„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“ byla podle historiků Pavla Palečka a Karla Kaplana poslední slova Milady Horákové před popravou.

Slovo „poprava“ však v tomto případě není na místě, protože to vychází z významu „učinit někomu po právu.“ Téměř čtvrt hodiny trvající pomalé a mimořádně bolestivé škrcení Milady Horákové však mělo s právem společného pramálo.

Osmidenní tragické divadlo

Na politickém procesu se skupinou Milady Horákové si dal režim obzvlášť záležet. Stal se první a zároveň největší hromadnou justiční vraždou po roce 1948. Přijeli ho osobně dirigovat sovětští poradci Lichačev a Makarov. Výsledkem bylo 639 obžalovaných, deset trestů smrti, 48 doživotí a odnětí svobody v úhrnné délce 7830 let. Hrůzná inscenace trvala pouhých osm dní.

Milada Horáková byla StB a následně komunistickými prokurátory v čele s Josefem Urválkem označena za hlavu údajného spiknutí. Scénář byl daný předem. Vyšetřovatelé se mučením, psychickým nátlakem a falešnými sliby pokoušeli přimět obžalované, aby se nazpaměť naučili, jak se mají během veřejném procesu, a hlavně co mají říkat.

Čtrnáctiminutová trýznivá smrt

Milada Horáková se přesto nepodvolila a statečně bránila své ideály a demokratické přesvědčení. Tím si zpečetila svůj tragický osud. Žádost o milost odmítla, na Klementa Gottwalda se nicméně s dopisy žádajícími zvrácení rozsudku obrátila řada světových osobností – například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.

Marně. Milada Horáková byla zavražděna v pankrácké věznici časně ráno 27. června 1950, jen několik dní po procesu. Nebylo to přitom klasické oběšení, při kterém si odsouzený záhy zlomí vaz. Političce věrné masarykovským ideálům bylo nasazeno škrtidlo zavěšené na háku a pomocník kata Horákovou tahal lanem na kladce za spoutané nohy. Mučivá smrt trvala více než čtrnáct minut.

Vše spálit a ukrýt

Po mimořádně odvážné ženě nemělo zbýt nic, dokonce ani oprátka. Veškeré ostatky byly zpopelněny, nepohřbeny a ukryty ve skladu. Poté byly tajně rozvezeny na různé hřbitovy nebo zničeny. Dosud se nenašly.

Po ženě, kterou neúspěšně vyslýchalo a mučilo už gestapo, zůstal navzdory snahám komunistických pohlavárů stále živý odkaz. Dnes jej připomínají četné památníky, názvy ulic i náměstí. Dokládají neměnnou pravdivost slov z posledního dopisu, který Milada Horáková adresovala rodině: „I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“