Začínala se třemi psy z útulku a třemi nalezenými kočkami v brněnském bytě na sídlišti. Už tehdy věděla, že jejím posláním je pomáhat opuštěným a nemocným zvířatům. Dvanáct let vede Útulek Tibet, kterým projde každý rok víc než stovka zvířat. Většina najde díky Alžbětě Humlíčkové nový domov u hodných lidí. Kromě koček a psů se za vraty rodinného domku v Marefách u Brna prohání i několik ovcí, kráva, dvě prasata, a měli tu dokonce i slepého srnce.

„Tyhle dvě ovčandy jsou onkologické,“ ukazuje Alžběta směrem ke dvěma fenám, které mají místo ochrnutých zadních nohou vyrobený vozíček s kolečky a šťastně se tulí k brigádnicím, které dnes přijely do útulku pomáhat. „Když řeknete potenciálním zájemcům diagnózu, odradí je to. Málokdo si vezme psa na pár měsíců na dožití, navíc psa, který vyžaduje speciální péči,“ dodává. Jejím cílem je najít nový domov opuštěným zvířatům, ne vždycky se to však podaří. Nejenom vůli vážným zdravotním komplikacím jejích svěřenců.

Kočky z útulku se do adoptivních rodin dostanou snáze, nesmí ale být příliš plaché. Kočka, která se na první dobrou nepřijde přitulit, zkrátka spíš zůstane nepovšimnutá novým zájemcem nebo jeho dětmi. I proto tady začali zvířata fotografovat a dávají jejich portréty na Facebook.

„Někdy je i obyčejný mourek podobný třeba kočce, která majiteli nedávno zemřela, takže si ji zamiluje ještě dřív, než ji uvidí na vlastní oči,“ vysvětluje Alžběta. Přesto se její dům a přilehlý dvůr a zahrada zvířaty stále více plní. „Každý rok přijmu zhruba sto koček a deset psů, za rok se protočí do nových domovů, ale čím déle fungujeme, tím víc se zaplňujeme i zvířaty, která si nikdo nechce adoptovat, takže tu zůstávají na dožití,“ popisuje majitelka útulku.

Psy k boudě nedávám

Majitelka, která do soukromého útulku investovala veškerý majetek a příjem, dnes žije z charitativních bazarů a darů. I tak si dobře rozmyslí, než pošle zvíře do nové rodiny – už na vratech útulku stojí velkými písmeny nápis: Psy k boudě a kočky k venkovnímu chovu neposkytujeme! Proč? „Abych je s lehkým srdcem mohla dát dál! Necítila bych smysl ve své práci, kdybych dávala psa od nás z domu do studené boudy. U nás mohou všichni dovnitř ke krbu, tak jakou by to mělo logiku, tady vypiplat zvíře a pak ho dát někomu, kdo ho bude cepovat u boudy v zimě v létě?“

Útulek nehraje na kvantitu, ale na kvalitu, která se měří láskyplným přístupem. „Vím, že všem zvířatům na světě stejně nepomůžeme. Tak ať se ta, kterým pomůžeme, mají dobře! Naše zvířata jsou čipovaná, kastrovaná, stálo nás to spoustu energie a lásky a peněz – a pak se dozvím, že kočka v adopci byla přejetá, utopená, otrávená. Vstávám měsíce ke kotěti, krmím ho speciálním mlékem, bojím se o něj, pak vyroste, dostane novou rodinu a za týden napíšou, že ho přejelo auto. To mě dovedlo k tomu, že zvířata dávám výhradně někam, kde se budou mít stejně dobře nebo lépe než u nás.“

Téměř pořád v útulku

Když před dvanácti lety Alžběta začínala, žila v Brně na sídlišti. Tři kočky prý byly celkem nenáročné, ale venčit psy mezi paneláky bylo stresující. Alžběta dostávala od sousedů hlavně negativní reakce, za každý chlup nebo kapku na společné chodbě mohla její zvířata. Starý ovčák nevydržel a zvedal nožku přímo u domu, bylo těžké ho rychle tahat na trávník. Radostné to nebylo ani pro Alžbětu, ani pro sousedy. Tak našla domek v Marefách u Brna, kam se přestěhovala i se zvířaty. Tušila před těmi dvanácti lety, že bude vládnout stopadesátihlavému útulku? Nevěřila by.

„Je to jako s dětmi. Když máte jedno, máte pocit, že dvě nezvládnete. Ale nakonec zvládnete i čtyři. I šest dětí můžete zvládnout. Se zvířaty je to podobné. Kdyby mi někdo řekl, že tu budu mít prasata, ovce, krávu a desítky koček a psů, nevěřila bych mu. Ale stalo se to. A jde to. Bez dovolených, každý den od rána do večera a často i v noci. A k tomu mám dvě děti,“ směje se Alžběta.

Nejprve se jí dařilo se sem tam urvat a odjet třeba za rodiči na Slovensko, ale čím víc bylo zvířat a čím víc nemocných přijímala, tím to bylo náročnější. „Zavolali mi třeba: jedna kočička zvrací, co máme dělat?! Kdybych tu byla, věděla bych, co s ní. Ale radit na dálku? Tak jsme prostě jezdit pryč úplně přestali!“ Útulek opouští, jen když jede do Brna na charitativní bazar, který útulek živí, ale vždycky nechá doma někoho, kdo to se zvířaty aspoň trochu umí. „Nemůžou tu zůstat sami. Může se stát cokoli – třeba vypadne elektřina. A nemocné kočky jsou tu trochu zhýčkané, potřebují teplo,“ směje se Alžběta.

Stopu v srdci zanechá každý

Otevírá dveře do jednoho z kočičinců, jehož aktuální, zatím nedokončená oprava vychází na půl milionu a kde se v karanténě k sobě tulí, skáče, protahuje a hraje si asi třicet koček. Od těch nejmenších koťat, která se ještě každou chvíli kojí u svých matek, až po staré vysloužilé kočičandy. Všechny přišly do Tibetu ze sociálně slabé rodiny, která se původně starala jen o několik opuštěných zvířat, ale vzala to za špatný konec. Neměla peníze na kastraci a pár micin během pár let porodilo spoustu dalších, takže jim situace přerostla přes hlavu. Alžběta je z nevhodných podmínek odvezla všechny hromadně, některé nechala vykastrovat, odčervit, naočkovat a očipovat, pár kastrovaných kocourů rodině vrátila, ale hlavně březí matky a koťata si nechala v Tibetu.

Není tu žádná čistokrevná honosná peršanka ani siamka, jen samé mindy z ulice, krásné a přítulné, ale i ostražité a bojácné kočky. Polehávají v otevřených přepravkách a na polštářcích, uprostřed místnosti mají několik misek s granulemi a s vodou a u zdi kočičí záchody. Koťata zkouší tlapkami cvrnkat do hraček, mňoukají a chtějí si hrát i s námi.

Ptám se, které zvíře přirostlo Alžbětě za ty roky nejvíc k srdci. Jedno konkrétní jméno ale neřekne. „Těch je moc! Stopu zanechá každý. Měla jsem fenečku, která trpěla rakovinou, ale zhruba o rok se nám podařilo jí prodloužit život, podstoupili jsme s ní chemoterapii. Bylo vidět, jak je vděčná za každý den. Nejvíc mě bolí, když umře kotě nebo štěně. Smrt starého zvířete ještě dokážete pochopit, ale mládě, to dodnes zvládám těžko,“ vzdychne si. Před časem dokonce přijala slepého srnce, který už také není naživu. Znovu by však divoké zvíře v útulku nechtěla – bylo prý jasné, že si soužití s lidmi a ostatními domácími zvířaty nijak neužívá.

Kdo by nechtěl ke krbu

Jak se tady v útulku zvířata vlastně ocitnou? Jsou dvě možnosti: buďto volá nálezce, že natrefil na toulavé zvíře, nebo někdo, kdo se o své zvíře neumí postarat a chce ho poslat dál. „Někdy volají příbuzní, že psovi nebo kočce zemřel pán a oni si to zvíře nemohou nechat. Třeba že babička měla pejska na dvoře a oni bydlí v bytě, takže ho nemohou přijmout, že není na byt zvyklý. Ale žádné domácí zvíře nezůstává rádo venku, každé je vděčné za domov! Ono totiž každé, které sem přijde, nakonec skončí v kuchyni u nás doma, tamhle v patře. A ještě jsem za těch dvanáct let nepoznala žádné zvíře, které by nechtělo být uvnitř a dralo se zpátky ven. Naopak, první týdny máme problém taková zvířata dostat ven, když už jednou uvidí, jaké je to doma, bojí se, že jakmile odejdou, znovu se ke krbu nedostanou,“ popisuje Alžběta.

Od koček jdeme dál na dvůr, kde zrovna parta dobrovolníků čistí chlívek praseti. Čuník Sidík, tedy správně se jmenuje Siddhartha, má prý čtyři metráky! Alžběta ho drbe mezi ušima a on se ztěžka zvedá, má nemocné zadní nohy a špatně se mu chodí. „Toho máme odmala, asi osm let. Volala nám tehdy paní, která popisovala, že její kamarádka pracuje ve velkochovu a tohle prasátko tam leží s průjmem na betonu, nepostaví se a oni se ho chystají utratit. Tak jestli bychom si ho nevzali. Co jsem měla dělat? Nemohla jsem říct, že si ho nevezmu! Tady je šťastný jako blecha,“ drbe Alžběta čuníka na hřbetě a on vrní skoro jako kotě. Podobně přišla i k jehňatům, o které se neuměla postarat jejich máma ovce. Druhý čuník, kterého tu mají, má zase nemocné obličejové kůstky a jeho rypák vypadá, jako by byl vepřík zkřížený s boxerem. A pak je tu kráva, taky ji měli utratit.

Proč to vlastně Alžběta dělá? Proč tráví hodiny denně péčí o němé tváře plné šrámů na jejich zvířecích tělíčkách i duších? Krčí rameny. Na tohle téma z ní víc než dvě věty nedostanu: „Nabíjí mě to. Ten pocit, když vypipláte kočku a její nový majitel vám pak posílá fotky a vy vidíte, že to zvíře, které mělo být dávno mrtvé, se má krásně na světě… je vám z toho prostě dobře.“

Pomůžeš jednomu…

Provoz stojí Alžbětu Humlíčkovou 150 tisíc korun měsíčně. Několik stálých dárců posílá krmení, jiní přispívají trvalým příkazem z účtu, hodně dělají pravidelné charitativní bazary. Ti, kteří zvíře do útulku dají, protože se o něj nedokážou sami postarat, většinou kupodivu zdrojem peněz nejsou.

„Když jsem řekla, že se zvířetem nám mají přivézt i stelivo nebo krmení, už se neozvali. A já jsem si samozřejmě vyčítala, že zvíře přišlo kdovíkam. Tak už to raději neříkám. Jediný, kdo občas se zvířetem přiveze i granule, jsou náhodní nálezci, někteří pak někdy dokonce pravidelně přispívají. Ideální by ale bylo, kdyby na zvířata platila obec. To bych měla jistotu, že mí svěřenci nebudou mít hlad, že budu mít čím zaplatit veterinářku a za co koupit stelivo,“ uzavírá majitelka Útulku Tibet. Fenky s kolečky místo zadních nohou ňafají na rozloučenou, Sidík vylil vodu a vyrobil bahnisko. Ovce bečí. Mezi tím vším se za mámou Alžbětou rozběhl její mladší syn, cestou krmí slepice zachráněné z velkochovu.

Všem zvířatům na světě tady určitě nepomůžou. Ale těm, které tu mají, zařídili báječný život.

KLÁRA KUBÍČKOVÁ