názvu hovoří o Emilu Háchovi (19381945), tedy jen o posledních sedmi letech Háchovy životní dráhy, jejíž těžiště ve skutečnosti leželo v předcházejících desetiletích. Také Causa Emil Hácha Roberta Kvačka a Dušana Tomáška se zaměřuje jen na Háchovo prezidentské období a ve vztahu k němu navíc vychází spíš z informací dohledatelných v dobovém tisku než z rozboru toho, co se odehrávalo ve skrytosti.

Těžce nemocný Emil Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci v červnu 1945. Proč se k němu vláda Edvarda Beneše tak zachovala?
Poválečná vláda byla do značné míry složená z lidí, kteří okupaci neprožili doma, ale v londýnském či moskevském exilu. Z pramenů lze vyčíst mnoho dokladů toho, že lidé, kteří poměrům v protektorátu dobře rozuměli z vlastní zkušenosti, většinou její pohled na Háchu a jeho spolupracovníky nesdíleli.

Jako nelogické vnímali například i to, že odpovědnost za kapitulaci před nacistickým Německem byla připsána jen Háchovi a vládě druhé republiky, jako kdyby 15. březnu 1939 nepředcházela Benešova kapitulace z doby Mnichova. Jednu z možných odpovědí na otázku však představuje právě potřeba přenést vinu na „obětního beránka“.

Zůstávají v jeho životě ještě nějaké otazníky?
Myslím, že ve vztahu k době Háchova prezidentství už asi v pramenech mnoho nového objevit nelze. Jiná věc je, že tytéž prameny mohou různí autoři vykládat různě. Otazník, nad kterým se jistě dál povedou diskuse, spočívá spíše v etické než historiografické otázce, zda se ztotožníme s Háchovým preferováním lidského před politickým, či zda jeho postoj z doby okupace naopak označíme za politicky nepřijatelný a dáme přednost etice zachování cti i za cenu ohromných obětí na životech.

Další badatelské úkoly ale vidím spíš tam, kde by se Háchovi měli věnovat nejen historikové, ale i právníci. Na důkladné přiblížení a zhodnocení stále ještě čeká Háchovo místo v dějinách naší justice a právní vědy.

Jak bychom měli splatit dluh, který vůči této osobnosti máme? Negativně na něj pohlíží např. i současný prezident Miloš Zeman. Věříte, že se Emil Hácha dočká Řádu Bílého lva či jiného státního vyznamenání, i když prezidenti Řád Bílého lva dostávají ze zákona.
Ano, Řád Bílého lva získal Hácha po zvolení prezidentem republiky automaticky. Někteří jeho blízcí spolupracovníci, např. Alois Eliáš nebo Ladislav Feierabend, ovšem obdrželi i nikterak formální vyznamenání, která jim in memoriam udělil Václav Havel.

Ani možnost vyznamenání Háchy tedy nelze vyloučit, i když ze strany dnešní hlavy státu k tomu zcela jistě nedojde. Osobně se nemohu smířit s tím, že Miloš Zeman naopak Háchu mezi svými předchůdci pokládá za „nejhoršího“, i když je jasné, že přinejmenším srovnání Háchy s prezidenty z doby komunismu v žádném případě nemůže vyznít v jeho neprospěch.

Co o Emilu Háchovi píšou současné učebnice?
Na důkladnější výklad „problému kolaborace“ z doby protektorátu jsem narazil ve středoškolské učebnici dějepisu pro maturitní ročníky z roku 2002. Na jedné straně obsahuje výslovné upozornění na ideologicky zkreslený pohled na tuto problematiku v předlistopadovém období, na straně druhé však zůstává schematický, protože prezidenta Háchu staví do protikladu k premiéru Eliášovi.

Jak konkrétně?
Zatímco ve vztahu k Eliášovi je zdůrazněna jeho tajná spolupráce s Benešem a samozřejmě také jeho zatčení a smrt na popravišti, ve vztahu k Háchovi a zbytku protektorátní reprezentace se zde naopak objevuje odsouzení „neomluvitelných projevů a zahanbujících postojů po atentátu na Heydricha“ včetně nazvání Beneše „veřejným nepřítelem národa číslo jedna“. Háchovo rozhodnutí neodstoupit ani po příchodu Heydricha do Prahy je navíc vysvětlováno strachem ze ztráty vlastního života.

Co byste o něm učil vy?
V mém výkladu by naopak byla řeč o velmi těsné spolupráci mezi Háchou a Eliášem, o Háchových vzkazech Benešovi, které rozhodujícím způsobem přispěly k uznání exilové vlády. A také o skutečnosti, že v Háchově rozhodování ohledně možné abdikace byla směrodatná výhradně otázka jisté smrti, nebo naopak možné záchrany druhých lidí.

Za zmínku by možná stálo i to, že k útoku proti Benešovi se nechal nacisty ve skutečnosti donutit dřív Eliáš než Hácha, který kapituloval až jako zhroucený stařec ve chvílích, kdy každý věděl, za jakých okolností k projevům dochází.

Kterým dalším osobnostem z Háchova okolí se věnujete?
I když možná nepatří přesně do této kategorie, rád bych zmínil pro mne fascinující postavu Háchova krajana a spolupracovníka Adolfa Hrubého. Jde o muže opravdu románového osudu, který započal tragickým osudem celé řady Hrubého rodinných příslušníků v době jeho dětství a mládí a skončil tragickou smrtí jeho samotného ve vězení na počátku 50. let.

V průběhu své politické dráhy byl Hrubý postupně komunistou a rudoarmějcem, „zrádcem revoluce“, populárním jihočeským agrárníkem, odvážným vedoucím Národního souručenství a protektorátním ministrem zemědělství. V této funkci hájil zájmy českého rolnictva a vůči Němcům si počínal způsobem, který sám K. H. Frank nazval „švejkováním“. Adolf Hrubý měl také podobně jako Hácha velký literární talent, o čemž svědčí například jeho velmi poetický i myšlenkově hluboký úvod ke sborníku Jihočech Emil Hácha.