Holokaust je podle předsedy Senátu Milana Štěcha (ČSSD) nejhorším příkladem toho, kam až může vést netolerance. Evropská kultura musí být kulturou snášenlivosti, avšak nelze být snášenlivý k těm, kdo hlásají náboženskou či rasovou nenávist. Štěch to dnes uvedl na vzpomínkovém setkání, které se konalo v sídle Senátu k Mezinárodnímu dni památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

„Vlny antisemitismu i jiné formy nenávisti přichází v dobách, kdy se nedaří," zdůraznil  předseda Federace židovských obcí  Petr Papoušek. „Jsou to vzorce zakořeněné hluboko v nás, které se ceklicky objevovvaly a budou objevovat."

Čtěte také: Netradiční opera v Divadle Disk připomene osud Anny Frankové

Válečný veterán Pavel Vranský, který bojoval na různých bojištích druhé světové války, varoval před politickou korektností, v jejímž jménu se často překrucují dějiny. Pozastavil se také nad tím, že elita české populární hudby zkritizovala romského zpěváka a skladatele Radka Bangu za protest proti ocenění zpěváka Tomáše Ortela, jehož kapela bývá spojována s krajní pravicí a kritici jí vyčítají texty namířené proti menšinám.

Předseda Senátu Milan Štěch
Předseda Senátu Milan Štěch

Sám Banga uvedl, že s úcty ke všem obětem nacistických koncentračních táborů, k nimž patřil i jeho děd, nedokáže přihlížet jakýmkoli projevům nenávisti a xenofobie v současném světě. Podle nich se zdá, jakoby druhá světová válka nebyla dost světová, dost zrůdná, a že obětí této války nebylo málo.

Čtěte také: Obětí holokaustu z Německa bylo víc, než se myslelo, tvrdí vědci

Místopředseda Sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL) připomenul, že ten, kdo se nepoučí z dějin, je odsouzen k tomu, aby je zopakoval. Křesťané, aby pochopili sebe sama, musejí poukazovat na své židovské kořeny, poznamenal.

Den památky obětí holokaustu připomíná 27. leden 1945, kdy byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim na jihu Polska. Mezi lety 1940 až 1945 v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu lidí, většinou Židů. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50 tisíc československých občanů, z nichž přežilo asi 6000.

Nacisté za druhé světové války zavraždili na šest milionů lidí židovského původu. Z celého Československa, jehož předválečná židovská komunita čítala 350 tisíc lidí, zemřelo 250 tisíc Židů.

Čtěte také: Vyhubení Židů zpečetili nacisté ve Wannsee za 90 minut

Příběh zmizelého starce. Jednoho z milionů zavražděných
PROJEV
Mnozí známí lidé – umělci, vědci či politici – se stali obětí šoa. Díky tomu, že se proslavili ještě za svého života, si jejich jména připomínáme. To ale není případ většiny těch, jejichž život skončil v koncentračních táborech. Vyslovím zde jméno člověka z malé vesničky na Šumavě. Stejně neznámého jako miliony dalších zavražděných.

KDE SKONČIL STARÝ MUŽ

Před patnácti lety jsem s rodinou a přáteli začal opravovat rozpadající se synagogu v té části Šumavy, kde po staletí žili většinou německy mluvící obyvatelé. Převážně to byli horalé, sedláci, lesní dělníci a pracovníci ve sklárnách. Nemalou část populace zde ale tvořili Židé – hospodští, obchodníci a drobní průmyslníci. O nich – Němcích, Češích a Židech – a jejich vzájemném spolužití jsme připravili expozici do muzea, které jsme v obnovené synagoze otevřeli. Jednou k nám přijel starý muž z nedalekého Bavorska, který se představil jako kronikář německého obyvatelstva vyhnaného po válce ze sousední vesnice. Přivezl mi plán své vesnice s vyznačením domů, v nichž před válkou žili Židé. „My jsme spolu žili v míru," vzpomínal. „Nebyly mezi námi žádné spory." Z jeho vesnice se židovští obyvatelé odstěhovali včas, ještě před Mnichovskou dohodou a před příchodem ozbrojených sil nacistického Německa.

„Zůstal s námi jen jeden stařec. Nechtěl odejít ze svého domu a asi také neměl kam. My děti jsme ho milovaly. Byl tak hodný a laskavý. Hrál si s námi a dával nám cukroví. Ještě i za války. Pak pro něj ale v září 1942 přijeli. Pamatuji si, jak ho vezli na korbě vojenského nákladního auta. My děti jsme běžely vedle něj až na konec vesnice a mávaly mu. Tehdy jsme ho viděli naposledy." Starý muž se odmlčel. „Víte, my věříme," dodal, zřejmě za tehdejší děti, „že dožil někde v domově pro staré lidi. Nikdo už o něm nikdy neslyšel." V hlase německého kronikáře zněla naděje, v níž žil celý život. Jistě se dozvěděl o všech krutostech holokaustu, ale přece věřil, že snad jejich laskavý soused byl násilností ušetřen. „Kdybyste o něm něco zjistil, moc by mne to zajímalo," řekl mi. „Jmenoval se Hermann Meister." V jeho očích se však zračila obava z toho, co se dozví.

V archivu jeruzalémského památníku Jad Vašem jsem u jména Hermann Meister ze šumavských Kundratic našel to, čeho se můj německý přítel obával: datum úmrtí 2. dubna 1943, věk 77 let, místo smrti: koncentrační tábor Terezín.

ZAPOMNĚLI NA ŽIDOVSKÉ SOUSEDY

Je přirozené, že si chceme pamatovat spíše hezké stránky života, ale je nutné si připomínat i ty zlé. Minulý rok u nás vyšla kniha vzpomínek pěti německých rodáků ze Šumavy, kteří popisují krutosti svého vyhnání z rodných domů. Jejich rodiny zde žily po generace, v nehostinném horském kraji vybudovaly prosperující statky a usedlosti. Vzpomínají na to, jak nespravedlivě se k nim po válce Češi chovali, jak se jim, kteří nikdy nikomu neublížili, mstili za válečné krutosti. Přestože velký prostor ve svých vzpomínkách věnují líčení poměrů před válkou a za války, nikdo z pamětníků nezmiňuje, že jen několik let před jejich vyhnáním byli z jejich vesnic vyhnáni jejich židovští sousedé. Že byli také okradeni o majetek, který po generace budovali, ale že na rozdíl od nich ani nedostali šanci po vystěhování žít jinde – byli zavražděni. Ani v nejmenším nechci snižovat utrpení německých rodáků a popírat nespravedlnosti, násilí a příkoří, kterými prošli.

Jen by jejich výpovědi byly autentičtější, kdyby nezapomněli na své židovské sousedy.

PROJEV NEÚCTY

Vzpomínáme neradi, zapomínáme rádi. V těchto dnech musíme mluvit o ostudném dění v hanáckém Prostějově, v němž židovské organizace chtějí pietně připomenout místo, kde se nalézal městský židovský hřbitov. Tisíce obyvatel Prostějova podepsalo petici, která tomu chce zabránit. Jak je možný tak masový projev necitlivosti a neúcty? Komunistická výchova zásadně zkreslovala dějiny. Školní osnovy líčily II. světovou válku zejména jako boj německého imperialismu a sovětského komunismu a potlačovaly ostatní skutečnosti. Bohužel ani po pádu komunistického režimu se děti často neučí dostatečně a fundovaně o novodobé historii.

A CO STÁT?

Máme naštěstí takové projekty jako „Zmizelí sousedé" pražského židovského muzea, „Jeden svět na školách" neziskové organizace Člověk v tísni, „Příběhy našich sousedů" z projektu Paměť národa, neziskové organizace Post Bellum a další. Pozitivně působí také různé neziskové organizace čerpající peníze z německých vládních zdrojů, zejména je to Česko–německý fond budoucnosti. Mnohé iniciativy jsou regionálního charakteru – mezi ty patří i expozice spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě v Hartmanické horské synagoze.

Nezisková organizace Nadační fond obětem holokaustu v rámci svých možností a svého rozpočtu podporuje projekty, které mají připomínat naši historii a nedovolit, aby z ní zmizela ta část, která má zůstat varováním, aby se hrůzy dvacátého století neopakovaly. Zásadní roli ale nemohou nést neziskové organizace. Spoluzodpovědností státu je i výchova dětí a mládeže. Historie se nedá změnit. Ale musíme se všemi silami snažit, aby se neopakovala. Základním předpokladem toho je o historii pravdivě a v plném rozsahu učit naše děti.

MICHAL KLÍMA
Autor je předsedou správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu a generálním ředitelem vydavatelství VLTAVA LABE MEDIA.