Personalistka: Padesátníky ve firmách nechtějí, přednost má toxická kultura

Kde je hranice mezi osobním a pracovním životem? Máte ji?
Říkáme tomu work life balance. Ten má několik úhlů pohledu. Pro mě to znamená nebýt v chaosu. Sepisuji si všechny úkoly na papír a ty průběžně plním. Připisuji si k nim poznámky a podle toho poznám, kde v tom procesu jsem, co je priorita. Řeším tak soukromí i pracovní život. A aby nevyhořela moje hlava, tak si to kompenzuji fyzickou prací. Restauruji nábytek, vytvářím grafické věci, pomáhám kamarádům měnit design jejich příbytků. Dokonce i sama uklízím. Nikoho k tomu nepustím. Okamžitě tam vidím výsledek, a to mi pomáhá vykompenzovat moji práci hlavou.

Margareta Křížová: Neobětujte dětem život. Neocení to a vaše hodnota se sníží

V této sérii Život v rovnováze jsem měla před vámi inspirativní hosty, kteří ve své profesi vyhořeli, udělali špatná rozhodnutí, trpěli depresí, zažili šikanu. Máte taky nějakou svoji třináctou komnatu, která měla vliv na výběr vaší profese?
Moje třináctá komnata neměla tolik vliv na výběr mojí profese, ale jak tu profesi dělám. Také jsem si zažila šikanu od vlastní rodiny. Byla jsem pro rodiče nedostatečná, nebylo nic dost dobře. To mě motivovalo jim ukázat, že jsem dost dobrá, že to dokážu. Motor, který mě žene celý život a myslím si, že svůj cíl už jsem několikrát překonala. A moje motto zní: nedělej ostatním, co nechceš, aby oni dělali tobě. Tohle jsem si vzala s sebou do té personalistiky. Snažím se s lidmi komunikovat, říkat proč neuspěli ve výběrovém řízení, aby si nevytvářeli automaticky domněnky, že oni jsou ti špatní. V tom, že budu dělat personalistku, jsem se rozhodla na vysoké škole, kdy jednou na přednášce padla věta: práce je tam, kde je potenciál. A mě v tu chvíli docvaklo, že právě v personalistice je velký prostor tvořit, zlepšovat a posouvat komunikaci mezi lidmi a společnostmi.

Řekla bych, že už jako děti se snažíme být nějak užiteční a neseme si to pak následně celý život. Následně očekáváme chválení a ocenění. Ale co když to nemáme, jaký dopad to má podle vás na náš osobní a později i ten pracovní život?
Všichni chceme být viděni, slyšeni a něco znamenat. Děti i dospělí. Když nejsme, kluci dělají lumpárny, holky se snaží zavděčit, aby byly ty hodné, aby dostaly tu pochvalu. Jenže chvála není jen pozitivní, může mít i negativní dopad, dostat nás do role oběti, kdy plníme a děláme cokoliv. Vzniká na ní závislost. U mě se podobné věci spojily s šikanou. Typický příklad je, když se bojíte psa, na koho ten pes půjde? Většinou na toho člověka, co se bojí. Takže i věci, které nevidíme, pravděpodobně existují a dějí se. Proto je důležité nastavit si hranice a naučit se říkat ne.

A pak se může stát, že se podobný model bude opakovat v práci, je to tak?
Může nastat situace, kdy se snažíme zavděčit, ukázat, že jsme dobří. Lezeme tzv. nadřízenému do zadku, jsme mu vděční, že si nás vybral. On nás zatím zahlcuje úkoly, které se nabalují, protože chceme být výkonní, až dojde k absolutnímu přetížení. Pak dojde k procitnutí a uvědomění si, že nás nadřízený hlavně zneužívá. Takže náš úkol je naučit se říkat věty 'toto už je moc, toto už dělat nebudu, to není dlouhodobě udržitelné'. A promluvit si o tom.

Někdy mám pocit, že lidé své nízké sebevědomí přebíjejí právě nějakou manipulací a povýšeností. A nedej bože, když je v tomto postavení právě náš šéf.
To jsou právě ti mocnáři, kteří místo aby na sobě pracovali, otevřeli se, zamysleli se, tak šplhají nahoru. Chovají se často jako psychopati. To platí nejen v soukromém, ale i pracovním životě. Díky manipulaci a občasnému dobrodinství ošálí i ty tahouny, kteří ve firmách zůstávají déle, a po prozření o to rychleji odchází.

Zmiňujete tady tahouny. Jsou to často vzdělaní, zajímaví lidé, dříči, kteří dávají výpověď a odchází z práce navzdory tomu, kolik té práci obětovali, právě proto, že se jim nedostávalo uznání, možností rozvoje a pochopení. Nebo měli toho špatného šéfa. Jejich rozhodnutí odejít nezměnily ani peníze, ani povýšení. Poraďte teď zaměstnavatelům, šéfům, co udělat pro udržení takto výkonných a věřím že i loajálních zaměstnanců.
Na tohle neexistuje univerzální rada. Co lidi oceňují je, když ten manažer je mezi nimi, vidí, co se tam regulérně děje, co ta práce obnáší. Nemá strach, když mu podřízení budou oponovat. Dochází k turbulentním změná a to ve všech oborech. Šéf, který neví, co jeho lidi dělají, nemá vůbec představu ani o tom, jak je to náročné. Tahouni práci vykonávají tak, jako by ji vykonávali ve své vlastní firmě. Hospodaří a snaží se předcházet problémům.

PODCAST: Sladit mladší generaci se starší? Firmy jsou pokřivené, tahouni odchází

Když se ozvou, že je něco špatně, okamžitě mají nálepku brbly. Přitom se jen snaží předejít problému, protože ví, že každý další problém spadne na jejich bedra.
Pokud děláme práci, která nás nebaví, dostáváme sice peníze, ale ty peníze jsou jen nějaký ekvivalent a nejsou nositel hodnoty. Naskakuje mi tady příměr, že je to jako když máme kvásek na těsto. Vždycky tam musíme kousek nechat, aby ten kvásek zase dorostl. A pokud půjdeme do mínusu, tak ten kvásek nemá z čeho dorůst.

Martino, pojďme teď společně nahlédnout do rozdílů, požadavků, nároků a očekávání na pracovním trhu podle generací z vašeho personálního pohledu. Máme tady nejmladší generaci Z, mileniálové jsou označování jako generace Y a poslední je generace X, která vyrůstala za socialismu. Jak se liší pracovní styl a preference těchto generací?
Já mám zadání od manažera, jaké kompetence od člověka potřebuje. Osobně je dělím jen na dvě skupiny. Ten, který chce, a ten, který nechce nic. Vidím obrovský rozdíl mezi padesátníkem, který nestihl dospět, a dvacetiletým, který je opravdu vyzrálý, a často se ptám, čím to je. Nedávno jsem měla případ, kdy velmi mladá slečna ještě ne plnoletá začala pracovat, aby ulehčila finančně rodičům. Odpovědnost vzala zcela na sebe. Stejně to cítím u lidí, kteří vycestovali do zahraničí a okusili na vlastní pěst, jaké to je, postarat se o sebe. Fakt mám pocit, že je jedno, kolik tomu člověku je. Některý mladý lidi jsou úžasný a některý fungují v mama hotelu. Otázka je, jestli jsou v tom stavu jenom kvůli sobě, nebo za to můžeme i my dospělí, kteří jsme jim dali ten luxus. Říkám si, jestli bych nebyla taky taková, kdybych měla tohle zázemí.

A co si myslíte o zkráceném pracovním týdnu, který právě preferuje ta mladší generace?
Já si nedokážu představit v době, kdy je enormní inflace a máme v podstatě při pěti týdenním pracovním týdnu problém zaplatit fixní náklady, které neskutečně narostly, pracovat a mít čtyřdenní mzdu a ne pětidenní.

Čekala jsem od vás nějakou osvětu.
Otázka je, jestli to chtějí ti mladí, nebo jestli to chtějí média. Úplně si vybavuji moji dceru, která mi v 5 letech při hře na nakupování řekla: „Nemám papírové peníze, tak platím kartou.“ Přitom vůbec nevěděla, jak se ty peníze na kartu dostanou. Občas mám pocit, že řada lidí žije v iluzorním světě, že ono se to nějak samo.

Měly by se děti edukovat už jako malé o tom, jakým způsobem finance fungují?
Moje děti chodí od osmi let reklamovat zboží. Takže je vedu k tomu, aby překonávaly překážky od mala. Je to hodně důležité.

Pandemie dnešní doby? Zákeřný syndrom vyhoření, varuje psychoterapeutka

Hodně změn se svádí na covid, ale řekněme si zcela otevřeně, že k práci z domova nebo hybridní práci jsme směřovali dávno před pandemií, a to vlivem rychlého rozvoje technologií, robotiky a umělé inteligence. Proč se z toho neustále dělá věda, strhávají se kolem tohoto tématu vášnivé diskuse. Nebylo by lepší než neustále řešit, proč to nedělat, zaměřit se na to, jak to vyřešit?
To je taková česká specialita. Vidím to i v náborech, jak doslova hnidopišsky hledáme, proč to nejde. Žádný člověk není dokonalý, vždycky je třeba udělat kompromis. Když chceme psa bít, hůl si vždycky najdeme a tady mám pocit, že je to stejné. Je to nevyzrálostí manažerů, kteří potřebují dohled anebo mají jednoduše špatnou zkušenost.

Víte, když to vezmu ze svého úhlu pohledu, pro mě bylo vždy zásadní a toho se držím i dnes, aby byla práce hotová v termínu a dobře. Otázky odkud, jestli z kavárny, z dětského hřiště, ze zahraničí nebo z domova, pro mě byly nedůležité. A třeba mnoho maminek na mateřské dovolené toto nastavení vítalo. Proč lidé, ale hlavně zaměstnavatelé trpí předsudky, že tento způsob práce zpomaluje a není dostatečně efektivní? Není to takové to 'podle sebe soudím tebe'? Nemají důvěru ke svým zaměstnancům nebo se bojí, že ztratí nad zaměstnancem kontrolu?
Je to jeden z důvodů. Ta potřeba té kontroly a mít poslední slovo. Setkávám se s tím hlavně u manažerů z devadesátek, kteří založili firmu a je pro ně nepředstavitelné, že někdo pracuje z domova a že tam jen nesedí. Je na čase, abychom se posunuli k tomu měřit přidanou hodnotu toho člověka a nikoliv jenom to, že si to v práci jako odsedí a udělá si čárku.

Představuji si teď, jak zaměstnavatel nebo nadřízený měří efektivitu práce v kanceláři, vím, kolik času lidi tráví v kuchyňce, na toaletách, při telefonování. Nemluvě o tom, že se zakázalo kouření na pracovišti, takže lidé chodí kouřit ven.
Přesně tak to je. Já jsem člověk, který v osm ráno zasedne k počítači a jsem schopná tam do těch osmnácti večer sedět. Mezitím pověsím třeba prádlo, ale když jsem v zaměstnání, tak se s kolegy bavíme o různých věcech, plánujeme, ale k práci samotné se nedostanu a dělám ji stejně do noci doma.

Já myslím, že je v tom hodně zainteresovaný strach. Pokud zaměstnavatelé dají svým zaměstnancům možnost volby, mozek to vnímá tak, že ztrácí část té své volby. Automaticky pak situaci vyhodnocuje jako hrozbu a spouští reakce, které změně brání. Strašně mi tady chybí autonomie.
Cítím to stejně. Dříve šlo o benefit. Dneska už je to částečně standard, nebo to lidé očekávají, protože ukázali v době covidu, že to funguje, tak proč je nyní zaměstnavatelé stahují, nechápu.

Kvůli nákladům?
Pokud projde v novele to, co tam projít má, tak v podstatě bude zaměstnavatel povinný zaměstnancům platit nějaké náklady, což si myslím, že povede k tomu, že zaměstnavatelé nebudou ochotní, aby lidé zůstali na home officech, protože budou platit kanceláře a vedle toho budou platit nějaké další náklady. Za největší benefit nepovažuji kulečník nebo notebook, který je pracovní nástroj, ale ti lidé, obzvlášť sendvičová generace, chtějí mít možnost skloubit práci s rodinou.

Syndromu vyhoření předcházely intriky a manipulace, říká Karel Novotný

U sendvičové generace nebo matek na mateřské dovolené, samoživitelů je přeci logické, že žádají flexibilitu, o které tady mluvíme, a chtějí hybridní přístup pro práci, nebo úplný home office, možnost pracovat odkudkoliv. Můžeme očekávat, že se trh práce přizpůsobí generačním požadavkům a bude je dostatečně motivovat, nebo zůstanou u těch kulečníků a her?
Za těch patnáct let, co se personalistice věnuji, nevidím žádný výrazný progres. Občas se objeví pro maminky nějaká kampaň a záhy se ztratí v nedohlednu. Pokud se budou slaďovat určité podmínky s Evropskou unií, třeba toto bude cesta, která nás donutí mít to jinak a líp. Ale samotnou vůli tady bohužel nevidím.

A co nemalá skupina lidí důchodového věku. Aktuálně velmi rezonuje téma důchodové reformy. Nechci se tady pouštět do detailů, ale z vašeho pohledu, je trh práce připravený nabídnout adekvátní práci a kvalitní podmínky lidem v tomto věku?
Já se obávám, že ne. Trh si žádá mladší generaci. Už analytik Ervín Dombrovský před pěti lety poukazoval na to, že když odejdou dva lidi do důchodu, tak je nahradí jenom jeden. Kde budou ty lidi brát, netuším. Dnešní padesátník je v úplně jiné kondici než před dvaceti lety a stejně je firmy nechtějí. Předpokládám, že je to tím, že vznikají firmy postavené hlavně na lidech kolem třiceti let. Nikoho z té starší generace k sobě nepustí. Pracovní prostředí je hodně pokřivené a potřebovalo by nápravu. Dříve jsme vyrůstali ve velkých rodinách, starali se o sebe vzájemně, museli jsme spolu komunikovat. Dneska jsme ve spárech sociálních sítí, jež nám nabízí příspěvky, které s námi rezonují, aby nás utvrzovaly v těch našich názorech. Takže najít společnou cestu starších a mladších bude s nárůstem technologií mnohem těžší.

Když se zamyslím i nad tím, že ta starší generace byla zvyklá pracovat od nevidím do nevidím a já už se do ní počítám, nebránili se ani neplaceným přesčasům nebo práci navíc a zaměstnavatelé k tomu přistupovali jako k něčemu samozřejmému, to si myslím, že bude hrát v budoucnu také velkou roli. Ta mladší generace na tento postup nebude ochotná přistoupit. Ve firmách a společnosti jako takové je toxická kultura, neříkáme si, co se reálně děje. Neuváženě se všechno mění, boří se z principu to, co funguje, a nehledají se konstruktivní řešení.

Personalistka Martina Koláčková (vlevo) s Bohumilou ČihákovouZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

No oni si tu půdu připravují už na sociálních sítích, totiž ta mladší generace propaguje pojmem „quiet quitting“ což v podstatě znamená udělat svou práci a nic víc, ale také nic míň. Udělat jen to, za co zaměstnavatel platí. Nedělat práci za dva, když zaměstnavateli trvá najít někoho za kolegu, který odešel. Nenechat si prací ovládat život. Je to podle vás spíše jen výkřik lenosti, nebo je to důležitý odkaz či reakce na tu toxickou pozitivní kulturu?
Určitě obojí. Jsou skupiny lidí, kteří jsou vyhořelí a mají již nastavené hranice, ze které nepůjdou, což je v pořádku. A s nimi se svezou ti, kteří toho zneužijí a nedělají nadále nic.

Martino, vy jste pro mě taková studnice příběhů, které každodenně od svých klientů posloucháte, zpracováváte jim doslova jejich životy. Co je pro vás nejtěžší, když hledáte vhodného kandidáta?
Jako recruiter zápasím s tím, že nabídka a poptávka se nepotkávají a ty lidi, které já hledám, tak na trhu moc nejsou nebo jsou zaměstnaní a nemají důvod nic měnit. Na výrazné přetahování či přeplácení firmy nemají peníze. Držím se hesla 'nedělej to, co nechceš, aby druzí dělali tobě'. Takže s lidmi komunikuji. Dávám zpětnou vazbu a jsem otevřená.

Ostuda i strach o vnoučata. Smířit se s homosexualitou dětí je pro rodiče těžké

Využíváte třeba nějaké záludné otázky, aby se později předešlo tomu, že ten člověk je manipulátor, kalkulátor a později se z něj ve firmě vyklube trošku blbec?
Napadá mě otázka, kde se vidíte za 5 let. (smích) Ne, touto formou se neptám. S klienty si povídáme a já si je naťukávám a oni mi to řeknou sami, aniž by to tušili. Občas mi kandidátky řeknou 'pardon, já jsem zapomněla, že se nebavím s kamarádkou' a o tom to je. Oni mi otevřeně řeknou, co je pro ně důležité, jaké mají očekávání. Když si čtete inzerát, čtete ho svýma očima a stává se, že při pohovoru narazíme na úplně jinou představu.

A jaká jsou největší úskalí uchazečů?
Oboustranná komunikace. Dám příklad na profesi skladníka, kde si přečtete inzerát: hledáme do skladu na dvousměnný provoz a hotovo. Ale ten skladník ví, co ta práce obnáší, a chce vědět: budeme tam něco měřit, budu muset pracovat na počítači? Jaká tam bude směrovost, je ten sklad temperovaný a budu používat vozík nebo jaká je náplň práce? To je to podstatné. Náš mozek si kreslí obrázek na základě těchto indicií a pak si porovnává ty obrázky, co chci versus inzerát.

Na závěr trochu na odlehčenou. Vy máte na svém blogu příspěvek, který má velmi poutavý a z mého pohledu i trefný titulek: „Když občas zařvete kurvaaaa, ušetříte za chlast a antidepresiva.“ Je účinnější upustit páru emocím vulgárním slovem? Přiznám se, že u mě to funguje.
Tady je potřeba říct, že to není vulgární slovo vůči člověku, ale často to bývá vulgární slovo v okamžiku, kdy se mi něco nedaří opakovaně anebo kdy mě neposlouchá technika, když se vztekám, proč mi to zrovna teď nejde. Jde o odpouštění negativní emoce, která se nahromadí a nějak musí ven. Můj muž, který to určitě bude číst, mi občas řekne, že bych mohla zmírnit, ale já říkám 'nikoho nebiju, nikomu neubližuju' a pokud je tohle jediný způsob, jak tu emoci dostat z těla, tak proč ne.