S Václavem Havlem jste hovořil v dobách před i polistopadových. Změnil se jako člověk, posunulo ho prezidentství někam jinam?

Vzhledem k tomu, že většinu toho času jsem seděl někde v redakcích, styky s ním jsem si v dobách prezidentství zakázal. Oba naše knižní rozhovory, ať už Dálkový výslech nebo Prosím, stručně, vznikly mimo toto období. Pokud ale vezmu Václava Havla v civilu před i po, tak myslím, že se moc nezměnil.

V čem je podle vás vlastní podstata Havlovy osobnosti?

Samozřejmě nejtypičtější je, že byl mužem, který se nikdy nenechal omezit lokálním myšlením. Vždycky uvažoval celosvětově a nesl v sobě odpovědnost za lidstvo, nejen za Česko. Jeho vize měly vždycky velký přesah, proto se také o něj dnes zajímá celý svět.

Byl onen univerzální rozměr daný především tématem nedělitelnosti lidských práv, práva na život ve svobodě a v pravdě?

Jistě, ale je to ještě hlubší. On věděl, že dostat se z nesvobody znamená, že ji umíme prokouknout, popsat. Jeho základním tématem proto byl zbanalizovaný jazyk a jak se z uštknutí ptydepe dostat. Čili to je ještě filozoficky univerzálnější téma, jehož se skutečný myslitel musí dotknout. Každé společenství, demokratické nevyjímaje, vytváří klišé, které zabraňuje spatřovat skutečnost, jaká opravdu je. A to je třeba neustále bourat.

S tím tedy organicky souvisí Havlovo připomínání, že nemáme automaticky kývat na všechno, co s sebou nese svoboda, například konzum, zastavování zelných ploch, hrabivost?

Ano, to je stále totéž. Myslím, že nejvíc by se smál teď, kdyby viděl, jak mu stavíme ty adorační kostelíčky. Spíš by to byl trpký úsměv. Neboť to je přesně to, čeho se v životě neustále obával: Že místo k porozumění máme sklon k zbožštění. A místo výkladu jeho myšlenek odsouhlasíme zákon, že se zasloužil o stát. Tím vlastně obcházíme snahu ho pochopit.