Romy bychom měli zapojit do dění a podpořit ty šikovné, říká nová zmocněnkyně

Berete jako svou výhodu k práci vládní zmocněnkyně pro romské otázky, že jste romského původu?
Že jsem Romka a hovořím i romsky, je pro tuto práci určitě plus. Ale k tomu mám i odborné znalosti a také zkušenosti ze státní správy a samosprávy, což je to podstatné.

Jste velmi úspěšná žena, dostala jste se ke spolupráci s Radou Evropy či Úřadem vlády. Inspirovala jste nějaké Romy ve svém okolí?
Obrací se na mě množství Romů a hovoříme spolu o vzdělávání a dalších důležitých tématech. Někdy jde i o olašské Romy, kteří žijí často velmi tradičně. Určitě má smysl se snažit a když je šance, tak pomáhat. A možná i někoho inspirovat.

Tisíce romských dětí se vzdělává odděleně od ostatních žáků. Nevyplatí se to

Jaké jsou vaše zkušenosti z pardubického magistrátu? Pardubice zrovna nepatří mezi města s problematickými ghetty.
Působila jsem tu jako prostřednice mezi úřady, školami a romskými rodinami, když se něco nedařilo vyřešit. Musím říct, že některá jednání byla i docela emotivní. Zkušenosti z pozice mediátorky teď využívám i v nové funkci. Budu zprostředkovávat komunikaci mezi různými aktéry, ale také koordinovat činnost orgánů státní správy, abychom co nejlépe naplnili Strategie rovnosti, začleňování a participace Romů 2021–2030. Klíčovými oblastmi jsou například bydlení, zaměstnávání, zdraví, vzdělávání a participace Romů.

Proč se v těchto oblastech stále nedaří najít nějaké úspěšné řešení?
Integrační politiku týkající se Romů řeší více ministerstev a organizací a jejich vzájemná komunikace byla v některých případech roztříštěná. To bych teď chtěla zlepšit. Důležité je dostat tyto snahy i do regionů. Vím, co mi lokálně fungovalo v Pardubickém kraji a co by se dalo použít i jinde. Především si musíme všichni uvědomit, že efektivní investice do integrace Romů přinese pozitivní ekonomické dopady pro celou společnost.

Nová vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková.Zdroj: Zuzana Hronová

Proč soužití majority s romskou menšinou stále drhne? Co je na obou stranách za problém?
Obecně bývá soužití majority s minoritou složité. A na složité věci, jak známo, neexistují jednoduchá řešení. Cestu vidím v dobrém nastavení veřejných politik. Také ve vzdělávání, které přináší nejen znalosti, ale i zkušenosti. Je rozdíl, když někdo zná Roma jen z obrázku či novinového titulku, nebo když s ním studoval ve škole. Velkou překážkou jsou také různé stereotypy a předsudky z obou stran – od majority i romské menšiny.

Proč v Pardubicích není romská otázka tak žhavá, ale Litvínov má své ghetto v Janově, Ústí nad Labem v Předlicích?
Protože v Pardubicích nebydlí Romů tolik na jednom místě, bydlí více rozptýleně. V Janově je tři tisíce Romů sestěhovaných do jedné malé lokality. Hodně bytů tu skoupili soukromníci, kteří je pak pronajímají za předražený nájem, a přitom vůbec neinvestují do údržby. Podmínky tu bývají dost hrozné. Ovšem ne každá romská rodina, která žije ve vyloučené lokalitě, je problémová. Kolikrát přijdete na takové místo a málem se bojíte vstoupit do domu, ale pak vás překvapí, jak pěkný byt mají a jak se o něj starají.

Co byste městům s romskými ghetty doporučila?
Doporučila bych jim podporovat v dané lokalitě talentované a šikovné Romy, dávat jim šanci a zapojovat je do nejrůznějších aktivit. Obecně pak podpořit romské děti, aby se od malička rozvíjely a vzdělávaly. Klíčové je mít agendu v daném místě napřímo zmapovanou a včas ji řešit. Nemít všechno jen zprostředkovaně. Prostě správně věci pojmenovat z pohledu osob, kterých se to týká. Konkrétně třeba v Pardubicích se nám pak osvědčila romská rada, kde byly zastoupeny zdejší významné romské rodiny. Když se vyskytl nějaký problém, radnice měla tuto radu jako partnera a mohla s ní problém řešit.

Zmínila jste vzdělávání romských dětí. Učitelé a ředitelé si často stěžují, že mnohé romské rodiny neposílají děti do školy. Leckdy ale za tím není neochota, ale třeba skutečnost, že daná rodina řeší existenční otázky, nemá kde bydlet, nemá na živobytí a škola je to poslední, co by zvládala řešit.
Vzdělání je naprosto zásadní, proto musí být péče komplexní. Je třeba si uvědomit, že školy mají často omezené kapacity, a tak musíme zapojit více aktérů ze sociálních, zdravotních a dalších oblastí. Čili neřešit jen to, že žák nechodí do školy, ale také proč tam nechodí a co má daná rodina za problémy. Ve vyloučených lokalitách najdete spoustu patologického chování: lidé tu jsou závislí na drogách, propadají gamblerství a dostávají se do dluhů. Málokteré organizace se těmto jevům věnují či mají vlastní kapacitu k řešení, sociální pracovnici tyto problémy často neodkryjí. S řešením problémů s drogově závislými Romy ve vyloučených lokalitách jsme teprve na začátku. Budu proto chtít propojit organizace zabývající se drogovou problematikou s romskými a proromskými organizacemi.

Škola měla špatnou pověst i skladbu žáků. Kamenka nyní láká na pohodovější výuku

Romské organizace se drogovou závislostí moc nezabývají?
Problémem je už to, že se z řad sociálních pracovníků Romové vytratili. Způsobil to zákon o sociálních službách, který požaduje pro práci sociálního pracovníka vysokoškolské vzdělání se sociálním zaměřením. Jenže právě tito romští pracovníci znali dané lokality zevnitř. Velkým tématem je také zdravotní osvěta mezi Romy. Kvůli svému životnímu stylu a zanedbávání zdravotních problémů se dožívají podstatně nižšího věku než lidé z majority.

Znát problém romského ghetta zevnitř a rozumět jejich problémům je pro účelnou pomoc určitě potřebné. Na zmiňovaném litvínovském sídlišti Janov se taková intervence daří Petrovi Globočníkovi, který sice není Rom, ale na tomto sídlišti vyrůstal. Nyní opravuje spolu s místními Romy ruiny zdejší starodávné vily Libuše a společně ji přeměňují v komunitní centrum.
To je přesně ono. Ještě když jsem pracovala pro Radu Evropy, navštívila jsem Janov a vila Libuše mě už tehdy zaujala, i když byla ještě v ruinách. Říkala jsem si, co všechno by se v ní dalo podnikat. Důležité totiž je, aby se komunitní práce odehrávala přímo v daném místě. Petr přesně vychytal, že je potřeba místní aktivně zapojit, aby si vybudovali k lokalitě vztah a na věcech se sami podíleli. To jsou ty nejlepší předpoklady, aby se situace postupně zlepšovala.

Funguje to tedy lépe, když lidi zapojíte a nadchnete, než když jim nařídíte, co smějí a nesmějí dělat?
Motivace je vždy silnější než restrikce. Ideální je budovat partnerský vztah. Když někdo sází pouze na restriktivní přístup, tak vznikají zbytečné averze.

Jenže člověk z majority si může skutečnost, že se Romové neradi podrobují příkazům a zákazům, vysvětlovat tak, že jsou nepřizpůsobiví. Je to tedy spíše o nedostatku vzájemného porozumění?
Velké množství opravdových problémů vzniká z nedostatku porozumění a neochoty naslouchat. A pak se těžko hledá řešení.

Zachraňuje ostravskou osadu Bedřiška. Jsem taková Matka Tereza, popisuje žena

Romskou otázku často s oblibou vytahovaly strany z krajní pravice. Pak ji ale velmi rychle nahradila uprchlická problematika. Není to tedy spíše o strachu z jinakosti a o averzi k jinakosti než přímo k Romům?
Strach je účinný nástroj, jak ovlivňovat lidi. Proto k němu populisté a extremisté rádi sahají a Romové jsou na ráně, když se to hodí.

Zlepšilo se z vašeho pohledu česko-romské soužití?
Mnoho věcí se tady zlepšilo, třeba vzdělávání romských žáků. Díky tomu máme mnohem více vzdělaných Romů, kteří začínají zastávat funkce v soukromém i veřejném sektoru. Objevují se úspěšní romští sportovci, prosazuje se také více romských hudebníků. Tady ale ještě vidím rezervy v tom, že by se romská komunita měla víc podporovat v oblastech, kde zažívá úspěch.