Pro dětskou nebo dospívající duši je hledání vlastní sexuální identity složité a často ještě složitější je o této skutečnosti informovat rodinu a své blízké. Někteří rodiče tento fakt přijmou hladce, jiní své dítě odsoudí a zhroutí se jim svět.
Toto je dopis, který napsal čtrnáctiletý Adam svým rodičům. Poradili mu to na Lince bezpečí, když chtěl spáchat sebevraždu. Měl strach z vlastní identity. „Mami, tati. Nepíše se mi to lehce a říct vám to do očí bohužel nedokážu. Jsem jinej. Sami to často říkáte. A ano, jsem. Jsem totiž gay. Činím tak svůj coming out, tedy přiznání. Mami, ty jsi učitelka vnímavá, empatická a možná i proto už tušíš, že je něco jinak. Jen ses na to bála zeptat, tak jako já se bál vám to říct. Táta jezdí kamionem a občas si z gayů utahuje a vysmívá se jim. Bojím se, že mě odmítnete. Ale já se nezměním. Nemohu. Jsem takový, jaký jsem. Váš Adam.“
Když jsem si četla dopis od Adama, vzpomněla jsem si na mediálně známý případ čtrnáctiletého synovce moderátorky Ester Janečkové, který tíhu vnitřního coming outu neunesl a sebevraždu skutečně spáchal. Stál tenkrát u vzniku projektu S barvou ven a jeho posledním přáním, které napsal do dopisu na rozloučenou, bylo, aby se jeho milovaná rodina zapojila do boje proti tomu, co mu vlastně vzalo život, a to stále přetrvávající předsudky, homofobie a netolerance. Proč část naší společnosti není stále ochotná přijmout fakt, že mezi námi žijí gayové, lesby nebo transgender osoby?
Složité to pro nás může být, protože obzvlášť starší generace žila v určitém informačním embargu, kdy o takových situacích neměli příliš mnoho informací. Podobně jako jsme neměli v 80 a 70. letech informace o nějakých pohlavně přenosných chorobách, o nezaměstnanosti. To všechno souvisí s určitými společenskými podmínkami, kterými velká část generace nebo generací současné společnosti prošla, a kvůli nimž je může odlišnost a jinakost do určité míry ohrožovat. Promítá se to nejenom v oblasti sexuální identity, ale i třeba netolerance vůči různým etnickým minoritám.
Pro koho z rodičů je podle vás složitější přijmout fakt, že jeho dítě není heterosexuál? Pro matku, otce, nebo naopak pro tu ještě starší generaci, to znamená babičku nebo dědu?
K těmto situacím se dostávám v souvislosti s prací jako školní psycholog na základních a středních školách. Odpovím tedy na základě své zkušenosti. V mé praxi měl velkou obtíž s přijetím odlišné sexuální identity či orientace spíš otec. A pokud už rodiče tu situaci přijali, bylo následně složité to vysvětlit prarodičům.
A čím si to vysvětlujete, že otcové nesou tuto informaci hůř?
Otec bývá dominantní, hodně nepřizpůsobivý, nebo neochotný přijmout právě tu názorovou odlišnost. A v tom konkrétním případě, který jsem zmínila, zároveň volil i perfekcionistický způsob výchovy. Dalším faktorem může být i osobnostní nastavení individuální schopnosti tolerance a určité sociální odvahy, se kterou rodič po této novince přijde mezi ty ostatní.
Může hrát roli v nepřijmutí toho faktu i historie? Za vztah stejného pohlaví se v minulosti ukládal trest smrti, nebo později takového člověka přinutili, aby žil s partnerem opačného pohlaví, a svoji orientaci tak uměle potlačoval.
Každý z nás si nese nějaký jiný střípek z historie. Každý máme jinou odvahu žít odlišným způsobem. V naší společnosti je stále dost lidí, kteří se přizpůsobují společenskému tlaku, neprojeví svou orientaci tak, jak to skutečně cítí. Máme mezi sebou lidi, kteří experimentují, ale současně existuje i velké množství jedinců, kteří si své soukromí neustále chrání a radši se tlaku okolí přizpůsobí.
„Rodiče homosexuálů trápí ostuda, představa pohlavního styku nebo třeba to, že nebudou mít vnoučata.“
Ale mnohým to způsobilo deprese nebo si sáhli na život. Stejně jako Filip.
To je pravda. Dlouhodobá nespokojenost, ať už je to v oblasti odlišné sexuální identity, nebo v něčem jiném, vede k úzkostem, sebepoškozování, k častějšímu zneužívání návykových látek a někdy právě i k pokusům o sebevraždu či k dokonaným sebevraždám. Pro okolí jde o signál, že se něco děje, že musíme začít vnímat, naslouchat, komunikovat. Snažit se poskytnout bezpečí tomu druhému, u kterého vidíme, že se něco takového děje. Potřebujeme pro mladé vytvořit pocit bezpečí, což je patrné i z řady situací, kdy se řada z nich rozhodne projevit svou sexuální identitu třeba až v dospělosti. Tehdy už mají založené rodiny, mají vlastní děti, je jim pětatřicet let a najednou dojdou k tomu, že mají vybudované postavení, finanční zázemí, a tudíž cítí bezpečí, že mohou dát průchod své odlišnosti.
Dokážete specifikovat, co z vaší zkušenosti rodiče nebo prarodiče vnímají nejhůře? Když jsou jejich potomci gayové, lesby nebo transsexuálové? Pociťují spíše stud, vadí jim představa sexu, nebo je například trápí, že nebudou mít vnoučata?
Může to být asi vše, co jste vyjmenovala. Často se setkávám s argumentem, že nebudou mít jejich potomci své vlastní potomky. Potom je to ta sociální ostuda, nebo obava ze sociálního nepřijetí vnějším okolím. Když řešíme tyto situace s rodiči, tak si ukazujeme možnosti, že i homosexuálně orientované páry a děti, které podstupují změnu pohlaví, mají otevřené dveře k tomu, aby mohly vychovávat potomka. Narážíme ale na neochotu přijmout jinou krev, cizí dítě. Vidíme, že tam je celkově nižší tolerance rodičů k pochopení určitého nastavení nejenom těch dětí, ale i pravidel, které s tím souvisí. A to, že okolí si bude něco myslet, je jen začátek a konec řady problémů. Stejně tak si totiž může okolí něco myslet, když budu jezdit určitým typem auta, když moje děti budou studovat na prestižním gymnáziu, nebo naopak půjdou na učební obor. Zkusme se zaměřit na to, že v naší rodině nastavíme taková pravidla, abychom se tam cítili dobře, bezpečně, spokojeně, a pokusíme se nechat ty dva, ať si žijí stejným spokojeným a bezpečným způsobem.
Trápí tato situce více rodiny, které žijí na vesnici, nebo v malém městě, kde se všichni znají a žijí prototypem tragičnosti a konzervativnosti?
Tady naprosto rozumím vaší otázce, ale myslím si, že jsme opět u toho nechtěného škatulkování. Lidé z malého nebo velkého města totiž nemusí být prototypem těch ostatních. Představme si moderní vesnici sestavenou z moderních domů, kde se nastěhují určité typy mladých lidí, svérázných, otevřených. Tam vůbec nemusí být problém takovou situaci řešit. Velká města mají v tomto případě možná tu výhodu, že je tam větší anonymita. Ačkoli je samotná anonymita v mnoha jiných směrech spíše nevýhodou, tak v tom projevení odlišnosti výhodu vidím, zatímco v menším městě to může být komplikovanější. Opět jsme u jádra problému - je třeba vychovávat děti k určité odolnosti, sebevědomí a vědomí toho, že byť jsme nějak odlišní, tak máme důležité lidské vlastnosti, díky kterým bychom měli být důležitou součástí společnosti.
Bohumila ČihákováO životě zblízka
Nový díl si můžete poslechnout vždy od pátku na www.denik.cz.
Vaše příběhy, náměty, o čem byste chtěli poslouchat, můžete posílat na adresu bohumila.cihakova@deník.cz.
Z mnoha příběhů je známo, že rodiče či prarodiče jsou přesvědčení, že mohou sexuální identitu svých dětí změnit. Nutí je k tomu. Ale to, jak je člověk orientovaný, se přeci nestane přes noc. S tím se prostě narodíme. Nejde o módní záležitost, jak si někteří lidé nebo rodiče či prarodiče myslí.
Máte pravdu, ukazuje se, že to je dáno, s tím prostě přicházíme na svět. Podobně jako na svět přicházíme s určitým typem temperamentu.
A co mají dělat děti nebo nezletilí, když je rodiče po coming outu zavrhnou?
Pro dítě v tomto okamžiku nastává opravdu krizová situace. V rámci krizové intervence se vždycky snažíme s těmi klienty, v tomto případě i s dětmi, najít nějakou podpůrnou síť nebo nějakého člověka, který by mu tu podporu dokázal dát místo rodičů. Zaměřila bych se na to, jestli v rámci širší rodiny není někdo, který by byl tolerantnější, chápající, vstřícnější. Další variantou je hledat podporu mezi vrstevníky. Jestli není v okolí nějaká kamarádka, případně skupinka vrstevníků. S touto podporou se pak pokusit navázat vztah s rodiči a nastavit pravidla přijetí toho dítěte. Je to stejné, jako když máme dítě se srdeční vadou či s diabetem, dítě v tom okamžiku potřebuje daleko větší podporu, protože má o něco stísněnější vstup do života než ostatní.
Ranit mohou také naopak děti své rodiče. V čem třeba chybují při coming outu?
Zažila jsem situaci, kdy svou orientaci dítě dalo do souvislosti s výchovným působením rodičů, aby v nich vyvolalo pocit viny. Zároveň už jsem se setkala s tím, že dívka z velmi přísné rodiny schválně na oko navazovala homosexuální vztahy s jinými slečnami a ve svém soukromí přitom měla stálý heterosexuální vztah s chlapcem. Chyba není vždy jen na straně matky a otce, i mladí umí situace zneužít, aby s rodiči manipulovali.
A co byste tedy doporučila mladým lidem, kteří se rodičům chtějí svěřit?
Doporučuji, aby si hlavně vytvořili ideální prostor, kdy to těm rodičům budou chtít říct. Počkat si na svůj i jejich klid, a až se všichni sejdou, možná udělat něco příjemného, třeba dobré pohoštění. Už tehdy možná rodiče začnou bystřit, že se něco děje. Někdy to na rodiče mladí vybalí ve vyhrocené situaci, a to ten rodič nemůže jednat v klidu. Může být podrážděný z práce. Může řešit jiné potíže.
A jak by pak měla vypadat ideální reakce rodičů na tuto zprávu?
Je důležité, aby dítě bylo předem připravené na to, že rodič může projevit i výraznější emoce, protože taková zpráva pro ně může být šok. Současně by ale mělo nastat i nějaké pochopení, které bychom pro děti vždycky měli mít, ať už jde o odlišnou sexuální identitu, nebo jinou situaci, která nás zcela zaskočí. Nejdůležitější je vyjádřit dítěti podporu a dát mu vědět, že společně vše zvládneme. Říct mu: Potřebuji to vysvětlit. Potřebuji tomu porozumět. Ty jsi teď ten, kdo mi to může vysvětlit. Lze vyhledat i pomoc odborníka, který vysvětlí, co se s danou situací dá dělat, jak se bude pokračovat v případě, že jde o změnu pohlaví. Tyhle situace na školách opravdu nastávají a rodiče i děti potřebují návod, jakými postupnými kroky se mají ubírat, aby všechno probíhalo co nejklidněji a nejkonstruktivněji.
„Jako rodiče bychom měli méně projevovat své vize, svoje plány a měli bychom více naslouchat skutečným plánům a představám dětí.“
Homosexuál Michal mi přiblížil jejich situaci doma, kdy jej po jeho coming outu v tradiční rodině rodiče přijali bez problémů, ale kdo se s tím nesmířil, byli prarodiče. Babička osočila matku (svoji snachu) ze špatné výchovy, že měla Michala seřezat řemenem a třeba by to z něj vytloukla. Rodinu to rozdělilo. Ale obě víme, že řemen orientaci změnit nejde.
Nejde, máte pravdu. Zní to naprosto absurdně. Je zkrátka velmi důležité přijmout dítě takové, jaké je, ať už se mu nedaří ve škole, nebo má nějaký handicap, nebo si vybere partnera, který se nám nelíbí. Upřímně řečeno, ať si zkusí rodiče představit, co je pro ně horší představa, jestli šťastný syn v homosexuálním vztahu s chlapcem, nebo že kluk přivede domů ženu, která se živí třeba prostitucí.
A k tomu rozdělení… Tady si myslím, že asi nejvíc celé situaci mohl napomoct tatínek toho chlapce, postavit se jednoznačně za manželku. Dítě přeci vychovávali společně, to znamená podpořit i tu společnou výchovu. Rozkol v rodině by asi neodvrátil, ale minimálně by odvrátil rozkol uvnitř své vlastní rodiny. To znamená, jestliže se prarodiče rozhodnou, že toto je pro ně nepřijatelná situace, těžko je asi přesvědčíme, ale podpora tomu dítěti je v tom, že my jako rodiče si stojíme za tím, jak jsme ho vychovali. Že s nastalou situací nemáme problém a rádi ho podpoříme. Přijmeme ho se vším všudy včetně jeho partnera.
Víte, mnohdy si říkám, jestli tyto rodiče nebo prarodiče někdy napadlo, jak se cítí právě jejich syn, dcera nebo vnuk, vnučka. Že to tyto děti mají v životě složité, že si to samy nevybraly, narodily se s vlastní identitou, přirozeností, a nyní čelí posměškům nebo šikaně ve škole. Že mají strach, co je čeká v budoucnu, jestli najdou stálého partnera, jestli budou moct mít děti, a nakonec se uzavírají do sebe a ze šťastných dětí se stávají časované bomby.
Ano, přesně tak to je. Málokdo může mít porozumění pro situaci takového dítěte. Pokud jsme tou zkušeností neprošli, opravdu nemůžeme vědět, co všechno běží takovému člověku v hlavě, jak jste to tady moc hezky vyjmenovala. Budu mít děti? Jak to bude vypadat s partnerstvím? Dneska řada párů řeší i majetkové otázky v případě, že spolu budou budovat nějaký vztah. Pro řadu heterosexuálních párů je zcela přirozené, že když něco budují, tak si tím vytváří i vzájemné bezpečí. To však pro jinak orientované páry často tak jednoznačně neplatí. Tyto dvojice mohou mít zájem o adopci dětí a o řadu dalších aktivit, ze kterých jsou však kvůli své orientaci vyčleněné.
Markéta Švamberk ŠauerováPokud budeme uvažovat ještě o změně pohlaví, tak to není jenom proces nějakého sociálního nastavení, ale jde o hormonální léčbu, velmi bolestivé operace, zjizvení, následné plastické zákroky a podobně. Je to běh na dlouhou trať a za velmi úzké spolupráce s odbornými lékaři. U transgender dětí se ti potomci velmi výrazně mění. Velmi často se setkávám s tím, že rodiče říkají, 'no, když byl ještě Janička a teď je to Viktor' nebo obráceně, tak je to takové jako před Kristem a po Kristovi, kdy máme v historii toho dítěte nějaký zlomový bod. Musíme mu jinak říkat, mění se i kolikrát jeho zájmy, takže tohle může být pro rodiče velmi komplikované.
Myslíte si, že by této komunitě a obecně genderovému vyvážení pomohla změna slabikáře, že by se do příběhů, filmů, pohádek, které jsou stále zasazené do těch tradičních rodin a norem, zasadila a ukazovala i ta menšina, která tady s námi je a bude?
Jako psycholog bych měla pravděpodobně odpovědět, že ano. Na druhou stranu si představuji pohádku, kdy bych své dceři četla, že se princ zamiloval do prince a byli spolu šťastní až do smrti. Na jednu stranu je to přirozené, chceme, aby děti různě sexuálně orientované měly přirozené podmínky, na druhou stranu si nejsem úplně jistá, jestli právě těmi zásahy nevytváříme něco, co úplně přirozené není.
Napadá mě k tomu příměr, když kolegyně psycholožka v rámci zahájení covidových opatření vedla rodiče k tomu, že mají do pohádek začít zakomponovávat roušku jako přirozenou součást toho, co se děje. Princ s rouškou na koni jel pro princeznu s rouškou. Přijde mi, že to je podobné. U této situace jsme řada psychologů bili na poplach a říkali jsme, že to není přirozené, že ty pohádky prostě nějak znějí. Ale jestli si někdo chce vytvořit příběh, kde budou figurovat takové či onaké páry, tak já myslím, že tomu nic nebrání.
Vy tady často říkáte slovo přirozené, nicméně pro tuto skupinu LGBT+ je jejich přirozenost úplně někde jinde než v tradicích.
A teď je otázka, proč by to tak mělo být? Proč komunita LGBT+ by nemohla respektovat nějaké tradice, ze kterých jsme vyšli?
Myslím si, že je respektují. Otázka je, jestli my jsme schopní ve společnosti respektovat je. A tomu pochopení určitě nenahrává ani skutečnost, že i z nejvyšších míst se ozývají hlasy, které nesdílejí vstřícný postoj k menšinám obecně. A to si myslím, že není dobře, protože to samozřejmě ovlivňuje tu většinovou společnost.
Mně se moc líbí, že jste právě řekla k odlišnostem nebo k menšinám obecně, a v tom je právě zakletý ten princip. Totiž představme si, že každá menšina by měla požadavek třeba na ty pohádky. Menšinou může být kojící maminka, která chce kojit třeba na veřejnosti. Víme třeba, jaký poprask to vyvolává na Slovensku, jako Češi jsme vůči těm situacím tolerantnější, ale jsme zase méně tolerantnější k jiným situacím. Představme si, kolik těch menšin anebo odlišností kolem sebe máme a jestli jsme schopni vůči všem těmto odlišnostem vytvořit právě hračky, pohádky, to zázemí. Jestli skutečně nestačí začít sám od sebe od tolerance v té rodině, nekomentovat, co mají v druhé rodině. Každý toho máme na bedrech spoustu a zkusme si říct, takový je problém, takto k němu přistoupíme, takhle toho člověka přijmeme.
Moje téměř patnáctiletá dcera se mě nedávno zeptala napřímo: „Mami, co kdyby se mi líbily holky? Vadilo by vám to?“ Jsme liberální rodiče, hodně otevřeně s dětmi na toto téma mluvíme a říkáme jim, že jim hlavně přejeme, aby našli člověka, kterého budou milovat a on je, a že nám je úplně jedno, jestli to bude kluk, nebo holka.
Souhlasím a ptali se mě obě moje děti na to stejné, možná i proto, že občas jim sdílím třeba zážitky, které s dospívajícími mám. Setkala jsem se se spoustou rodičů, kteří říkají: „Nám to vlastně vůbec nevadí. Nejdřív nás to šokovalo, měli jsme obavu.“ Minulý týden jsem zrovna mluvila s jednou maminkou a ona říká: „To je tak příjemný chlapec, kterého nám ten náš kluk přivedl domů, a my máme vlastně najednou děti tři. Měla jsem chlapce a dívku,“ říkala ta maminka, „a teď mám dva kluky a slečnu.“ A také řešila problém, jestli budou vnoučata. Nakonec to vyřešila tak, že řekla: „No tak snad budu mít od dcery.“ K tomu mě ještě napadá důležitá věc, a sice že časté zmínky rodičů o vnoučatech, o partnerství může v těch dětech, které to mají jinak, vyvolávat stres. Pořád jim totiž běží v hlavě, že oni ty rodiče zklamou, že udělají něco, s čím rodiče nepočítají. Takže bychom možná měli méně projevovat své vize, svoje plány a měli bychom více naslouchat skutečným plánům a představám dětí a tomu, co ony vlastně mají ve svém životě za záměry.
Markéta Švamberk ŠauerováDoc. Markéta Švamberk Šauerová vystudovala obor pedagogika-psychologie a obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorská studia absolvovala na téže fakultě, v oboru pedagogika. Habilitovala se v roce 2014 v oboru pedagogika na Trnavské univerzitě v Trnavě.
Již během studií se věnovala využití arteterapie a muzikoterapie při práci s klientem. Při studiu v zahraničí na Freie Universität Berlin se hlouběji zabývala oblastí rozvoje komunikačních dovedností. Dlouhodobě pracovala v Pedagogicko-psychologické poradně Praha 4 a v Pelhřimově. Působila na ZŠ a MŠ Angel na Praze 4 a krátce na GYOA Pelhřimov.
Od roku 2006 působí na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, od roku 2022 působí rovněž na katedře psychologie Pedagogické fakulty UK.
6
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
